Jindřich Křeček se narodil v Červeném Kostelci v části Pod Skalkou. Jeho otec byl tovární dělník, jeho matka Albertina Křečková, rozená Keyzlarová, šila v domácnosti. Malý Jindra projevoval talent ke kresbě od dětství, ale pro studium uměleckého směru scházely v chudé rodině peníze. Nastoupil proto do učení na truhláře k Eduardu Rouskovi.

Přestože nešlo právě o srdcem zvolený obor, truhlařina mu šla a bez problémů zvládl absolvovat i Mistrovskou školu v Chrudimi. Doufal, že se mu podaří dostat se na Uměleckoprůmyslovou školu v Praze, přihlásil se ke zkouškám, jenže v tu chvíli vstoupila do jeho životní dráhy smůla - zranil si ruku, takže se ke zkouškám nemohl dostavit.

Nevzdal to a začal se k vysněnému oboru propracovávat jako samouk vlastní pílí. Chvíli pracoval v tiskárně Josefa Doležala v Červeném Kostelci a v roce 1934 si založil vlastní reklamní kancelář. V té době už začaly být jeho originální kresby a ilustrace známější.

Začal ilustrovat vlastivědní regionální časopis Od kladského pomezí, určený "pro politický okres broumovský, náchodský, novoměstský nad Metují a trutnovský", který vycházel od roku 1923. Poctu památkám a pozoruhodným místům tohoto severovýchodočeského regionu na hranicích s Polskem vyjádřil Křeček i dvěma sbírkami kreseb: Z kraje Mistra Aloise Jiráska s textem Josefa Hurdálka z roku 1935 a Krajem Podkrkonoší s textem Otakara Pospíšila před rokem 1936.

Před okupanty do armády

S nástupem fašismu se jako řada dalších českých umělců odmítl smířit. V jeho díle se začala stále častěji objevovat politická, konkrétně protifašistická karikatura.

"Vděčným tématem je obsah písní Karla Hašlera. Motivy z těchto písní kreslí na pohlednice, vydává je tiskem a se svým přítelem, Karlem Radvanovským z Náchoda, je rozšiřuje po území protektorátu. To vzbudí zájem gestapa, hledají tvůrce," napsal o Křečkově životě Otto Hepnar, vedoucí depozitáře Vlastivědného spolku Červený Kostelec.

Na konci srpna 1939 opustili Křeček s Radvanovským protektorát, přičemž se vydali v té době frekventovanou "polskou cestou" nejdřív do Krakova a potom do československého vojenského tábora. Tam je hned druhý den přijal při pohovoru na velitelství osobně podplukovník Ludvík Svoboda.

Poté, co je vyslechl, jmenoval Jindřicha Křečka válečným malířem a Karla Radvanovského kronikářem jejich vojenské skupiny.

Po přepadení Polska Hitlerem dostala jejich sedmisetčlenná jednotka rozkaz k přesunu do nového výcvikového tábora. Podmínky v těchto táborech byly ale hodně bídné. Vojákům chyběly uniformy a chyběly jim dokonce i zbraně, takže jednotky musely cvičit v civilu a k dispozici měly jen to, co si svépomocí vyrobili. Z Polska se jednotka přesunula do Sovětského svazu, kde ovšem byly podmínky ještě tvrdší a nuznější.

Jituš a Kaktus u Tobrúku

Poměry se tak zlepšily až převelením do Palestiny, kde konečně českoslovenští vojáci oblékli uniformy. K 1. listopadu 1940 vznikla v Palestině Československá vojenská jednotka na Středním východě. V roce 1941 pak byl československý prapor převelen k Tobrúku, který se musel bránit před "pouštní liškou" Erwinem Rommelem. Německá a italská vojska obléhala Tobrúk od dubna do prosince 1941, československý prapor pod velením Karla Klapálka se zúčastnil jeho obrany od 21. října 1941.

"Do pevnůstky se lezlo jako do kanálu, po žebříku do hloubky několika metrů. Uvnitř byly dvě prostory se střílnami. Pevnůstky byly od sebe vzdáleny asi 800 metrů, někde propojené zákopem. Uvnitř byla tma, světlo jen přes střílny. Svítilo se kahánky vyrobenými z větších nábojnic. Vstup do bunkru byl obehnán kamennou hradbou nebo hradbou z pytlů s pískem... Proti nám stály italské jednotky. V Tobrúku byly ve větším počtu i polské jednotky včetně dělostřelectva. Hlavním cílem bylo uhájit svěřené postavení, zabránit, aby nepřítel pronikl do prostoru perimetru a přístavu," vzpomínal na toto období v časopise Poodří pustějovský rodák Ludvík Macháček, který podobně jako Křeček utekl z Československa přes Polsko a ruské internační tábory, a pak prošel s československými vojáky celou druhou světovou válkou.

"Bydlelo se různě, někdy v dobře vybavených kempech, někdy v dírách, jeskyních upravených pro pobyt. Nepříjemné pro všechny byly písečné bouře. Působením horkého větru se zvedla do ovzduší spousta písku, obloha i slunce byly zahaleny hnědou záclonou, při teplotě kolem 40 stupňů a v silném větru. Dohled byl někdy sotva na pár metrů, bylo to žluté peklo i drobné kaménky a prázdné plechovky se řítily krajinou. Bojové akce zcela ustávaly a i strážný, který chodil mezi dvěma jeskyněmi vzdálenými pár metrů, se musel držet telefonního kabelu, aby nesešel z cesty," zaznamenal jedno ze specifik tobrúcké bitvy.

Úkolem grafika, ilustrátora i pohotového karikaturisty Jindřicha Křečka, respektive Jindřicha Křečka-Jituše bylo udržovat v této situaci mezi vojáky dobrou náladu. Jako přílohu deníku na Středním Východě československé jednotky Zpravodaj proto vytvořil humoristický časopis Kaktus, do nějž psal a současně do něj maloval karikatury (pár z nich si můžete prohlédnout ve fotogalerii). Ale nebylo to jediné, čemu se věnoval.

"Jako válečný malíř, později válečný zpravodaj, zachycoval kresbami místa bojového dění, život vojáků ve zbrani i za odpočinku, též hrůzné stopy zanechané válkou. Tyto všechny kresby mistrně tužkou, tuší či perem provedené, mají kromě hodnoty umělecké nezastupitelnou cenu dokumentární," zhodnotila Křečkův přínos u příležitosti souhrnné výstavy jeho prací na Pražském hradě před deseti lety kurátorka Anna Karasová. Vedle ilustrací maloval v té době Křeček i bojové plakáty a výzvy s tematikou současných i historických událostí.

"Na mnoha místech bylo zakázáno fotografovat, a tak Jindřich kreslil podobizny vojáků o rozměrech 4×4 cm na propustky. V Jeruzalémě měl možnost rozšířit si vzdělání jako mimořádný posluchač a uspořádal zde v lednu 1941 výstavu," zmiňuje další ilustrátorovy aktivity Otto Hepnar.

A kde se vzalo za Křečkovým jménem to záhadné Jituš? Šlo o jméno dívky, kterou měl rád, avšak opustil ji v období protektorátu, Jitky Čepelkové z Trubějova. Vojáci si nicméně na tuhle jeho přezdívku zvykli a často ho titulovali "četař Jituš".

Dne 27. března 1942 se československý pluk přesunul do Egypta a 7. dubna zpět do Palestiny, kde byl přeorganizován na 200. Československý lehký protiletadlový pluk - Východní a dostal za úkol bránit přístavy v Bejrútu a v Haifě. Posléze však byl převelen do Velké Británie, zřejmě z iniciativy generála Lišky, který chtěl tyto vycvičené jednotky pro svou Československou samostatnou obrněnou brigádu, jež vznikla v Británii v roce 1943. Také Křeček-Jituš odešel s vojáky do Anglie, a s tím přišla jeho další životní válečná kapitola - Naše noviny.

S Našimi novinami k Dunkerku

Naše noviny byl titul, který původně vznikl už v roce 1940 ve Francii, kdy se psal na psacím stroji a vylepoval na tabule v místech, kde se českoslovenší vojáci scházeli. Jeho úkolem bylo informovat je o dění ve světě i na ostatních frontách. Obrněná brigáda převzala v roce 1943 jeho vydávání a sestavila celou redakci, která poté prošla s jejími bojovníky celou další válkou. Byli mezi nimi i dva grafici - hlavní grafik Zdeněk Kolařík a další právě Jindřich Křeček-Jituš.

Zatímco část Křečkových spolubojovníků od Tobrúku se v srpnu 1944 - stále pod Klapálkovým velením - přemístila na rozkaz armádního generála Sergěje Ingra zpátky do Sovětského svazu, zbytek československé obrněné brigády se začátkem října 1944 přesunul po vlastní ose kolem francouzského pobřeží do prostoru obleženého přístavu Dunkerk, kde 8. října převzal od kanadských a anglických jednotek obléhání pevnosti, kterou dosud drželi Němci. K brigádě patřil i červenokostelecký rodák.

"Trasa našeho motorizovaného praporu vedla do lesnatého terénu k městu Falais. Byli jsme v prostoru, kde se odehrávaly těžké boje, v průběhu invaze zde byly obklíčeny a zničeny velké německé jednotky. I když se jim částečně podařilo uniknout, zůstalo v okolí velké množství válečného materiálu. Na polích a mezích leželi mrtví koně i vojáci s nafouklými útrobami," popsal situaci u Dunkerku voják Ludvík Macháček.

Německá posádka měla stále dostatek vojáků a střeliva, kterým nikdy nešetřila. Okruh kolem přístavu Dunkerk zahrnoval asi 30 kilometrů, které byly zatopeny vodou. Bojové akce probíhaly na zaminované pevnině. Českoslovenští vojáci to neměli nijak lehké.

Ještě než se stačili seznámit s okolním terénem, čelili nepřátelskému výpadu. Pokus o noční útok se jim sice podařilo odrazit, ale 9. října odpoledne vrhli Němci do boje pěchotu a dokázali obsadit některá předsunutá postavení oddílu. Původní linii se podařilo obnovit až následujícího rána za pomoci britských tankistů.

První větší ofenzíva československých jednotek se pak odehrála 28. října v den státního svátku. Příslušníci pěchoty podporovaní 2. tankovým praporem provedli útok, při němž nepřítel odepsal ze stavu 50 mrtvých a 14 zajatých. Ještě téhož dne proběhl druhý útok, při kterém padlo 150 Němců, šest důstojníků a 350 mužů padlo do zajetí. Československá brigáda měla menší ztráty, celkem při obou akcích padlo 36 mužů, tři zůstali nezvěstní. K tomuto úspěchu jim poblahopřál i britský maršál Montgomery.

K další větší vojenské akci došlo ještě 5. listopadu, pak intenzivní útoky ustaly a docházelo spíš jen k ojedinělým srážkám při průzkumné činnosti.

Velení československé brigády se ale snažilo působit na nepřítele i psychologicky, když vysílalo z radiostanic relace určené německým vojákům či nechalo vystřelovat granáty s letáky a dalším propagandistickým materiálem. V důsledku této činnosti se do 19. ledna 1945 vzdalo 669 vojáků a devět důstojníků. Můžeme se jen domýšlet, kolik z těch plakátů a letáků pocházelo právě z redakce Našich novin a konkrétně z Křečkových-Jitušových rukou...

V noci ze 4. na 5. duben odrazili českoslovenští tankisté ve spolupráci z francouzskou rotou německý pokus o výpad v západní části perimetru, ale už o pět dní později zaútočil nepřítel znovu.

"Na západní části úseku provedla německá vojska 10. dubna 1945 překvapivý útok na továrnu a dvě farmy. Za silné dělostřelecké a minometné palby vnikli s použitím plamenometů do našeho prostoru a obsadili několik našich postavení. Německý výpad byl překvapením a ztráty tak byly větší. Do vlomu byly nasazeny pěší roty s potřebnou těžkou technikou. Po protiútoku se nepřítel stáhnul na téměř původní stanoviště. Naše brigáda ztratila téměř 60 vojáků a více než 100 bylo zraněno. Ale i nepřítel ztratil při této akci více než 100 vojáků a bylo ukořistěno mnoho zbraní," zmiňuje Macháček.

Protiútok zahájili čeští, slovenští, britští a francouzští vojáci dne 14. dubna, avšak tato akce neskončila valným úspěchem. Boje zde zuřily do 16. dubna, ovšem bez podstatnějších změn.

Po zahájení ofenzívy západní fronty a vítězství vojsk generála Pattona v Ardenách se velitel československé brigády generál Liška snažil připojit své jednotky k Američanům, musel ale stále držet obklíčené německé jednotky. Proto si vymohl na britském velení vyslání alespoň symbolické jednotky o celkové síle 144 osob.

Čtyřiadvacátého dubna se tak od brigády odpojil oddíl protitankového dělostřelce podplukovníka Aloise Evžena Sitka, který 1. května vstoupil na české území a 9. května večer dorazil do Prahy. Tiskovou službu Našich novin v této jednotce reprezentoval četař aspirant Václav Straka, který získal později hodnost válečného dopisovatele.

Zbytek československých vojáků zůstal v Dunkerku až do německé kapitulace. Generálu Liškovi se vzdalo asi 10 500 německých obránců. Nad francouzským přístavem zavlála společně československá a britská vlajka. S českými vojáky vydržela na místě i redakce Našich novin spolu s Křečkem. Ta se usídlila ve francouzské vísce Arneke v místní kavárně, jejíž majitelka zásobovala členy redakce pravou kávou.

Zpátky ve vlasti

Posledním působištěm brigádní redakce Našich novin, která prošla s československou brigádou celým dunkerským obléháním, se staly Němčice u Kladna, osvobozené americkou Pattonovou III. armádou. Ale to už byl mír.

Po návratu z válečné anabáze se Křeček-Jituš vrátil k dalšímu zdokonalování své osobité kresby i k samostatným výstavám.

"V osvobozené Paříži se vzdělával na soukromých hodinách u českého malíře Františka Kupky. Vystavoval několikrát v Londýně a po návratu do Červeného Kostelce zde v divadle uspořádal výstavu kreseb s názvem Z cest československé armády třemi díly světa, která se konala od 1. do 15. prosince 1946," zapsal Otto Hepnar.

Z války se vrátil i Křečkův věrný kamarád, kronikář Karel Radvanovský a opět se chvíli zdálo, že šťastnému životu už nic nestojí v cestě.

Jenže přišel únor 1948. Výstavní činnost Křečka-Jituše byla rázem zlikvidována, protože umělecká tvorba bývalého příslušníka západní armády nebyla pro komunistický režim žádoucí. Poslední jeho samostatná výstava se konala v lednu 1948 v Praze pod záštitou armádního generála Ludvíka Svobody. Pak už po celá 50. léta nic.

Naděje mu svitla až s politickým uvolněním v 60. letech. Od začátku 60. let pracoval v Praze a krátce před důchodem nastoupil do tehdejšího reklamního podniku Merkur, který vznikl v polovině 50. let původně jako Reklama státního obchodu a měl na starost centrální výrobu reklamy pro vnitřní trh. Spolu s obdobným podnikem Rapid, který zajišťoval reklamu pro export, tak zajišťoval prakticky veškerou reklamu znárodněného socialistického hospodářství.

Ne všechno, co tyto firmy dělaly, si zaslouží nekritický obdiv, na druhé straně je ale pravda, že ve své době vytvářely trochu svobodnější oázu, v níž se uchytily i osobnosti s prvorepublikovou zkušeností a noblesou - například bývalý ředitel reklamy u Bati František Kulovaný, prvorepublikový zástupce filmové společnosti Metro-Goldwyn Mayer Vilém Havelka - nebo právě ilustrátor a karikaturista Jindřich Křeček-Jituš.

"Byl to mimořádně pracovitý člověk, tak ho znali jeho přátelé i v důchodovém věku," uzavírá Hepnar.

"V jedné malé kresbičce zpodobnil sám sebe jako svatojánského broučka, nesoucího rozžatou lucerničku. Snad vědomě, snad podvědomě tím říká: ´Chtěl jsem dobře a vytrvale svítit´," uvedla na závěr svého zhodnocení Křečkovy tvorby kurátorka Anna Karasová.

Jindřich Křeček zemřel 4. února 1979 v Praze.