Kolem půlnoci ze 16. na 17. července 1918 nařídil velitel "domu pro zvláštní účely" Jakov Jurovskij lékaři Romanovců, doktoru Evženu Botkinovi, aby probudil spící rodinu a požádal ji, aby se oblékla. Jako důvod měl uvést, že rodina bude přesunuta na bezpečnější místo kvůli hrozícímu chaosu v Jekatěrinburgu. Celá skupina byla zhruba hodinu po půlnoci vzbuzena, odvedena do sklepní místnosti s tím, že nákladní automobil určený pro jejich převoz ještě nedorazil a že budou před cestou vyfotografováni.
Skupina se tak shromáždila ve sklepní místnosti. Carova manželka Alexandra Fjodorovna se posadila na židli, za ní stály tři dcery, dvaadvacetiletá velkokněžna Olga, jedenadvacetiletá Táňa a devatenáctiletá Marie. Car Mikuláš II. stál uprostřed, vedle sebe postavil třináctiletého následníka Alexeje, trpícího hemofilií, kterého do místnosti přinesl. Za ně se postavil doktor Botkin. Nalevo od dveří stála Alexandřina komorná Děmidovová se čtvrtou dcerou, sedmnáctiletou Anastasií, v rohu se pak nacházel kuchař a lokaj.
Namísto fotografa se ale do sklepa dostavila popravčí četa v poštu asi dvanácti mužů, mezi nimiž byli členové mimořádné komise a několik lotyšských vojáků. Jakov Jurovskij, který rodinu doprovázel, pak přečetl nahlas rozkaz výkonného výboru. "Nikolaji Alexandroviči, vzhledem k tomu, že vaši příbuzní nadále pokračují v útoku na sovětské Rusko, Výkonný výbor Uralu se rozhodl vás popravit."
Následovala chaotická exekuce, kterou odstartoval sám Jurovskij tím, že jako první zastřelil osobně cara. Popravčí četa pak začala pálit, ale ne zcela úspěšně. Zasáhla sice smrtelně carevnu a nejstarší Mikulášovu dceru Olgu, ale ostatní děti první salvu přežily (buď proto, že je střelci minuli, nebo, podle jedné z teorií, z důvodu, že střely se odrazily od diamantů, které měly Mikulášovy dcery všité do šatů - možné je také to, že platí obě tyto možnosti). Mikulášův syn Alexej se pokusil z místnosti utéct, ale když probíhal kolem Jurovského, ten ho údajně povalil, kopl do hlavy a dvakrát osobně střelil do ucha.
"Alexej, tři z jeho sester, dvorní dáma a Botkin byli ještě živi a museli dostat další rány… Překvapující bylo i to, že střely z naganů se od něčeho odrážely a jako při krupobití poskakovaly po místnosti," popisoval to podle dobového periodika Národ z roku 1920 Jurovskij.
Také poraněné dívky pobíhaly po místnosti, kati proto zastavili palbu a jeden z popravčích nařídil, ať jsou doraženy bajonety. Osobně se v tom podle některých svědectví angažoval bolševik Pjotr Jermakov, který ještě před vražděním vyšel ven a rozkázal jednomu z řidičů, aby túroval motor u vozu, jemuž navíc střílel výfuk, což mělo přehlušit střelbu uvnitř.
Protože bodáky jen obtížně pronikaly pevnými dámskými korzety (možná kvůli všitým diamantům), začali vrazi tlouct dívky pažbami po hlavách. Pažbami pušek také ubili jejich tři psíky. Jedna z dívek, pravděpodobně nejmladší Anastasia, se svíjela na zemi, a když se k ní jeden z vrahů přiblížil, začal s ním zoufale zápasit, proti pažbě pušky a bodáku ale neměla naději. Jedna z dívek se údajně probrala k vědomí ještě ve chvíli, kdy už vojáci přinesli do sklepa prostěradla, na nichž chtěli vynést mrtvá těla ven - také byla dobita.
Mrtvá těla byla později vhozena do bezejmenné zlatokopecké šachty za městem. Před smrtí byla vysvlečena, přičemž byly nalezeny ukryté diamanty. Na císařovně objevili bolševici celý perlový pás. Podle Jurovského všechny brilianty na místě sepsali, dohromady se jich sešlo asi osm kilogramů.
Protože se přes všechnu snahu nepovedlo hromadnou vraždu Romanovců utajit, byla těla následujícího dne ze zlatokopecké jámy opět vyzdvižena, dvě byla na místě spálena a ostatní byla polita kyselinou a zahrabána do připravené jámy.
Týž den byli v Alapajevsku zabiti další členové rodu: velkoknížata Pavel Alexandrovič, Dmitrij Michajlovič, Nikolaj Michajlovič a velkokníže Georgij Michajlovič. Za půl roku byli ještě zastřeleni sestra císařovny Jelizaveta, velkokníže Sergej Michajlovič, knížata Ioann Konstantinovič, Igor Konstantinovič, Konstantin Konstantinovič, Vladimír Palej a všechny osoby, které s nimi byly v blízkém kontaktu.
Česká role v příběhu
Proč byla vlastně Mikulášova rodina povražděna? Existuje několik teorií, přičemž je opět možné, že jednotlivé důvody se vzájemně překrývají a každý z nich sehrál v případu svou vlastní roli. Podle jedné verze, na niž odkazoval ve svých pamětech i bolševický revolucionář a jeden z hlavních strůjců říjnové revoluce Lev Davidovič Trockij, šlo o osobní Leninův příkaz, který nechtěl, aby se z carské rodiny stal symbol odporu k novým pořádkům. "Iljič Lenin věřil, že bychom neměli bílým ponechávat živoucí symbol, kolem kterého by se soustřeďovali, zejména vzhledem k nynějším složitým poměrům," tvrdil Trockij.
Podle další verze šlo o svévolnou akci takzvaného Uralského výboru, neboli Výkonného výboru Uralu, který se tak rozhodl kvůli tomu, že se do Jekatěrinburgu blížily československé legie. Ty dobyly 30. května 1918 Penzu a Syzraň, 8. června Samaru a 23. června město Ufa. Zachránit Mikuláše se jim ale nepodařilo, Jekaterinburg totiž obsadily po boku bělogvardějců až 25. července. Nepodařilo se jim dopadnout ani vražedné komando, protože Jurovskij i ostatní popravčí utekli z města ještě před jejich příchodem. Jurovského byt byl pak krátce poté, co město dobyli legionáři, vydrancován.
S legionáři se vrátili i starousedlíci - Češi, kteří Jekatěrinburg opustili na začátku války, kdy se přihlásili do řad ruské armády (například pozdější generál Matěj Němec, děd Igora Němce, polistopadového ministra). Místní odbočka Československé národní rady sídlila v domě, odkud před pár dny vyrazilo speciální komando na svou vražednou misi.
Důstojníci bílé armády prohlédli deset dní po popravě Ipaťjevův dům, v němž k této tragické události došlo, zjistili ale, že vrahové dům už vyplenili.
S českou stopou se úzce pojí také osud dalšího dosud nezmíněného aktéra příběhu, jímž byl Mikulášův nejmladší bratr, velkokníže Michail Alexandrovič, třetí syn Alexandra III. Dokud se Mikulášovi nenarodil syn Alexej, byl Michail i oficiálním následníkem trůnu, s příchodem carova potomka mužského pohlaví v roce 1904 však toto právo pozbyl.
Podle všeho toho Michail ani nijak zvlášť neželel - raději holdoval sportu a netajil se liberálními názory, což prokázal i svým sňatkem s dvakrát rozvedenou kráskou Natalií, rozenou Šeremetěvovou, posléze Brasovovou. U veřejnosti byl volnomyšlenkářský Michail oblíbený, car ale jeho jednání neschvaloval. Kvůli svatbě proto zbavil svého bratra titulu správce státu i velení svěřených vojenských útvarů a na jeho majetek uvalil správu. Novomanželé se pak museli uchýlit do ciziny a vrátili se až po vypuknutí první světové války.
Na druhé straně vztahy obou bratrů ani v důsledku těchto verdiktů nijak neochladly. "Mikuláš s Michailem se měli stále rádi, car svého bratra ´potrestal´ spíš jen na oko, aby vyhověl bontonu tehdejší doby. Michail měl ale nadále jeho důvěru," prohlašuje publicista a současný redaktor Deníku Michal Bystrov, jehož rodiny, jak ještě uvidíme, se celý příběh osobně týká.
Po odmítnutí trůnu žil velkokníže Michail Alexandrovič v Gatčině, odkud byl v březnu 1918 deportován do města Perm, "až do zvláštního rozhodnutí". Následovat ho chtěl i jeho osobní sekretář, jímž byl petrohradský rodák Nicholas Johnson. Protože původně nedostal od bolševické vlády souhlas k pobytu v témže městě, poslal svou žádost přímo Leninovi a vedoucímu kanceláře Rady lidových komisařů Bonč-Brujevičovi. Teprve potom mu bylo dovoleno žít v Permu společně s Michailem.
Oba muži bydleli v Koroljevově hotelu, odkud je víc než měsíc před popravou carské rodiny, v noci z 12. na 13. června 1918 odvedli neznámí muži. Vzápětí na to je na dvoře továrny na předměstí Motovilicha brutálně zavraždili komunističtí aktivisté.
"Šlo o jakousi generálku, mající ověřit, zda se dá likvidace bývalého panovnického domu svést na vůli lidu. Jinými slovy, Lenin si tím zkusil, jestli mu to projde, a když zjistil, že ano, tak o měsíc později vyvraždil celou carskou rodinu," uvádí k této vraždě Bystrov.
A v čem spočívá ona česká stopa? Michailův tajemník Johnson měl sestru Annu, provdanou Bystrovovou, která se v polovině 20. let setkala v pařížském exilu s vdovou po velkoknížeti Natalií Brasovovou, jíž se jako jedné z mála osob blízkých carově rodině podařilo Rusko opustit. Společně se pak obě ženy pokusily shromáždit co nejvíc památek na své blízké. V polovině 30. let odkázala Johnsonova sestra část této pozůstalosti svému synovi Nikolaji Bystrovovi, žijícímu v Československu. (Do Prahy se dostal po demobilizaci Bílé armády, v jejíchž řadách sloužil. V československé metropoli pak nastoupil úřednickou kariéru a založil rodinu.)
"Byl to můj dědeček. Naše rodina tak má díky tomu dodnes v držení například příruční pečetítko velkoknížete Michaila Alexandroviče, na jehož pečetící plošce je vyryta ruská koruna v podobě ustálené za vlády ruského císaře Pavla I. a zkřížené iniciály MA," říká Michal Bystrov.
Mezi další památky na službu carské rodině, které Bystrovovi dodnes vlastní, patří také velké manžetové knoflíky s drahými kameny, s iniciálami MA a císařskou korunkou, nádobka na mléko s iniciálami NJ (Nicholas Johnson) a kroužky na ubrousky s iniciálami v azbuce ND (Nikolaj Džonson, což je ruská transkripce jména Michailova sekretáře).
Přežila Anastasia?
Brutální vražda ukončila existenci dynastie Romanovců a s nimi i carský režim v Rusku. Přestože první oficiální vyšetřování celé události, které probíhalo až do roku 1919, skončilo závěrem, že byla popravena celá rodina, brzy se začaly v rozvráceném Rusku šířit spekulace, že někdo mohl přežít.
Nejznámější se stal v tomto směru případ "přeživší" Anastasie. V roce 1920 se v Berlíně objevila mladá žena vystupující pod jménem Anna Andersonová. V dobových záznamech začala figurovat poté, co se začátkem roku 1920 pokusila o sebevraždu skokem do ledové Sprévy. Jejímu pokusu přihlížel policista, který ji okamžitě vytáhl, přestože se mu snažila vytrhnout.
Andersonová poté skončila v ústavu pro choromyslné, kde jí byla diagnostikována duševní porucha depresivní povahy. Zhruba od roku 1922 (údajně poté, co uviděla fotografii carské rodiny v časopisu) začala prohlašovat, že je ve skutečnosti nejmladší dcerou Mikuláše II. Anastasií, které se podařilo přežít popravu. Kulky, které ji měly zabít, se podle ní odrazily od diamantů v korzetu a jeden ze strážných jí později pomohl uprchnout.
Protože měla nápadně podobná znamení na těle jako velkokněžna, byli i ruští emigranti, kteří alespoň zběžně viděli carskou rodinu, ochotni deklarovat, že jí věří - možná proto, že si přáli uvěřit. Většina přeživších Romanovců však od počátku prohlašovala Andersonovou za podvodnici. Na jejich popud bylo zahájeno vyšetřování, které v Andersonové odhalilo Polku jménem Franziska Schanzkowska.
Žena však až do své smrti v roce 1984 nepřestala tvrdit, že je skutečně zachráněnou ruskou velkokněžnou, a s pomocí právníků i dalších svých zastánců se víc než 40 let snažila dosáhnout soudního uznání této své identity a vysoudit dědictví po carské rodině.
V únoru 1984 podlehla v Nemocnici Marthy Jeffersonové zápalu plic. Její tělo bylo na její vlastní přání zpopelněno, takže otázka, kým doopravdy byla, zůstává nezodpovězena. V jedné z nemocnic se prý náhodou zachovalo její střevo, které jí bylo operováno, a tento orgán byl v polovině 80. let geneticky srovnán s ostatky Romanovců. Podle této analýzy skutečné Anastasii nepatřil. Je ale sporné, zda šlo opravdu o střevo Andersonové. Někteří američtí odborníci navíc vznesli v roce 2004 námitky vůči výsledkům těchto forenzních testů a vyslovili podezření, že vzorky z Ruska byly úmyslně kontaminovány.
Skutečné ostatky většiny členů carské rodiny a jejich služebných nalezli v květnu 1979 amatérští nadšenci, ale až do rozpadu Sovětského svazu se o tomto objevu příliš nemluvilo. Vyzvednuty byly až v červnu 1991. Šlo o zbytky těl, která byla posmrtně polita kyselinou nebo spálena, a poté byla zahrabána pod náspem Staré koptjakovské cesty 19 kilometrů severně od Jekatěrinburgu. V následném vyšetřování trestného činu, které vedla Prokuratura Ruské federace, byla tato těla identifikována jako skutečné ostatky zavražděné carské rodiny a vzorky DNA potvrdily její příbuzenský vztah s Princem Philipem, vévodou z Edinburghu, manželem britské královny Alžběty II.
Před dvaceti lety, dne 17. července 1998, byly ostatky členů carské rodiny převezeny do Sankt-Petěrburgu, kde byly pochovány v Petropavlovském chrámu. Pohřbu se zúčastnil prezident Boris Jelcin a jeho manželka spolu s příbuznými Romanovců, včetně prince Michaela z Kentu (bratrance britské královny Alžběty II). Zbývající dvě těla prince Alexeje a princezny Marie byla objevena v roce 2007 nedaleko nálezu ostatků rodiny.