Ekofarmář Josef Sklenář ze Sasova u Jihlavy už čtvrtým rokem provozuje vlastní jatka. Uzeniny si nechával dělat u smluvních výrobců. Ti mu však loni oznámili, že s bioprodukcí končí. Farmáři proto nezbylo než vybudovat vlastní výrobnu. Potřeboval na ni 2,3 milionu. Nemusel ale chodit do banky, na jeho masnou výrobnu se složilo na tři sta lidí. Posílali peníze na zvláštní účet u České spořitelny a na dlouho dopředu si tak předplatili klobásy, tlačenku, uzené maso, jelítka, salámy a další biouzeniny. Příklad takového komunitou podporovaného zemědělství je v Česku unikátní. Nový provoz otevře biofarmář v pátek 6. září. Na slavnostní zahájení zve všechny drobné mecenáše. Ti nakonec poslali ještě víc, než Josef Sklenář potřeboval. Na účet došlo bezmála 2,7 milionu, což umožnilo rychlejší dovybavení.
„Průměrná částka, kterou lidé posílali, se pohybuje kolem 20 tisíc korun. Nestáli jsme o statisícové sumy. Odmítli jsme nabídku byznysového klubu, který chtěl projekt profinancovat celý. Líbí se nám propojení se zákazníky," vysvětluje biofarmář. Mezi přispěvateli je dokonce několik vegetariánů, kteří tak dali najevo sympatie biofarmě s chovem zvířat v přirozenějších podmínkách. Sponzorům nikdo klobásy nenutí. Kdo zálohu do konce příštího roku nepromění v uzenářské výrobky, peníze se mu z účtu vrátí.
Za běžný standard luxusní ceny
Sklenářův příběh dokládá to, že navzdory proklamacím obchodníků i v Česku žijí lidé, které kvalita jídla zajímá. Rádi by nakupovali to, co je jinde normální. Nemusí to být nutně bio kvalita, stačily by poctivé uzeniny z masa, nenastavované jogurty, chutné sýry, nešizené marmelády či opravdové džusy. Jenže pro střední třídu, která v běžných obchodech neloví zboží podle akčních cen, normální nabídka prakticky neexistuje. To, co je jinde běžný standard, se u nás vydává za extra kvalitu a prodává za luxusní ceny.
Čím dále více spotřebitelů se ale vzpouzí trikům potravinářů a prodejců, kterým jde jen o kšeft. A trh na vzdor stále početnější skupiny náročnějších zákazníků odpovídá. Konečně se rozrůstá síť obchodů a obchůdků s dobrými lokálními potravinami i dováženým sortimentem od malovýrobců. Někde za schůdné ceny, někde za nekřesťanské.
Přepálenou drahotu odmítá platit třeba třiačtyřicetiletá Pavla z Prahy. Není žádná ortorektička chorobně závislá na zdravém jídle, jak by se mohlo zdát podle spousty energie, kterou věnuje obstarávání potravin pro čtyřčlennou rodinu. Shání ho skoro jako za války, přestože v supermarketu by všechno jednoduše nakoupila pod jednou střechou. Jenže Pavla naučila dospívající syny a manžela na jídlo, které chutná jinak než běžný potravinářský sortiment. Neutrácí přitom víc, než kdyby kupovala průmyslový standard v řetězcích.
Roštěnou a kližku na guláš bere jedině od „svého" sedláka. U dalšího se cestou na chalupu stavuje pro brambory a zeleninu. Přestože je Pavla pracovně vytížená žena, dobrovolně funguje i jako „odběrové místo". Od farmáře z Jizerských hor, který jednou za dva týdny vozí do hlavního města své mléko, sýry a tvarohy, je pravidelně odebírá nejen pro rodinu, ale i pro kolegy v práci a sousedy. Chlebu z průmyslových pekáren se už dávno vyhýbá, peče ho doma ze svého kvásku. Když dojde olivový olej, objedná si ho přes známou, která zase zásobuje okruh svých známých. Má totiž osvědčený kontakt na přímého dodavatele z Řecka. Vděčná česká klientela bere od Řeka i pravé řecké jogurty, sýry a další delikatesy.
Z farem, nebo z Německa
Italové, kteří na Moravě vyrábějí parmazán Gran Moravia, otevřeli po republice již deset podnikových prodejen La Formaggeria. Kromě vlastních sýrů nabízejí i dovážené italské, francouzské a švýcarské. Za ceny, které nejsou nijak vyšponované. Na popularitu farmářských produktů a malovýrobců zase vsadily prodejny Sklizeno, Náš grunt, Česká stodola, Bazalka, Dobrá farmářka, Ze statku, U sedláků a další „stylovky". Mléko z farmy rozváží auta s originální znělkou za zákazníky po Praze, středních, severních i východních Čechách. „Bučící krávu" vypustili dva sedláci – Stanislav Němec a Jan Miller. Mají úspěch.
Zásobování spižírny se dá řešit ještě jinak, ukazuje příklad mladé rodiny ze středočeských Neratovic. Kvalitní hovězí bere přímo od chovatele, na velké nákupy jídla jezdí do Německa. „Mléko tady už skoro vůbec nekupujeme. I když v Německu o něco zdražilo, pořád se vyplatí. Vozíme si odtamtud také máslo, sýry a další mléčné výrobky. Třeba výbornou mozarellu nebo plátky goudy, které tam vyjdou levněji a jsou lepší," porovnává Ondřej Hergesell z Neratovic. K sousedům to má kus cesty, často ovšem jezdí na návštěvy příbuzných do Liberce a při té příležitosti doplní zásoby v saském Aldi a Kauflandu, někdy i v Edece. Podobně jako spousta Čechů z pohraničí.
Proč tam ale jezdí, když máme šesté nejlevnější potraviny v Evropě a Německo je v rámci Evropské unie jedenácté nejdražší? Evropský statistický úřad Eurostat již tradičně zařazuje Česko na chvost unijního žebříčku (viz Češi v evropském koši). Levnější jídlo než my měli loni už jen Poláci, Bulhaři, Rumuni, Maďaři a Litevci. Rakušané mají jídlo ze všech sousedních zemí nejdražší. Přesto i tam jezdí Češi za nákupní turistikou. Statistika neumí zachytit všechno. Určitě ne rozdílnou kvalitu potravin.
Co je rakouské, to je dobré
Kromě másla, sýrů, některých mléčných výrobků, těstovin, cukru, minerálek, piva a lihovin trčí rakouské potraviny v hitparádě Eurostatu nad unijním průměrem. O kus převyšují českou laťku cenou i kvalitou. Dobře to může posoudit sedmadvacetiletá Karolína Zemánková. Rok žije ve Vídni, předtím studovala v německém Heidelbergu.
„Na vyšší ceny se dá zvyknout, když vím, že za ně dostanu opravdu kvalitní výrobky. Zatím jsem se nespálila. Německo je víc orientované na kvantitu a je tam o dost levněji, v něčem i oproti Česku. Rakušané si potrpí na kvalitu a hodně se tu podporuje domácí zboží," porovnává Karolína. Když přijede do Prahy, je z nakupování zoufalá. V obchodech si těžko vybírá, nejbezradnější je u regálů se sýry a džusy. Zdejší nabídka i kvalita je mizerná.
„Ve Vídni kupuji džus přímo z ovoce, žádný koncentrát. Litr stojí 1,50 eura a je to opravdu čerstvý džus. Jablečný je chuťově úplně něco jiného, než se běžně prodává v českých obchodech. Pod privátní značkou přitom není drahý, běžně stojí jedno euro," upřesňuje mladá Češka. Uzeniny skoro nejí, takže je ani nesoudí. Zato chleba je v Rakousku drahý. „Velký pecen žitného chleba přijde i na tři eura. Je ale výborný a vydrží," zdůrazňuje. Výtečný slunečnicový chléb pořídí za 1,50 až dvě eura.
Ve Vídni žije s přítelem, studuje a na živobytí si přivydělává hlídáním dětí. Při nákupech pro dvoučlennou domácnost musí dost počítat, proto sleduje akční nabídky. Pro větší zásoby chodí pravidelně v úterý, kdy supermarket Zielpunkt počítá studentům desetiprocentní slevu z celého košíku. Důchodci mají svůj den ve čtvrtek. „Akční slevy jsou vyhledávané v Německu i Rakousku. Přistěhovalci na ně chodí hlavně do Lidlu, Rakušané do Billy," vypozorovala Karolína.
Akční zákazníci
Jak je vidět, Češi nesdílejí vášeň k akčním nabídkám a slevám sami. Jsou s ní ale nejproslulejší. V posledních letech vyhledávají slevové akce ještě intenzivněji než v době před krizí. Při loňském průzkumu pro Shopping monitor se 80 procent domácností přiznalo, že současná ekonomická situace ovlivňuje jejich nákupní chování.
Jak akční ceny zkreslují finální číslo o cenové hladině potravin, které za každou zemi zveřejňuje Eurostat? Neměly by. „Eurostat od loňska s akčními cenami ve svém šetření počítá. Slevy jsou po celé Evropě. Cenovou hladinu ale snižují o malé procento," tvrdí Jiří Mrázek, ředitel cenové statistiky Českého statistického úřadu. Přehled Eurostatu o cenách potravin považuje za nejlepší mezinárodně srovnatelná čísla: „Poměřují se tytéž věci i značky. Kvalita je ale různá, ta se statisticky nedá porovnávat."
Jak šéf cenové statistiky vysvětluje, cena potravin se nepřizpůsobuje peněženkám spotřebitelů, ale spíše nákladové straně. Když se jich hodně vyrábí v Německu, jsou tam i lacinější, protože je neprodražuje doprava. Zvednutí cenové hladiny českých potravin Mrázek přičítá hlavně kurzovému pohybu a zvýšení DPH, které za posledních pět let stouplo o deset procent. K tomu s cenami čarují nadnárodní obchodní řetězce. A potravináři jsou schopni jim dodat prakticky cokoli, co připomíná něco k jídlu. Největší síla spotřebitelů jejich výplody poslušně kupuje, na jídle se Češi jako celek snaží v poslední době šetřit. Mnohem razantněji, než je tomu jinde v Evropě.
„Ceny potravin omezují výdaje spotřebitelů za jiné zboží, protože mnoho domácností kvůli drahým energiím a jídlu naráží na rozpočtová omezení," upozorňuje členka bankovní rady České národní banky Eva Zamrazilová. I letos růst cen potravin pokračuje. „I když očistíme vliv DPH, představuje meziroční zvýšení více než čtyři procenta," dokresluje Zamrazilová vývoj ze začátku roku. Připomíná, že omezování výdajů za potraviny je jedním z hlavních důvodů slabé spotřeby domácností a poklesu HDP.
Drazí soběstační
Jak oživit poptávku a dostat se z bludného kruhu ven? Pomůže, když budeme jíst víc „darů naší země" než německého vepřového a polských kuřat? Bankéřka míní, že slabá soběstačnost v tuzemské produkci zvyšuje závislost na vývoji zahraničních cen. A ty v posledních letech předvedly, jak hbitě umí lítat. Ani soběstačnost ovšem stálé ceny nezaručí. Důkazem je mléko.
Česko ho trvale vyrábí více, než spotřebuje. Tuzemské mlékárny mají lacinější surovinu než německé, protože zemědělcům dávají za syrové mléko méně. Ale když jdou Češi do obchodu, zaplatí za mléčné výrobky více než Němci. Jak je to možné? Počátek záhady je už v nadojeném mléku. Mlékárna v Bavorsku nestojí o bílou vodu. Čím hustší mléko jí sedlák dodá, tím lépe mu zaplatí. Ví proč. Ze suroviny bohaté na bílkoviny a tuk udělá více sýra. Mlékárny v tuzemsku dlouhá léta nehonorovaly nakupované mléko podle kvality, hlavní bylo nadojit co nejvíce, a klidně i břečky.
V poslední době sice zpracovatelé už většinou pochopili, že na mléku jsou nejcennější bílkoviny a tuk, krávy šlechtěné na litry se ale na povel nepředělají. Německé mlékárny umí surovinu lépe zhodnotit a provozy mnohdy šlapou efektivněji. I v tom je mléčná cenová záhada.
Snem českých potravinářů je obsadit více místa v regálech marketů a vytlačit zahraniční konkurenci. Mají si to přát i zákazníci? Zkušenosti z Norska to nedoporučují. „V obchodech jsou hlavně norské výrobky a opravdu není z čeho moc vybírat," říká Češka Lenka Frys. Naštěstí to nemá daleko do Švédska, kam jezdí nakupovat podobně jako spousta Norů (viz Symbol Norska? Pizza Grandiosa).
Norsko na rozdíl od Švédska není v Evropské unii, nemá jednotný trh a snáz si uhájí prostor pro domácí zboží. Cenám v obchodech to ale neprospívá, ukazují přehledy Eurostatu. Z 36 sledovaných států vede Norsko s přehledem žebříček drahoty. Potraviny tam loni převyšovaly unijní průměr o 84 procent, nealkoholické nápoje dokonce dvojnásobně. Pro české turisty jsou norské ceny potravin těžko stravitelné. Eurostat údaje přepočítává přes paritu kupní síly čili i pro Nory by v rámci Evropy měly být drahé. Realita ale není tak dramatická, uklidňuje Lenka Frys.
Počítejme s ní: „Průměrný plat je tu 16 tisíc norských korun, to je běžný příjem i v Česku. Za kostku másla dám 20 norských korun, v Čechách stojí kolem 30 korun. Za litr plnotučného mléka zaplatím v Česku zhruba 20 korun, tady kolem 13 korun. Kilogram slušné šunky tady přijde na 200 korun." Do Švédska jezdí Norové hlavně pro maso, salámy, sýry a džusy. A když před cestou tankují, zaplatí za litr benzinu polovinu toho, co v Česku.
Návrat k tuzexům
Současný ministr zemědělství Miroslav Toman ještě jako šéf Potravinářské komory plánoval, že ve velkých městech vyrostou vybrané prodejny, ve kterých budou velcí tuzemští výrobci ukazovat, jak umí vyrobit poctivé potraviny. Měly být ovšem za luxusní ceny, levnější tuctovky budou dál dodávat řetězcům. Současná politika sice vede zemi do doby tuzexové, prominentní obchody ale nejsou tím, po čem by Češi prahli. Nechtějí žádné extra buřty, jen slušné jídlo za nepřepálené ceny.
Není se proto co divit, že spousta Norů, kteří žijí ve slušné vzdálenosti od Švédska, jezdí nakupovat za hranice. Včetně naší rodiny. Nejenže je tam úplně jiný výběr, ale také nižší ceny. Švédsko je pro Nory, co se týče nabídky v obchodech, jako Německo pro Čechy. Nechat si u pultu nakrájet šunku nebo vybrat čerstvé maso je v norských prodejnách vzácnost. Většina výrobků je vakuově balených. Maso se mi někdy zdá šedivé, ani salámy a šunka nevypadají nejlákavěji. Zato ve Švédsku je radost nakupovat. Sýry a uzeniny si vyberete u pultu s obsluhou a odnesete si tence nakrájené plátky, které se krásně oddělují, protože jsou proložené mikrotenem.
Obecně by se dalo říct, že Norové jsou podobní Američanům. I když jsou velkými nacionalisty – budou vám tvrdit, že norské jahody jsou nejlepší, podobně norské vafle, norský sýr – mají ve zvyku ládovat se hromadami párků v „lompe", tedy v bramborové placce či chlebu, který vypadá jako rohlík bez špiček a chutná jako hamburgerová houska. Oblíbené jsou také hamburgery a hranolky, masové koule či karbanátky s hnědou omáčkou. Řekla bych, že fast foody v Norsku vydělávají docela slušně.
Čech by si myslel, že Seveřani jedí hlavně ryby, když všude kolem sebe mají moře. Není to tak docela pravda. Rybu mívají jednou až dvakrát týdně, ale spousta rodin jí hotová jídla, která se doma jen ohřejí. Norové ročně spasou tuny pizzy. Kdyby byla aspoň dobrá! Vtipkuje se, že jedním ze symbolů Norska je pizza Grandiosa. Je levná, ve spoustě variant a mají ji všude. Chutná ovšem jako ubrousek namazaný kečupem. Je dost smutné vidět v novinách články, v nichž producent pyšně vykazuje dvacetiprocentní nárůst prodeje pizzy Grandiosa ve vánočním období. Opravdu musí Norové na Štědrý den žužlat příšernou pizzu z mrazáku? Jistěže nemusí. Záleží na každém, co si vybere.