V katolických kostelích se o Květné neděli při bohoslužbách poprvé čtou čo zpívají "pašije", části evangelií líčících utrpení Ježíše Krista. Také se světí ratolesti pro procesí kolem kostela, což by měla být připomínka vjezdu Ježíše do Jeruzaléma, kdy mu lidé na počest házeli k nohám palmové větve.

Křesťanská procesí v Jeruzalémě s palmovými či olivovými ratolestmi jsou doložena od počátku 5. století díky zprávě poutnice Etherie, která uvádí, že se v ten den křesťané shromažďovali za časného odpoledne na Olivové hoře, a po bohoslužbě šli do města s palmovými či olivovými ratolestmi v rukou. Žehnání palmových ratolestí se poprvé objevilo v polovině 8. století.

"Prvotní církev přijala palmu ve významu symbolu, jako znamení života, naděje a vítězství. V lidové kultuře není smybolem, ale reálným projevem obnovení životodárné síly, která je přítomna v prutech samých a kontaktem se přenáší dál; regeneruje, ochraňuje, posvěcuje," píše Věra Frolcová v knize Velikonoce v české kultuře.

Ve střední Evropě se namísto těžko dostupné orientální palmy rozšířila coby náhrada už ve středověku kvetoucí vrba jíva, tedy vrbové větvičky s částečně rozvitými pupeny (kočičkami).

Den s magickou mocí

V lidových pověstech patří Květná neděle spolu s Velkým pátkem nebo Svatojanskou nocí k těm tajemným a čarovným chvílím, kdy se otvírají poklady ve skalách a cestu k nim ukazuje například modrý plamen, jasná záře v otevřené skále nebo kvetoucí zlaté či zářící kapradí.

Možnost vidět či dokonce získat část pokladu bývá spojena s různými dalšími podmínkami: ten, kdo jej chce spatřit, musí být například "člověkem čistého srdce", nesmí být hamižný, musí se chovat slušně a pokorně, o cestě nesmí promluvit nebo nesmí pomyslet na určité slovo či věc. Také si musí pospíšit, aby se za ním "skála nezavřela", protože pak z ní může vyjít až po roce - ovšem v podzemí podle legend uplyne za tu dobu pouze jeden den.

Důvod, proč se tyto legendy pojí právě s církevními svátky, můžeme hledat právě v onom požadavku na lidskou čistotu a schopnost bojovat s hříchem, který úzce souvisí se základním křesťanským apelem. V něm ostatně spočívá i pověrečný smysl ratolestí. "Zahánějí ďábla, posvěcují těch míst, na kterýchž jsou, zapuzují též těžké nemoci a poněvadž jsou vítězná znamení, vzbuzují v nás žádost, abychom nad hříchy svoje vítězili," zachytil tento význam v roce 1652 český kazatel Daniel Solnický.

Podle knihy Obyčeje a slavnosti v české lidové kultuře autorky Evy Večerkové se s Květnou nedělí pojí také starobylý lidový zvyk plést "pašijová pometla" nebo příst "pašijové nitě", které by měly být nadobyčej pevné a přinášet svému majiteli užitek.

Procesí s divadlem

Zvyk vyjít z kostela po požehnání ratolestí na křesťanské procesí se dochoval až do dnešních dnů, podobně jako u jiných církevních zvyků však býval v minulosti často bohatší. Od středověku v něm hrály významnou roli divadelně dramatické prvky, které se do českých zemí šířily zejména ze sousedního Německa. Od 10. století tam je doložen zvyk vozit v procesí dřevěného osla na kolečkách, na němž seděla figura Krista (podle evangelií vjel Ježíš do Jeruzaléma právě na oslíkovi). V Praze je tento zvyk doložen v církevních pramenech, citovaných Evou Večerkovou, do 14. a 15. století, v jižních Čechách v Netolicích se praktikoval ještě kolem poloviny 19. století a ve Strakonicích, kde se v místním muzeu dokonce dochoval exponát původní sochy na oslu, i po roce 1900.

Kromě Čech a Německa je tento zvyk znám také z Rakouska, Francie, Belgie a Nizozemska. V Bavorsku a Tyrolsku se na některých místech udržel i během 20. století. Postupem doby se ale většinou oddělil od původního procesí a stal se dětskou hrou - dřevěného oslíka tahali po vsi školáci, většinou ministranti, a místo figuríny na něm seděl jeden z nich. Šlo o formu koledy, při níž děti zpívaly kostelní písně a dostávaly z jednotlivých chalup odměnu. V českých zemích se tento zvyk praktikoval ještě začátkem 20. století v Bartošovicích na Novojičínsku.

Kytice, křenfy, kocóry...

Nejčastějším obyčejem spojovaným s Květnou nedělí však zůstávají posvěcené kytice z kvetoucích jívových větví. Z těch se v některých krajích, zejména v jižních Čechách, na Horácku nebo ve Slezsku, vytvářely zdobně spletené svazky, nazývané například bahníře, berani, kocóry, křenfy i jinak. Kromě jívy se na ně používaly různé dřeviny, jimž lidová tradice připisovala zvláštní sílu, působící blahodárně na růst obilí nebo třeba chránící úrodu před krupobitím a škůdci.

Kytice se někdy doplňovaly papírovými i jinými ozdobami (pozlacenými ořechy, vejci, chvojím, lesními šiškami a podobně), svazovaly se bílým šátkem a někdy také pastýřským bičem, který z nich měl opět načerpat jejich moc a těžit z ní při ochraně dobytka.

Výška a estetický vzhled takto vytvořených "palem" se v některých krajích stávala prestižní a reprezentativní záležitostí, v níž zejména chlapci soutěžili mezi sebou. Svazek posvěcených rostlin se pak rozevíral zpravidla na konci pašijového týdne na Velký pátek a jednotlivé větve se nosily do polí, do stájí a do hospodářských budov. Každý druh proutku měl přitom vlastní účinnost - například na Netolicku se do pšenice dávala střemcha, do žita líska, do hrachu doubek a za okno hloh, aby neuhodilo, na Pelhřimovsku patřila dubová ratolest do stáje ke koním a jasanová zase pod práh a do sklepa, aby se tam nedržela havěť. Chvoj, jalovec a doubek se zastrkoval za obrazy ve světnici.

Už o Květné neděli se také používaly některé proutky ke šlehání či "hlazení" lidí a dobytka. "Na Rokycansku některý z rodičů důrazně přetáhl své potomky po zádech košťátky, aby nebyli líní a zčerstva pomohli z prací v domě," cituje jeden z mnoha takových zvyků Eva Večerková. Na Poličsku chodili mladíci s prutem rozkvetlé jívy na námluvy a vypláceli dívky, které si chtěli vzít (odměnou jim byly koláče a barvená vejce). A přetáhnout proutkem koně nebo vola mělo povzbudit jejich sílu v zápřahu.