Je tomu rovných deset let, co Miloš Zeman publikoval svou knihu Jak jsem se mýlil v politice. Už tehdy se ale projevilo, že trpí jakousi patologickou neschopností uznat vlastní chyby, která nyní naplno vyhřezla v kauze kolem údajného morálního selhání novináře Ferdinanda Peroutky.
Navzdory slibnému názvu a očekávání čtenářů totiž zmíněné životopisné dílo neobsahuje žádný sebezpytující výčet selhání a skutečných mýlek. Mluví výhradně o tom, jak pochybili ti druzí. Jak současného prezidenta jeho někdejší blízcí zklamali či zradili.
Ta největší Zemanova politická chyba má spočívat v tom, že při předávce moci v roce 2002 vsadil na špatné koně. Nejhůře z knihy vychází nástupce v roli šéfa ČSSD a premiéra Vladimír Špidla, jenž Zemana nepodpořil při prezidentské volbě v roce 2003.
„Často se sám sebe ptám, kde jsem se ve Špidlovi zmýlil," zamýšlí se hloubavě Zeman a nakonec se ztotožňuje s historickou paralelou, kdy prý svému nástupci umetl cestu podobně jako Karel IV. svému synu Václavovi. „Český kronikář Beneš Krabice z Weitmile píše o korunovaci dvouletého Václava IV. českým králem: ‚Chlapeček se rozplakal a plakal tak velmi, až zesral celý oltář. Utišil se, až když mu byly podány koláčky.‛ Napadlo mě, zda zesraným oltářem není ve Špidlově případě česká sociální demokracie a v širším smyslu celá Česká republika a zda utišujícími koláčky není místo eurokomisaře v Bruselu," expresivně komentuje v knize současná hlava státu svůj „historický omyl".
Špidlovi, nynějšímu šéfporadci premiéra Bohuslava Sobotky, nakonec dává i psychiatrickou nálepku, když se přiklání k názoru, že jde o „schizoidní psychopatickou osobnost" s nemožností vyléčení.
Úplná ztráta sebekritiky
Nám ale asi nezbývá, než ze stejného úhlu pohledu začít zkoumat i samotného Zemana, když se ukazuje, že prezidentova neochota doznat skutečné chyby a neschopnost omluvy se již začíná vymykat běžnému lidskému chápání.
„Lpí na některých omylech, a to dokonce i poté, když se přesvědčí o tom, že to omyly jsou. Před lety, ještě jako předseda sněmovny nebo premiér, byl schopen uznat, když se mýlil. Nedělal to samozřejmě rád a rozhodně ne veřejně, ale uměl to. Ale pak ho tato schopnost začala opouštět, až ho opustila prakticky úplně.
Nyní už není schopen přiznat omyl prakticky nikdy," napsal ve své knize na Zemanovu adresu Miroslav Šlouf, jeho někdejší nejbližší spolupracovník, s nímž se ve zlém rozešli po prezidentské volbě v roce 2013.
Šlouf přitom toto nelichotivé hodnocení spolu s dalšími negativními stránkami Zemanovy osobnosti vykreslil už loni, několik měsíců před kauzou s Peroutkou (viz Šlouf o Zemanově „degeneraci"), při níž se tento prezidentův „hendikep" projevil doslova v plné parádě.
Narcistická porucha osobnosti
Kde je ale prapříčina podivného chování? Podle známého českého psychiatra Radkina Honzáka může být důvodem přirozená lidská potřeba vylepšovat, nikoliv zhoršovat svůj obraz na veřejnosti. Toto prý u některých jedinců může nabrat až zhoubných rozměrů. „Lidé nezvratně přesvědčení o svém dokonalém sebeobrazu trpí patologickou odchylkou od normy, většinou narcistickou poruchou osobnosti.
Za přesvědčením o vlastní grandiozitě, které se musí všichni obdivovat, jinak vyvolávají jejich hněv, se skrývá citová prázdnota, absence vcítění a soucítění.
Uznání vlastní chyby je pro tyto osoby nepřijatelné, protože by pro ně znamenalo zničení dokonalého sebeobrazu a v jejich představě tak ztrátu sebe samých," uvádí pro týdeník Dotyk mimo jiné Honzák (více viz Radkin Honzák: Blbí a blbější).
Pochopitelně si v této souvislosti netroufá explicitně hovořit o prezidentovi Zemanovi.
Na to, aby nějaký psychiatr či psycholog mohl vystavit někomu diagnózu, musel by se s jeho stavem osobně a detailně seznámit, což přes televizní obrazovku a novinové články není dost dobře možné.
Jestliže by se nějaký odborník chtěl dobrat příčin sebestředného chování politika, například nakolik je ovlivněno vnějšími okolnostmi, musel by se také ponořit hluboko do Zemana života, a to asi až do raného dětství. Ostatně sám Zeman to ve své knize naznačil.
Současný prezident vyrůstal jako jedináček, bez otce, jen s matkou a babičkou, neměl prý prakticky žádné kamarády a v atypickém prostředí setrval až do středoškolských let, kdy studoval ekonomickou školu obklopen jen děvčaty. Sám si je jistého sociálního hendikepu vědom, byť je přesvědčen, že na něm nezanechal následky (viz Miloš Zeman o svém dětství).
Nelehké dětství diktátorů
Že se výchova v nestandardním prostředí může na člověku krutě podepsat, lze v hypertrofované podobě vidět u největších zločinců 20. století – Hitlerovi a Stalinovi. Pro oba dva platí, že jejich otcové byli opilci a násilníci.
Hitler svého otce, který jeho i matku surově bil, ze srdce nenáviděl a kvůli němu si vypěstoval i odpor k alkoholu.
Podobné to bylo se Stalinem. Jeho spolužák Josif Iremašvili později vzpomínal: „Nezasloužené a kruté bití udělalo z chlapce stejně bezcitného člověka, jakým byl jeho otec. Protože všichni lidé, kteří měli moc nad jinými, mu připadali stejní jako jeho otec, velice záhy si vypěstoval pocit pomstychtivosti vůči těm, kteří stáli nad ním. Od samého dětství se realizace myšlenek na odplatu stala cílem, jemuž podřídil všechno."
Z podobných důvodů bychom se možná mohli více zajímat i o dětství československého komunistického diktátora Klementa Gottwalda, který podobně jako Zeman vyrůstal bez otce, jako nemanželský syn chudé zemědělské dělnice.
Je zřejmé, že jeho pohnuté a neharmonické dětství se muselo projevit i v jeho extremistickém politickém směřování. A možná zanechalo viditelné stopy i v pozdějším alkoholismu, což Gottwaldův životní příběh taktéž činí podobný právě se Zemanovým. Ale dva zdánlivě podobné osudy zřídka vyústí v identický celoživotní příběh. Vliv mají i vrozené predispozice a také celá řada jiných faktorů, nikoliv jen rodinných.
„Zkušenosti z dětství mohou ovlivnit náš pohled na svět a rozhodování. Je to ale pouze jeden z mnoha činitelů. K těm dalším patří společnost a prostředí, v nichž se později pohybujeme, žebříček hodnot, různá nadání nebo jejich nedostatek a způsob života v dospělosti," poznamenává psychiatr Karel Nešpor, specializovaný na léčbu návykových nemocí.
Nás nezajímá, proč je praštěný
Že bychom mohli kořeny chování současného českého prezidenta hledat i v dětství, připouští též psycholog Jeroným Klimeš. „Možné je skoro vše," uvádí, poznamenává ale také, že psychologie není schopna jednotlivé vlivy kvantifikovat. S jistou dávkou ironie pak dodává, že podobně i Měsíc může ovlivňovat (a skutečně ovlivňuje) dráhu Jupiteru.
Nakonec jde známý psycholog poněkud nepsychologicky a nediplomaticky k „jádru věci": „Řekněme si to na rovinu – nás nezajímá, proč je Zeman praštěný, ale vadí nám jednoduše fakt, že nám dělá ostudu. A je úplně jedno proč. Prostě ožralý prezident, který div nepozvrací korunovační klenoty, jehož tiskový mluvčí lže, jako když tiskne, o virózách, jehož dcera se producíruje po pornoparties – to je diagnóza sama o sobě," dává psycholog své vysvědčení hlavě českého státu (viz Jeroným Klimeš: Snad si to neodskáču).
Může si prezident svůj momentálně ne zrovna příznivý obraz vylepšit? Mnozí doufají, že nakonec k omluvě za svá zjevně nepravdivá slova o Peroutkovi – který prý měl Hitlera označit v novinách za gentlemana – odvahu najde a tím bude názorně prezentovat lepší stránky své osobnosti.
„Já věřím, že když dojde na lámání chleba, skutečně se omluví. Jak ho za ta léta dobře znám, rozhodně si nemyslím, že toho není schopen. On jen stále věří ve svou geniální paměť, která samozřejmě také – jako u každého z nás – může být vrtkavá," myslí si Jaromír Schling, někdejší člen Zemanova kabinetu a prezidentův dlouholetý přítel.