V době, kdy měl v Brně našlápnutou kariéru, se dokonce sebral a odjel na Nový Zéland. Nakonec se ovšem k divadlu, k velké radosti diváků i svých početných fanynek, vrátil.
Jak vás vlastně tenkrát napadlo vypravit se na Nový Zéland? Nebyla to spíš módní záležitost?
Nový Zéland v době, kdy jsem ho navštívil, zažíval díky filmu Pán prstenů, který se zde natáčel, opravdu svůj turistický boom. Ale já jsem neodcestoval na druhý konec světa, abych šel po stopách hobitů a elfů a poslouchal se skupinou japonských turistů vtipné historky z natáčení. Mojí motivací bylo zmizet co nejdál a hlavně do přírody. A to mi výlet splnil vrchovatě.
Odcestoval jste tam úplně sám? Předpokládám, že určitou motivací byla i angličtina.
Ano, můj záměr byl cestovat sám, chtěl jsem se takzvaně „vyčistit“. V divadle jsem hrál několik rolí, takže jsem byl každou chvíli někdo jiný. Jednou jste Claudio, pak zase Benito, dopoledne pro děti hrajete soba, pořád se převlékáte a na jevišti kolem vás se pohybuje spousta jiných divných lidí, kteří se jmenují také pokaždé jinak a dělají zase jiná zvířata.
To vás musí nutně poznamenat. Chtěl jsem si zkrátka zkusit být chvíli sám sebou jen tak v kraťasech a nenalíčený. Zdokonalit se v angličtině na cestě hledání sebe sama byla pouze přidaná hodnota.
Pracoval jste prý na místních farmách i stavbách. Pro vás, coby vyučeného mechanika-seřizovače obráběcích strojů a číslicových linek, nebyla manuální práce zřejmě největší překážkou. Mimochodem, co jsou to vlastně číslicové linky?
Občasnou manuální práci miluji. Pro mě je to jistá forma meditace. Když dostanu do ruky pilu, štětku nebo sekačku, prožívám lehké mrazivé uspokojení. Tak jako někoho fascinuje včelstvo, já zbožňuji vercajk. Návštěva obchodu s vybavením pro dílnu a zahradu mě přivádí na hranici kutilského orgasmu.
Zřejmě to má spojitost s mým původním oborem, kterým je právě seřizovač CNC strojů „Computer Numerical Control“ neboli počítačem řízené obráběcí stroje. Profesi jsem ale nikdy nevykonával. Hned po maturitě v Pelhřimově jsem vrátil montérky a utekl z Herálce studovat angličtinu do Brna.
Jaké vlastně bylo dětství v Herálci?
Dětství na Vysočině v Herálci u Havlíčkova Brodu, ale hlavně také ve Větrném Jeníkově, kde jsem trávil část prázdnin u dědy a babičky, bych přál zažít každému dítěti. Děda byl předsedou mysliveckého spolku, a tak jsme se pořád starali o nějaké psy, bažanty, kolouchy a brečeli jsme, když nám kočka sežrala kavku. A k tomu spaní v chatce, čekání na posedu, hony, střelnice i rodinné oslavy s harmonikou. Čirá krása.
Po JAMU jste dlouho působil v Brně v Mahenově divadle a Redutě. Co vás nakonec vedlo ke změně a odchodu do Prahy?
V Mahenově divadle v Brně jsem byl jedenáct let. Zažil jsem tam období velice inspirativní a tvůrčí, ale i období, kdy jsem měl chuť utéct zase někam do hor. A právě v tu chvíli přišla nabídka z Vinohradského divadla od tehdejšího uměleckého šéfa Martina Stropnického. Naše spolupráce ovšem trvala velice krátce, pan Stropnický díky divadelním rošádám z Vinohrad odešel a já jsem se po čtyřech sezoónách ocitl v Divadle Na zábradlí, kde jsem společně s ostatními pokračoval v divadelním směřování, které už se začalo formovat právě v brněnské Redutě.
Mimochodem, na brněnském jevišti jste se potkával i se svými staršími potomky, které jste posléze vyženil. Tam jsem se vlastně seznámil i s vaší manželkou. Nebál jste se začít zničehonic starat o dvě děti?
V tu dobu jsem existenční otázky o budoucnosti nijak zásadně neřešil. Děti mojí ženy hrály dobře divadlo, uměly zdravit a měly základní hygienické návyky. Předpokládal jsem, že není nic, co bych nezvládl. Byl jsem mladý, silný a hlavně zamilovaný. Snažil jsem se je vychovávat, jak jsem nejlépe uměl, s vědomím toho, že jednou přijde chvíle, kdy se oni budou možná starat o mě. Bát se tedy teprve asi začnu.
Na Facebooku často sdílíte fotky z rodinných výletů a dovolených. Působíte jako vtipná a sehraná rodinná smečka.
Já sám nemám rád upjatost a škrobenou serióznost. Jsem z velké rodiny, která se nikdy nebrala moc vážně. Mám dva stejně postižené bratry a souhra mezi námi funguje skvěle. Dobré klima v rodině považuji za naprosto zásadní. Něco podobného se snažíme s mojí ženou vytvořit i v té naší. Ona si k roli organizátora všech těch akcí přidala ještě jejich dokumentaci. Já mám na starosti catering.
Jeden čas jste na mě koukal téměř z každé televizní reklamy. Naivně jsem si myslela, že tak výrazný herec, jako vy, může být spojen pouze s jedním produktem. Nebo ne?
Měl jsem takové výrazné reklamní období, kdy jsem divákům lezl hodně do obýváků. Bylo to způsobeno tím, že některé reklamy, které jsem natočil, byly úspěšné a klient se rozhodl prodloužit jejich práva na další rok, a to v době, kdy už se připravovala jiná reklama. Tím se stalo, že jsem se v televizi navzájem potkával v jednom reklamním bloku. Je to věc, která se běžně nestává a zřejmě už nestane. Dobrou reklamu ovšem považuji za součást herecké práce. Navíc, jak říká můj kamarád, podařilo se mi zdolat 4K. Propagovat kafe, kyselku, kořalku a konzum.
Stávalo se vám často, že vás lidé – i díky reklamám – poznávali, ale nevěděli, kam si vás mají zařadit?
Ano stávalo se mi to a občas to mělo i svoje výhody. Naposledy šlo o volné rodinné vstupné na Český hrad. Stál jsem ve frontě a kastelán na mě zavolal: „Hele, Nevyměknem, seš to ty?“ Skromně jsem přikývl. „Tak super, nic neplať, tady máš velkej okruh. Miluju Fernet, chceš vidět i hladomornu…?”“
I v reklamách se ale jevíte jako seriózní, rodinný typ, tak proč vás v seriálech stále obsazují do tak nesympatických postav? V Modrém kódu jste hrál záletného slabošského milence, teď v Ulici agresivního otce Webera…
Asi ve mně toho agresora někde vespod cítí. I když jsem povahy mírumilovné, osobně mám takové vypjatější charaktery rád. Role Webera v Ulici byla obsahově menší, ale vyvolala hodně emocí a vyhrocené reakce. Není totiž nic horšího, než když vám ve vašem zamilovaném seriálu nějaký psychopat začne fackovat oblíbené postavy. Není ovšem pravidlem, že bych byl obsazován jen do záporných rolí. V současné době běží na Slovensku seriál Milenky a tam hraji seriózního kardiochirurga Adama, a to je úplně normální chlap. Myslím, že mí Slováci mi rozumějí. (smích)
Četla jsem s vámi chat a měla pocit, že někteří diváci si vás s postavou cholerika Webera příliš ztotožnili a snažili se vám dokonce „domluvit“. Dostáváte nepříjemné dopisy?
Nedostávám. Je to asi tím, že jsem těch facek a pěstí rozdal během krátké chvíle tolik, že se mě diváci bojí.
Myslíte si, že se takhle chovají někteří otcové ke svým plnoletým dcerám? Není to přehnané? I Weberova snaha zmanipulovat ostatní rodiče, nechat odvolat oblíbeného učitele…
Postava je napsána tak, že se scenáristé dotýkají témat jako je domácí násilí či omezování svobody. Herec si musí najít k takovému jednání nějaký protipohled. Pojmenovat, proč se postava chová zrovna takhle vyhroceně. Webera postihla rodinná tragédie, přišel o syna... Jeho dcera je to nejdůležitější, na čem mu teď záleží. Způsob, jakým ji ochraňuje, je ovšem hodně nešťastný.
Nedávno jste se objevil ve filmu Filipa Renče „Zoufalé ženy dělají zoufalé věci“. Jak se podle vás projevuje zoufalost u mužů?
Myslím, že ohledně zoufalosti jsme na tom se ženami dost podobně, ne-li hůř. Ve vypjatých chvílích totiž muži působí nechtěně komicky a trapně. Já osobně při nájezdu zoufalství a marnosti volím přespolní běh nebo Rulandské šedé.
Váš hrdina Michal Bendl je vykreslen jako lékař, který se extrémně obětavě stará o svoji kamarádku, jež má sklon k nehodám. Měří jí pulz, kontroluje poraněnou hlavu… Co myslíte, uměl byste i vy poskytnout v případě nouze první pomoc?
V případě nouze bych se pravděpodobně uměl zachovat velice profesionálně. Jsem praktik optimista a v takovýchto vyhrocených situacích jednám zcela klidně jako zkušený mechanik nebo strojař. Zjistím, kde co chybí, co kde teče, kde co zapadlo, a v rámci možností začnu skládat.
Ve filmu dokonce asistujete u porodu. Jak jste se jako muž při natáčení těchto scén cítil?
Cítil jsem se jako herec, který hraje doktora, který se má za okamžik stát hrdým otcem. Takže jsem se jako potil, jako mačkal ruku svojí jako ženě a pak jsem se usmál do kamery, jako že jsem šťastný.
Vy sám jste byl u porodu svého syna?
Ano byl a byl to můj nejsilnější zážitek, za který své ženě nepřestanu být nikdy dostatečně vděčný.
Věřím. Na co se těšíte v nejbližší době?
Především na svůj první Pražský maraton. V divadle pak na inscenaci Konec Faidry, která se uskuteční pod otevřeným nebem na ostrově Štvanice. No a na podzim mě čeká komedie Smrt komika v Divadle Ungelt.
Vaší bezpochyby nejznámější divadelní rolí je ale postava Jiřího Voskovce v inscenaci Korespondence V+W, za kterou jste se dokonce ocitl v širší nominaci na Cenu Thálie. Jak moc vás role ovlivnila?
Role Jiřího Voskovce byla zcela zásadní v mém dalším hereckém směřování. Samotná inscenace Korespondence V+W byla totiž určitým klíčem k inscenování dalších divadelních her režiséra Jana Mikuláška a jeho tvůrčího týmu. Díky Voskovcovi jsem měl navíc možnost podrobněji nahlédnout do neobyčejných životů dvou neobyčejných mužů a jedné velmi zásadní divadelní éry českého divadla.
Inscenaci jste úspěšně uvedli i v New Yorku, lišily se nějak české a zámořské ohlasy?
Reakce diváků v New Yorku byly v zásadě podobné jako u domácího publika. Bonusem bylo samozřejmě setkání s živými pamětníky obou herců, postřehy emigrantů a návštěva Voskovcova domu na 89th Street.
Viděla jsem ji třikrát, naposledy loni. Docela mě vyděsilo, jak některé věty znějí mnohem aktuálněji, než před pěti lety při premiéře. Máte podobný pocit?
Ano, je to skutečně tak. Některá témata, jako přátelství nebo úskalí uměleckého tvůrčího procesu i manželského soužití, jsou nadčasová. Jiná se vynořují v pravidelných periodách a rezonují o to naléhavěji. Slyšet na jevišti repliky Jana Wericha o vměšování Kremlu do politiky okolních států a Voskovcovo varování před bolševickou rozpínavostí je v současnosti tnutím do živého.
Ostatně, i váš poslední projekt v domovském Divadle Na zábradlí, dramatizace Mýcení Thomase Bernharda v režii Jana Mikuláška, není příliš laskavou inscenací. Je to hluboká, ironická a jízlivě zábavná sonda do života lepší společnosti.
Vidíte, právě v této inscenaci hraji jako jediný postavu, která je charakterově nejčistší. Tak trochu sám proti všem. Upřímný v citech, bez falše, nadřazenosti a ironie. Takový hodný chlápek, co se dostal do špatné party. Budu rád, když se čtenáři přijdou podívat a sami posoudí.
Herec Václav Vašák (*1975)Narodil se v Humpolci. Maturoval v oboru mechanik‑–seřizovač obráběcích strojů a číslicových linek, v letech 1995–99 studoval na brněnské JAMU. Po absolutoriu nastoupil do angažmá v Národním divadle Brno. V roce 2003 odjel meditovat na Nový Zéland. O rok později se do angažmá vrátil, v roce 2011 pak zakotvil v pražském Divadle na Vinohradech. Od sezony 2015/2016 je členem Divadla Na zábradlí. Již několik let se s ním diváci setkávají jako s Jiřím Voskovcem (D. Viceníková, J. Voskovec, J. Werich: Korespondence V+W, rež. Jan Mikulášek, 2013), ve své první sezoně, kdy působí ve stálém angažmá, se zde stal například jedním z Hamletů (J. Mikulášek, D. Viceníková a kol. – Hamleti, rež. Jan Mikulášek, 2015). Objevil se v seriálech Ordinace v růžové zahradě, Modrý kód, Polda, Milenky či Ulice. Zajímavou roli porodníka Michala Bendla ztvárnil ve filmu Zoufalé ženy dělají zoufalé věci.