V posledních týdnech se opět vynořuje otázka, čím to je, že arabský svět neustále zaostává. Jednoduchá odpověď se však stejně jako před rokem 2011 nenabízí. Reformní monarchie, konzervativní ropné státy Zálivu a povstáním zmítané republiky nelze jednoduše srovnávat. Dynamika změn však ukazuje na novou propojenost celého regionu a na několik faktorů, které k ní přispěly. Nejjasněji se projevily v létě 2013, které znamenalo jasný obrat: egyptská armáda pomohla svrhnout prezidenta Muhammada Mursího zvoleného za Muslimské bratrstvo, v Sýrii vláda nařídila chemický útok proti civilistům bez větší reakce Západu.

Oba případy symbolizují jak návrat starých režimů, tak i úskalí moderní politiky. V Egyptě bylo v létě 2013 více než zřejmé, že islamisté nedokážou vládnout. Ať už to bylo vlastní ideologickou zaslepeností, holou neschopností, nebo kvůli klackům, které jim pod nohy házela mubárakovská administrativa, Muslimské bratrstvo nebylo s to využít šanci a přesvědčit, že umí vést stát.

Nakonec s podporou veřejnosti převládl tzv. „deep state". Tato vojensko-průmyslová elita posléze rozpoutala represe proti hnutí prvního voleného prezidenta. Na dlouhou dobu tím v regionu skončily šance islamistů středového proudu na zapojení se do politiky – tedy kromě tuniských, kteří ale z vlády odstoupili sami. Syrský prezident Bašár Asad, který od roku 2011 vede tanky a leteckými nálety válku proti vlastním občanům a městům, zase v létě dostal jasný signál: jeho vítězství se nebude reálně stavět do cesty žádná západní mocnost, jakkoli vysoká bude jeho cena. Stabilita má opět přednost před nepředvídatelnou svobodou.

Bez receptu na vládnutí

Egyptský obrat ukázal v zásadě realitu přelidněných arabských republik, ve kterých nikdo nemá recept (natož podporu) na zavádění systémových změn. Zásadním neúspěchem arabského jara byla totiž skutečnost, že původní vládce (možná s výjimkou Tuniska) nesesadila politicky schopná opozice, která by se uměla sjednotit, využít demokratických mechanismů a definovat nový způsob vládnutí. Ani islamistické, ani liberální strany nemají program a boj o moc bohužel neznamená tlak na reformy, ale právě jen boj o moc. Není tedy divu, že v něm vyhrály elity napojené na policii a armádu. Země se totiž potýkají s problémy vládnutí, které zastiňují výzvy politické liberalizace. Nezvládnutá urbanizace, energetická a populační krize v Egyptě, sucho a zkorumpovaný ekonomický systém v Sýrii, závislost na ropě v Libyi a slabost státu a ropa v Jemenu. To všechno jsou faktory, které v boji o omezené zdroje staví různé skupiny obyvatelstva proti sobě.

Je jasné, že ve změnách krátkodobě někteří ztratí a jiní získají, přičemž perspektiva na celkový růst je přinejmenším mlhavá. Arabské státy navíc ztratily schopnost formovat společnost – od Tuniska po Sýrii se v posledních dvou desetiletích zhoršovaly kdysi ambiciózní státní služby jako zdravotnictví, školství, infrastruktura a průmysl. Soukromé firmy nabízejí stále více drahých služeb, zatímco chudší vrstvy jsou odkázány na svépomoc a protesty.Země by mohlo modernizovat jedině obrovské reformní úsilí – to však ohrožuje ty vrstvy, kterým situace vyhovuje. Jejich vlastním řešením civilizačních problémů není liberalizace, reformy a rozvoj, ale naopak více represí.

Nová polarizace

Pokusy o politickou liberalizaci z roku 2011 neměly štěstí ani na vnější faktory. K vysokým cenám potravin se přidalo nové geopolitické uspořádání. Země Blízkého východu se v posledních letech silně polarizovaly: nejprve regionálně v důsledku invazí a válek, a potom vnitřně v důsledku arabského jara. S výjimkou relativně homogenního Egypta jsou velké arabské země (Sýrie, Irák, Jemen, ale i Alžírsko a Saúdská Arábie) složené z více etnik a náboženských skupin. Masy, a zvláště jejich mladé generace, se rychle politizovaly. Tam, kde vládnoucí elity odpovídají na protesty represemi, se mnozí radikalizují a nacházejí podporu v blízkém zahraničí. Na rozdíl od východní Evropy, kde v roce 1989 jedna velká polarizace skončila, Arabové povstali v momentě, kdy se právě prohlubuje druhá polarizace.

Jejím prvním aspektem je sunnitsko-šíitská rivalita, která vzrostla s katastrofálními důsledky amerických válek po roce 2001. Syrská válka by se nevyvíjela tak dramaticky, kdyby obě strany konfliktu – jak damašský režim, tak sunnitští povstalci – nebyly finančně a vojensky udržovány naživu ze strany Íránu a Ruska na jedné straně, a saúdskou monarchií na straně druhé. V syrské válce se na obou stranách točí miliardy a miliardy dolarů. Jejich dopad byl devastující: nejprve v Sýrii a Libanonu, teď už i v Iráku a na Sinaji, a později možná v Jordánsku a Turecku.

Druhým aspektem polarizace jsou právě tyto volné peníze. Povstání přišla v momentě energetického a geopolitického přeskupování. Země Zálivu nashromáždily během desetiletí vysokých cen ropy ohromné bohatství v tzv. vládních fondech. Využívají dynamiku arabského jara a připravují se na moment, kdy levný plyn promění energetický trh a ony investují miliardy výměnou za vliv. Kvůli katarským miliardám si zřejmě Muslimští bratři v Egyptě mysleli, že vyjdou bez reforem, a to samé si dnes kvůli saúdským miliardám myslí nový egyptský vůdce – generál Sísí. Zálivem financované sunnitské sektářství se stalo nástrojem politického boje v Sýrii a nakonec přerostlo vlastní sponzory.

Moderní politika

Převážně tragická bilance lidových povstání skoro nutí k otázce, zda za neúspěchy nestojí neschopnost arabských společností modernizovat se. Samotná dynamika změn ale ukazuje spíše na to, jak pomalé a jak složité jsou moderní politické procesy.Na jednu stranu narazily snahy o demokratizaci na setrvačnost autoritářských režimů, ve kterých se během korupční liberalizace spojily vládnoucí a majetné kruhy, které mají zájem na statusu quo. Nedalekým příkladem by mohlo být Rusko.

Na druhou stranu revoluce otevřely Pandořinu skříňku sebeurčení, které se nemohlo realizovat v autoritářských národních státech, ale dnes už se odvíjí od etnických, regionálních a náboženských identit: sunnitských, šíitských atd. Evropa si také prošla peklem nacionalismu a je dost možné, že podobným peklem modernity si za nepříznivých okolních podmínek začaly procházet i blízkovýchodní společnosti.