Na jaře 1943 vrcholí válečné šílení. Je krátce po bitvě u Stalingradu, kde Třetí Říše dostane políček, ze kterého se již nezvedne. Německá propaganda je v depresi, potřebuje doping, který „namíchá" samotný ministr propagandy Joseph Goebbels. Ten si správně vyhodnotí, že nyní přišel správný čas zveřejnit nález masových hrobů, které wehrmacht odkryl nedaleko Smolenska na západě Rusi.
Na 10. dubna 1943 je ke Smolensku přizvána delegace významných osobností společenského života Varšavy či Krakova. Tito svědci mají dodat chystané exhumaci ostatků na důvěryhodnosti.
Všechny mrtvoly měly střelné rány v záhlaví
Jde o německy perfektně zorganizovaný cirkus – na místě jsou připraveny polní laboratoře, vědecké kapacity, fotografové, filmaři. Ano, je to cirkus. Ale atrakce falšované nejsou. Těla generálů Mieczysława Bohatyrewicze a Bronisława Smorwińskiho jsou bezpečně identifikována, na povrch vyplouvá úděsný nález dalších ne méně než 18 tisíc těl.
13. dubna je záležitost oficiální. Rádio Berlín, hlásná trouba Třetí Říše, pouští do éteru od Atlantiku až po Kavkaz senzační zprávu. Zaznělo: „Několik tisíc důstojníků bývalé Polské armády, kteří byli v roce 1939 internování na území SSSR, byli na jaře dalšího roku bestiálně zavražděni bolševiky". Světová veřejnost vesměs nevěří. Anebo přesněji – věřit ani nechce. USA a Británie jsou závislé na těch nejlepších vztazích se sovětským spojencem a přijmou ujišťování o „fašistických lžích". Sovětům též napomůže, že polské oběti popravili německými pistolemi Walther.
„Všechny námi prohlédnuté mrtvoly měly střelné rány v záhlaví, toliko jedna měla střelnou ránu do čela... Projektily byly většinou nalezeny v kosti čelní, u některých šlo o průstřel... Rány byly vypáleny z bezprostřední blízkosti krátkou ruční zbraní ráže 7.65... Značný počet mrtvol měl ruce svázané na zádech motouzem." Doslova tak znělo dobové svědectví, které se ozvalo i po válce, při Norimberském procesu. Sovětský Svaz ale i tehdy vytrvale popíral vinu.
Posmrtné satisfakce se popravená elita polského národa dočkala až po konci studené války, v roce 1990. Prezident Gorbačov konečně přiznal, že k masakru došlo na přímý rozkaz Stalina. Ten vyslyšel návrh šéfa NKVD Lavrentije Beriji, dle nějž nebylo žádoucí, aby: "prominentní váleční zajatci z Polska, obecně nepřátelsky smýšlející vůči SSSR a komunismu vůbec, zabírali místo v zajateckých táborech".