četba na 8 minut
FOTOGALERIE
Když se v Čechách a na Moravě připomíná konec nacistické okupace (nedávno bylo třiasedmdesáté výročí), o židovských osudech se příliš nemluví. Jako by stále přetrvávalo určité vydělení, jako by holocaust byl v první řadě „problém Židů“ jakožto zvláštní, českému prostředí vzdálené skupiny.
Přitom oběti holocaustu z Čech a Moravy byli v první řadě českoslovenští občané, kteří před válkou žili jako běžní lidé v mnohonárodnostním a mnohojazyčném státě, často ve svazcích s „nežidovskými“ Čechy, Němci, Rakušany.
Zdeňka Šimáková: Byla to hrůza, když Němci přijížděli na motorkách do centra
četba na 6 minut
I proto v Příbězích 20. století tentokrát představujeme historii dvou dívek z tzv. smíšených manželství. Evu Grossmannovou rozenou Fromowitzovou ukrývala za nacismu rodina v Olomouci a dnes žije v Izraeli; Věra Duľová rozená Richterová zůstala sama v Praze jako desetiletá, když její matka musela nastoupit do transportu a dceru odmítla odvézt do terezínského ghetta.
Co by kdo dělal ženě s dětmi?
Archeoložka Eva Grossmannová se narodila 9. srpna 1932 v Olomouci. Otec Wilhelm Fromowitz pocházel z židovské rodiny, maminka Helena z křesťanské. Před svatbou se ale vzdala křesťanské víry a z úcty k tchýni přijala manželovo náboženství. Do židovské matriky rodiče nechali zapsat i obě své dcery - Ricardu (1930) a Evu. Fromowitzovi však žili nenábožensky, neměli vztah ani k sionismu.
Před 73 lety zemřel Heinrich Himmler, nejurputnější propagátor čisté Třetí říše
četba na 9 minut
Už od roku 1936 uvažoval Wilhelm Fromowitz o odchodu ze země. Často cestoval, byl si vědom nebezpečí, které Židům hrozí, plánoval odjezd rodiny do Brazílie, kde měl příbuzné: „Tehdy jeho bratr namítal, že nikomu nic neudělal a tudíž nemá důvod odcházet. Stejně tak moje maminka tvrdila: ‚Co by kdo dělal ženě s dvěma dětmi?‘,“ vzpomíná Eva Grossmannová.
Otec rodinu nepřesvědčil a rozhodl se, že tedy odejde sám. V roce 1939 stihl uprchnout do Palestiny. Po jeho odchodu se Helena nechala rozvést, pod záminkou nevydařeného manželství. Na její dcery se však podle norimberských zákonů pohlíželo jako na Židovky.
Věra Truhlářová: Maminka klidně řekla, že bude válka, a odešla
četba na 6 minut
Ve druhé třídě musela Eva opustit školu a roku 1942 dostala spolu se sestrou předvolání do transportu. Dívky odešly s matkou na shromaždiště, kde se setkaly s příbuznými, ale nebyly deportovány. „Matka tehdy prohlásila, že příště nikam nepůjdeme, že nás schová. Lidem zřejmě řekla, že už v transportu jsme a uklidila nás k dědečkovi. Co oči nevidí, hlavu netrápí, říkala. Takže jsem byla celé dny v zahradě a sestra u dědečka v domě,“ vypráví paní Eva.
Skrývání – v dílně, zahradě i chlívku
Dnes není jasné, zda Helena musela dcery ukrývat nebo to dělala pro jistotu, kvůli případným udavačům a zlým náhodám (Eva a Ricarda musely nosit židovské hvězdy), každopádně po dívkách nikdo usilovně nepátral. Dcery ukrývala odděleně. Desetiletá Eva přespávala u svého křesťanského dědy v Olomouci. Každé ráno ji ale odvedl do rozlehlé zahrady, kde se nesměla přiblížit k plotu.
Někdy mohla být v zahradním domku, kde měl děda kancelář a tesařskou dílnu. Většinu času trávila čtením knih nebo ve chlívku se zvířaty: „Byly tam kozy, králíci a slepice. Mohla jsem s nimi promluvit, pomazlit se, pohrát si. V té době to byli moji nejbližší tvorové,“ vypráví Eva Grossmanová.
