Prokletý den 10. června nehořely jen Lidice. V Oradouru upálili obyvatele zaživa

10. červen 2019 četba na 6 minut
Trosky městečka Oradour-sur-Glane byly ponechány ve stavu, v jakém se nacházely po masakru, jako upomínka na německý válečný zločin

Trosky městečka Oradour-sur-Glane byly ponechány ve stavu, v jakém se nacházely po masakru, jako upomínka na německý válečný zločin

Foto: Wikimedia Commons

Datum 10. června máme už navěky spojeno s vypálením a vyvražděním Lidic, zločinem, jehož se na českém obyvatelstvu dopustilo v roce 1942 nacistické Německo. Nebyla to ale jediná masová vražda spáchaná o tomto datu. V roce 1944 došlo v Evropě v týž den hned ke dvěma masakrům civilního obyvatelstva se stovkami mrtvých.

FOTOGALERIE

Trosky městečka Oradour-sur-Glane byly ponechány ve stavu, v jakém se nacházely po masakru, jako upomínka na německý válečný zločin Trosky městečka Oradour-sur-Glane byly ponechány ve stavu, v jakém se nacházely po masakru, jako upomínka na německý válečný zločin Trosky městečka Oradour-sur-Glane byly ponechány ve stavu, v jakém se nacházely po masakru, jako upomínka na německý válečný zločin

Tak jak v českém povědomí rezonují Lidice, připomínají si Francouzi každoročně dne 10. června masakr v městečku Oradour-sur-Glane, kde němečtí příslušníci Waffen-SS povraždili v tento den před 75 lety 644 civilistů. Neméně děsivý zločin spáchali vojáci Waffen-SS týž den v Řecku, kde zabili 214 mužů, žen a dětí v malé vsi Distomo nedaleko Delf. 

Cynický omyl

Masakr ve francouzském městečku Oradour-sur-Glane v Normandii nese s českými Lidicemi hned několik děsivě podobných znaků. Jedním z nich je, že k oběma zločinům došlo i z hlediska nacistické praxe neoprávněně, protože obě obce byly viněny z něčeho, čeho se ve skutečnosti nedopustily. V případě Lidic šlo o údajné napomáhání parašutistům, kteří zlikvidovali Heydricha. Vesnice však ve skutečnosti nebyla do činnosti parašutistů nijak zapojena, což gestapo při svém vyšetřování atentátu včas zjistilo - nejvyšší německé velení se však cynicky rozhodlo zlikvidovat Lidice jako exemplární případ, a demonstrovat tak sílu německé odplaty.

V případě masové vraždy v Oradour-sur-Glane šlo o něco podobného: Němci se totiž rozhodli pomstít za údajné zajetí německého důstojníka Helmuta Kämpfeho francouzským odbojem, k němuž mělo dojít v městečku Oradour-sur-Vayres, nikoli Oradour-sur-Glane. Přesto to bylo Oradour-sur-Glane, které 10. června 1944 obklíčil prapor SS pod velením SS-Sturmbannführera Adolfa Diekmanna.

Esesácký velitel, který byl prý Kämfeho osobním přítelem, pak rozpoutal v městečku páchání zvěrstev, jež snad ještě překonávala lidický scénář: všechny obyvatele vsi nechal seřadit na náměstí, ženy a děti poté esesáci nahnali do kostela, kde je zamkli. Všechny muže ve vesnici shromáždili v šesti stodolách, kde už byly nachystány kulomety. Němci zahájili palbu, přičemž mířili podle některých svědeckých výpovědí na spodní část těla, aby se oběti déle trápily. Po ukončení palby stodoly zapálili. V plamenech skončilo svůj život 190 mužů, jen pěti se podařilo uniknout.

Esesáci se poté přesunuli zpátky ke kostelu, který se rozhodli zlikvidovat zápalnou bombou. Na ženy a děti, jež se pokusily z kostela uniknout, stříleli z kulometu. Celkem povraždili 247 žen a 205 dětí. Z hořícího kostela se podařilo uniknout jediné ženě, sedmačtyřicetileté hospodyni Marguerite Rouffanchové, která se protáhla malým okénkem v zadní části kostela a stačila se ukrýt ve křoví. Dalších dvacet občanů Oradour-sur-Glane přežilo díky tomu, že se stačili ukrýt ještě před příchodem Němců.

Diekmann měl za masovou vraždu obyvatel městečka stanout před německým válečným soudem, iniciovaném velitelem pluku SS-Obersturmbannführerem Sylvesterem Stadlerem, ale padl ještě před vynesením rozsudku - dne 29. června 1944 ho zasáhl do hlavy šrapnel a následkům zranění podlehl.

Francie se rozhodla ponechat trosky vesnice ve stavu, v jakém se nacházely po masakru, aby připomínaly tento válečný zločin.

Probodávali děti i těhotné

V týž den, kdy došlo k vraždění v Oradour-sur-Glane, spáchali vojáci Waffen-SS další masový zločin i v okupovaném Řecku. Po dobu víc než dvou hodin zde vojáci druhého oddílu čtvrté SS divize pancéřových granátníků pod velením SS-Hauptsturmführera Fritze Lautenbacha masakrovali řecké civilisty ve vesničce Distomo v údajné odvetě za partyzánský útok na jejich konvoj. 

Podle svědků, kteří přežili masakr, šli vojáci ode dveří ke dveřím a vraždili lidi přímo v jejich domech, přičemž se neštítili ani takových zvěrstev jako probodávat bajonety těhotné ženy nebo malé děti v postýlkách. Vesnickému knězi sťali hlavu. Celkem zabili 214 lidí.

Také v tomto případě začalo německé velení esesáckou akci vyšetřovat. Lautenbach přiznal, že "jednal nad rámec rozkazů", ale německý válečný tribunál konstatoval, že ho k činu vedla "nikoli nedbalost nebo nevědomost, ale pocit odpovědnosti vůči svým mužům", což označil za polehčující okolnost. Masová vražda tak zůstala nepotrestána.

Soudy stále běží

Dlouho po válce zažalovali čtyři příbuzní obětí německou vládu u soudu v řecké Livadeii, kde požadovali odškodnění. Soud jim 30. října 1997 přiznal náhradu škody ve výši 28 milionů eur, což později potvrdil i řecký Nejvyšší soud. Rozsudek však nenabyl právní platnost, protože podle řeckého práva by s výkonem rozsudku proti svrchovanému státu musel souhlasit i jeho ministr spravedlnosti, což se nestalo. Příbuzní proto podali žalobu i k německým soudům, kde však na všech úrovních německého soudnictví prohráli. 

V listopadu 2008 rozhodl italský soud rozhodl, že žalobci mají získat jako odškodnění přiznané řeckými soudy německý majetek v Itálii, a to konkrétně vilu nedaleko italského jezera Como, které patřila německé státní neziskové organizaci. Německá vláda se však začala bránit proti tomuto verdiktu žalobou u Mezinárodního soudního dvora v Haagu s tím, že podle mezinárodního práva svrchované imunity měl italský soud odškodnění zamítnout. Soudní dvůr jí dal v roce 2012 za pravdu. Ústavní soud Itálie však v roce 2014 prohlásil, že je-li svrchovaná imunita uplatňovaná na zločiny, jako byl masakr v Distomo, porušuje to italskou ústavu, a rozhodl, že na válečné zločiny se z tohoto důvodu svrchovaná imunita nevztahuje. Pozůstalí obětí v Distomo tak mohou dál vznášet své nároky u italských soudů.