Prostě jsme do transportu nešly, vzpomínají pamětnice. Skrývaly se i v chlívku

Rodiče Grossmannovy a dcery Eva a Ricarda v roce 1933. Rodinná idyla skončila nástupem II. světové války. Otec uprchl do Brazílie, maminka musela do transportu.

Rodiče Grossmannovy a dcery Eva a Ricarda v roce 1933. Rodinná idyla skončila nástupem II. světové války. Otec uprchl do Brazílie, maminka musela do transportu.

Foto: Post Bellum

Seriál Příběhy pamětníků připomíná skrze autentická vyprávění události a osobnosti 20. století. V dnešním díle představíme příběhy dvou žen smíšeného židovsko-křesťanského původu. Eva Grossmanová se jako malá holčička musela několik let skrývat. Přežila, následky si ale nese dodnes. Věra Duľová po transportu maminky do Terezína zůstala úplně sama. Desetiletá holčička byla čtyři měsíce odkázaná na milodary od cizích lidí a žila sama v břevnovském bytě.

Spálové bonbony

Poslední rok války došlo i na deportace „židovských míšenců“. Tento rok prožila Eva doma v posteli s fingovanou spálou. Potvrzení o nemoci ji vystavil rodinný známý lékař. „Nemohla jsem vylézt z postele, sousedi pod námi stejně nesměli vědět, že tam jsem.

Celé dny jsem byla sama, ani jsem si nesměla dojít na záchod. Vedle postele ležely bonbony, ty mi měly zabarvit jazyk na červeno jako při spále, měla jsem si je vzít, kdyby přišla kontrola. Vím, že kvůli mně u nás někdo byl, ale jestli to bylo gestapo nevím,“ vzpomíná paní Eva.

Sovětští vojáci při bojích v okolí Slivice, Milína a Březnice 11.  až 12. května 1945

Poslední bitva druhé světové války. Němci rozpoutali u Milína nesmyslný teror

Eva i její sestra Ricarda nacismus přežily, na rozdíl od většiny příbuzných z otcovy strany. Wilhelm Fromowitz přijel v druhé polovině čtyřicátých let do Československa, ale kvůli komunistickému převratu doma nezůstal. V roce 1949 se za ním Helena, Eva i Ricarda vystěhovaly do Izraele.

Eva Grossmannová se příliš nezmiňuje o tom, jaké mělo skrývání následky. Ale přeci jen říká: „Kdykoli jsem se zranila, nikdy jsem nemohla nahlas zaplakat. To už mi zůstalo. A když jsem po válce nastoupila na gymnázium, kde nás bylo dvaačtyřicet ve třídě a občas všichni mluvili naráz, nevěděla jsem, co mám dělat, vstoupily mi slzy do očí.“


Věra: Sama v Praze na Břevnově

Věra Duľová - Richterová se narodila 31. března 1935, také do národnostně smíšeného manželství. Otec Otto Richter měl rakouské občanství, ale mluvil česky, pocházel z Aše. Maminka Jolana přišla na svět na Slovensku do židovské rodiny Weiszových.

Aby se Otto Richter mohl s Jolanou oženit, přestoupil formálně k judaismu. S manželkou a malou Věrou žil pak v Praze. Po nacistické okupaci odešli židovští příbuzní Richterových do ciziny nebo je deportovali do vyhlazovacích táborů. Babičku, paní Weiszovou, zavraždili v Osvětimi, tetu Amálii našli vojáci britské armády roku 1945 v Bergen Belsenu jako jedinou živou v hromadě mrtvých.

Povraždění zajatci na Masarykově nádraží

Boj o Masarykovo nádraží ukončila masová poprava. Kulku čekal i Jaroslav Seifert

Věru a její maminku chránilo poměrně dlouho smíšené manželství. 15. ledna 1943 však otce sebralo gestapo: „Hlavní důvod byl, že se otec coby říšský občan rakouské národnosti odmítl rozvést se svou židovskou manželkou. Odmítal také přijmout tu ´čest´ být nasazen do první linie wehrmachtu a nechat se zabít,“ vypráví paní Věra.

Věznili ho v káznici Bernau, odkud měl být později přeřazen do koncentračního tábora. V lednu 1945 musela Věřina maminka Jolana do Terezína a rozhodla se, že Věru s sebou nevezme. Její příbuzní byli buď mrtví nebo v lágrech, členové otcovy rodiny žili daleko v Sudetech. Nenašel se ale nikdo, kdo by si vzal k sobě desetiletou židovskou dívku, byť mezitím pokřtěnou.

Nikdo mě nechtěl, zřejmě měli strach

„Máma se mnou obcházela různé známé, ale nikdo mě nechtěl. Měli zřejmě strach. Až nakonec jakýsi pan Trojan řekl, že už jsem velká holka, že to zvládnu doma sama a že si k němu někdy můžu přijít pro peníze,“ vzpomíná Věra Duľová. Maminka musela nastoupit do transportu, a tak Věra v rodinném břevnovském bytě osaměla.

Památník obětem tragédie v Českém Malíně

Pane, nezabíjejte mi tatínka, prosil chlapec ze zmasakrovaného Českého Malína

Dočkala se konce války díky pomoci dvou lidí - nebýt jich, skončila by zřejmě v sirotčinci nebo v lágru. První dobrou duší byl obchodník Chmelař, který dával dívce jídlo, druhým pomocníkem se stal domovník Jan Kameník, který ji například zařídil ošetření, když onemocněla. Desetiletá Věra byla několik měsíců odkázaná na milodary a soucit v podstatě cizích lidí – a taky sama na sebe, počínala si obdivuhodně dospěle.

Rodiče nacismus přežili. Maminka Jolana se vrátila z Terezína 10. května 1945. Otec přijel o šest dnů později: „Máma ho ani nepoznala - vlastního manžela. Zůstaly mu jenom oči. Já ho ale poznala hned, podle hlasu. A volala jsem: Mami, vždyť to je táta, pusť ho dovnitř!“

Autor: Adam Drda

Více můžete slyšet v Příbězích 20. století, v sobotu 26. května krátce po 21:00 hodině na stanici Český rozhlas -Radiožurnál.

Paměť národa je jedinečná rozsáhlá sbírka vzpomínek pamětníků, kterou patnáct let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery - Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno na sedm tisíc výpovědí. Pomozte najít zajímavé příběhy z války nebo komunismu. Pište na: pametnici@postbellum.cz. Staňte se jejich podporovatelem, vstupte do Klubu přátel Paměti národa. Nebo se přihlaste na Běh pro Paměť národa, který se běží 9. června nejen v Praze, ale i dalších městech (v Plzni, Olomouci, Hradci Králové a Třebíči).

Stanislav Devátý

Stanislav Devátý: Bili ho, kopali a ponižovali, on se vzepřel a bojoval dál

◀ PŘEDCHOZÍ ČÁST
Část 2/2
DALŠÍ ČÁST ▶

Akční letáky