Právě proto, že mizerná péče o zuby byla v minulosti běžnou věcí, se špatný chrup bral jako něco normálního a nebyl na překážku přitažlivosti. Důvod, proč lidé na dávných obrazech postrádají úsměv, je podle spisovatele Nicholase Jeevese mnohem jednodušší: zatímco pořídit si dnes chytrým mobilem usměvavé selfie trvá ani ne vteřinu, sedět modelem pro malovaný portrét trvalo dlouhé hodiny. Udržet po celou tu dobu na tváři úsměv by bylo velice namáhavé - a co víc, usměvavý výraz by se postupně stáhl do šklebivé grimasy, protože člověk upřímný smích dlouhou dobu zkrátka nevydrží.

"Úsměv je jako ruměnec ve tváři. Je to odezva na něco, není to výraz sám o sobě. Proto ho není jednoduché ani dlouho udržet ani zaznamenat," píše Jeeves v eseji věnovaném této problematice, který nazval "Vážný a šklebivý: úsměv v portrétní tvorbě". Informuje o tom CNN.

Pokud se některému malíři podařilo přesvědčit model, aby mu zapózoval s úsměvem, bylo výsledné dílo podle Jeevese okamžitě vnímáno jako radikální. Úsměv strhával na obraze veškerou pozornost publika, což si portrétovaný, který byl většinou také objednavatelem obrazu, jen málokdy přál.

Messina ještě před Da Vincim

Přesto se někteří umělci už od pozdního středověku studiím lidského úsměvu systematicky věnovali. Patřil k nim italský renesanční malíř Antonello da Messina, který se k usmívající grimase neustále vracel. Messina byl na svou dobu mistrem špičkové moderní olejomalby vyvinuté v Nizozemsku, která upřednostňovala přímé pozorování přírody. Jím portrétovaní lidé se na obrazech usmívali, čímž jakoby odkrývali svůj vnitřní svět.

Jedním z nejznámějších Messinových obrazů se stal "Portrét mladého muže" zhruba z roku 1470, který časově zdaleka předběhl Da Vinciho "Monu Lisu", jejíž úsměv je považován za jeden z nejzáhadnějších v dějinách umění. Důvodem je určitá dvojznačnost výrazu - je obtížné říci, zda se "La Joconde", jak se také Da Vinciho proslulé dílo nazývá, dívá vážně, zda se koketně usmívá nebo má na tváři naopak lehký úšklebek... "Jde opět o pokračující konflikt mezi vážným a šklebivým," poznamenává Jeeves.

Podle něj se však nejvýraznější zachycení úsměvu v Da Vinciho díle objevuje na jiném plátně, a sice na obrazu "Svatý Jan Křtitel", datovaném do let 1513 až 1516. Vědomý úsklebek na Janově tváři patří k nejznámějším v dějinách západního umění.

Zuby v 17. století

Od 17. století začala evropská aristokracie považovat odhalené zuby (ať už v umění nebo na veřejnosti) za oplzlý výraz vyhrazený pro nižší třídy, opilce a kočovné divadelní herce. Jenže právě v Nizozemsku se v téže době zrodila umělecká škola, jejíž žáci se právě o tyto zjevy na okraji tehdejší společnosti aktivně zajímali a začali je s nadšením zobrazovat ve svých dílech. Nebylo divu, protože řada představitelů této školy - Jan Steen, Franz Hals, Judith Leysterová a Gerrit van Honthorst rovněž patřila mezi nižší společenskou třídu.

"'Holanďanství' v umění a v životě brala tehdejší společnost jako časté shrnutí nemravnosti a zhýralosti," píše Jeeves. Dokládá to Van Honthorstovým obrazem "Veselý houslista" z roku 1623 a Leysterové malbou "Koncert" - v obou případech dílo zachycuje lidi, kteří jsou opilí a nemravně působící.

Nizozemští mistři 17. století přitom měli svůj vzor, neboť jejich techniku i pojetí malby nepochybně ovlivnil italský malíř Caravaggio, zejména pak obraz Vítězný Amor z roku 1602, který má být alegorií lásky a dospívající krásy. Ovšem divoký smích nahého Amorka spojený s jeho neobvykle a zle působícím výrazem vedl k tomu, že si soudobí milovníci umění obraz vykládali "jako osalvu bouřlivé homosexuální vášně", píše Jeeves.

Devatenácté století úsměvu přálo

Rezervovaný a jako tajený úsměv pevně sevřených rtů, typický pro Monu Lisu, se stal na druhé straně v 19. století charakteristický pro elegantní portréty předních žen své doby, které jím podle Jeevese jakoby naznačovaly svou sexuální dostupnost. Patří sem třeba obraz manželky Petera Paula Rubense, obraz Fransciska de Goyi "Doña Isabel de Porcel" nebo portrét od Jeana-Augusta-Dominiqua Ingrese "Madame Jacques-Louis Leblanc”.

V polovině 19. století pak byla vynalezena fotografie umožňující zachytit lidskou tvář mnohem rychleji a od té doby se stal letný úsměv téměř bezprostředně standardní součástí všech lidských portrétů. Smějící se výraz vedl také k velkému rozvoji karikatury a definitivně se zabydlil v dějinách lidské kultury. Častokrát se stal i výrazem společenského názoru nebo politické kritiky. "Přijímání úsměvu v rámci dějin umění vypovídá mnoho o naší ochotě s,kutečně vidět sama sebe a vnímat se s druhými navzájem," uzavírá Jeeves.