Přestože ani jeden z nich nebyl plnoletý, dokázali naplánovat ozbrojený únos letadla, opatřit si zbraně, obhlédnout předem situaci a chladnokrevně jednat. Bezpečnostní opatření, která je měla zastavit, naproti tomu zcela selhala. Na druhé straně možná i proto se tento únos, který byl posledním dokonaným leteckým únosem ze socialistického Československa, obešel bez jakéhokoli zranění. Co a jak se tehdy na pražské Ruzyni vlastně stalo?

Bezpečnost selhala

K útěku za hranice se tehdy rozhodli dva učňové banskobystrického Středního odborného učiliště ČSAD Dušan Styk a Štefan Mačičko. Iniciátorem byl podle údajů z pozdějšího vyšetřování Státní bezpečností Styk, který měl připravovat emigraci už od září 1988. K akci se údajně pokusil ještě před Mačičkem přemluvit jednoho ze spolužáků, ten to ale odmítl. Pak oslovil Mačička, který souhlasil. Navíc obstaral zbraně: svému otci myslivci ukradl krátce před plánovaným únosem loveckou kulovnici a brokovnici a spolu s nimi i množství munice. Kromě toho se oba teenageři vybavili věrně vypadající atrapou ručního granátu.

Do Prahy přicestovali den před únosem, aby měli čas se připravit. Odpoledne proto vyrazili na terminál letiště, aby se seznámili s celým prostorem, přičemž se nedali zaskočit ani tím, když je v jedenáct večer zastavila a zkontrolovala hlídka Sboru ozbrojené ochrany letišť. Na dotaz, co u terminálu dělají tak pozdě, Mačičko odpověděl, že jsou v Praze poprvé a chtějí se podívat na letadla, což znělo od šestnáctiletých kluků věrohodně.

Oba mladíci pak strávili noc v opuštěném polorozbořeném domě nacházejícím se zhruba čtyři sta metrů od letištní budovy a druhý den dopoledne zahájili akci.

"Základním problémem bylo totální selhání bezpečnostního systému na všech úrovních, protože ti kluci se bez sebemenších problémů dostali se zbraněmi do vládního salonku hlavního terminálu. Doslova prošli jako nůž máslem," řekl Dotyku bývalý dopravní pilot, který si nepřál být jmenován. "Ten salonek měl mít zavřené a zajištěné dveře, které by otvírala recepce, byla tam policejní ostraha, a všechny tyto složky selhaly. Dveře byly otevřené a ti mladíci jimi normálně prošli."

V okamžiku, kdy se Styk s Mačičkem dostali do salonku, tak bylo z velké části rozhodnuto. Pod namířenými puškami vzali rukojmí, jíž byla jedna z pracovnic, a vyzvali ji, aby šla s nimi k letadlům. Celou akci provedli tak rychle, že nikdo v salonku nestihl reagovat. Pak rozbili skleněnou výplň dveří vedoucích na letištní plochu a zamířili k nejbližšímu letadlu. Byl to právě maďarský Tu-154 na trase Budapešť - Amsterdam, připravený k odletu do nizozemské metropole. Podle maďarské tiskové agentury MTI se na jeho palubě nacházelo 110 cestujících.

"Do Ameriky nedoletíme"

Poté, co se kolem půl desáté dopoledne dostali únosci do kokpitu, začali po kapitánovi letadla požadovat, aby letěl do Spojených států. V tom byl ale problém: Tupolev Tu-154 nebyl technicky schopný přeletět oceán. Kapitán proto oběma mladíkům nabídl, že je místo toho vezme na kterékoli letiště v západní Evropě. Bohužel jako první variantu zvolili Barcelonu - i ta byla ale příliš vzdálená.

Situace se tak komplikovala a oba ozbrojení učňové začínali být nervózní. V tu chvíli už o nich navíc věděla letištní ostraha. K letadlu se rozjel obrněný transportér, pravděpodobně s cílem zahradit jim cestu a zabránit odletu. Jeden z únosců si ho ale všiml a vypálil ze dveří letadla několik varovných výstřelů.

Transportér tak nakonec nezasáhl a vyjednávání pokračovalo. Kapitánovi šlo o to dostat z ohroženého letadla lidi. Jako výměna za pasažéry se únoscům nabídl maďarský konzul Lajos Taga, ale Mačičko se Stykem nakonec souhlasili jen s propuštěním žen a dětí. Při jejich evakuaci se však podařilo řadě dalších cestujících uniknout z letadla zadními dveřmi.

Posádka pak dotankovala palivo a dohodla se s oběma mladíky na letu do Frankfurtu nad Mohanem. Hned vedle tamního letiště se totiž nacházela americká vojenská základna a oni se podle svých slov hodlali vzdát pouze Američanům. Letadlo maďarských aerolinek konečně odstartovalo. Na jeho palubě zůstalo deset pasažérů a čtyřčlenná posádka včetně jedné letušky. Nikdo nebyl zraněn.

Po přistání ve Frankfurtu se však objevil další problém. Ačkoli letadlo podle požadavku obou učňů přistálo na dráze, která byla nejblíž americké letecké základně, stále šlo o civilní letiště. Oba únosci proto žádali radiotelefonem, aby letištní služba unesený Tupolev na základnu odtáhla. Jenže americké vojenské úřady odmítly podle tehdejšího zahraničního zpravodaje ČTK s teroristy jakkoli jednat. Vyjednávání proto pokračovalo. Krátce před jednou odpoledne se únosci konečně vzdali, nechali zbraně na palubě a vystoupili z letadla s rukama nad hlavou.

Oba skončili před západoněmeckým soudem, ten byl ale vzhledem k jejich nízkému věku poměrně shovívavý - oba byli 29. srpna 1989 odsouzeni jen k dvouleté podmínce. Podle Českého rozhlasu se v roce 1993 dokonce vrátili na Slovensko.

Proč to udělali?

Poměrně zajímavou otázkou zůstává, proč se oba teenageři k únosu rozhodli, protože podle pozdějších zpráv Státní bezpečnosti ani jeden z nich "neprojevoval antisocialistické sklony" a nebyli ani agresivními nebo problémovými jedinci - inteligentní Styk měl podle školních hodnocení na to, patřit k nejlepším žákům ve třídě a byl "tiché, mírné až citlivé povahy" a rovněž Mačičko se vyhýbal konfliktním situacím, byl spíš tichý a uzavřený a ve škole aktivní, například se účastnil matematické olympiády.

Na druhé straně Styk podle Státní bezpečnosti "projevoval nekritický obdiv k západnímu způsobu života, kultuře, technice atd." a v osobě spolupachatele našel "neprůbojného, uzavřeného člověka".

V roce 2014 zkusila po motivaci obou mladíků hlouběji zapátrat mladá slovenská badatelka Klaudia Styková (shoda jmen s jedním z únosců napovídá možné příbuzenské motivaci, o níž svědčí i to, že kromě vyšetřovacích spisů z Československa i z NSR prostudovala také materiály z únoscova osobního archivu, jenž se dochoval u jeho příbuzných. Dotyku se ale bohužel nepodařilo Klaudii Stykovou kontaktovat).

Také ona došla k závěru, že důvody únosců nebyly primárně politické (jejich kritika socialistického režimu byla poměrně naivní a vlastně velmi slabá), ale převažovala v nich spíš nespokojenost s jejich každodenním životem: vadila jim až přílišná autorita učitelů, fakt, že se nemohou coby učňové na automechaniky ve škole ani v životě dostatečně seberealizovat, a současně je fascinovali hrdinové z akčních filmů.

"Únos letadla měl vícero příčin. Jednou z nich byla absence možnosti komplexního svobodného rozhodování, tedy neomezeného rozhodování o vývoji a průběhu života únosců. Za druhý důvod lze považovat přítomnost ´vynucené autority´v jejich životě, autority, s jejímiž nařízeními se nedokázali ztotožnit a kterou nedokázali přijmout ani respektovat. Ale tou nejdůležitější příčinou byla nespokojenost únosců s kvalitou života v Československu...," uvedla ve své práci Styková.

"Nebyl to socialistický režim nebo politická situace v Československu, co je přimělo k únosu letadla na ´Západ´, ale nespokojenost s důležitými otázkami jejich každodenního života, ovlivněného právě tímto režimem," uzavřela.