Hrůzný protižidovský pogrom měl zůstat utajen. Nespáchali ho Němci, ale Poláci

10. červenec 2019 četba na 7 minut
Památník pogromu v Jedwabnem

Památník pogromu v Jedwabnem

Foto: Wikimedia Commons

Ve vsi začal hon. Lovci byli Poláci, lovenou kořistí Židé. Všichni židovští obyvatelé městečka Jedwabne jsou vlastními sousedy naháněni na náměstí. Pobízejí je holemi, házením kamení… Náměstí pak neprodyšně obklíčí místní obyvatelé a udělají z něj past, do níž nahánějí další a další lidi. Všechny pak odvedou za město do předem připravené stodoly. V té je zamknou a stodolu zapálí…

"Poláci byli právem hrdí na svůj odpor proti nacistům, ale ve skutečnosti zabili během druhé světové války víc Židů než Němců," napsal v roce 2015 tehdy osmašedesátiletý židovsko-americký historik polského původu Jan Tomasz Gross, který už v roce 2000 vzbudil v Polsku i ve světě velké pozdvižení svou knihou Sousedé: Zničení židovské komunity v Jedwabnem. V ní dokládal, že masakr stovek Židů v polském městečku Jedwabne dne 10. července 1941 nespáchali Němci, ale Poláci - vlastní obyvatelé obce, sousedé vražděných lidí.

Vraždili normální sousedé

"Vraždu spáchali místní Poláci, zcela normální lidé, montéři, ševci, rolníci, starosta, prostě všichni. Němci masakru pouze přihlíželi," napsal Jan Tomasz Gross. Zločin v Jedwabnem přitom nebyl v oněch dnech ojedinělý. Podle serveru Holocaust.cz zúčtovali Poláci podobným způsobem se svými židovskými sousedy v dalších dvaceti vesnicích a městečkách té oblasti. Podle historiků zahynulo během pogromu 340 až 1500 Židů. Co se v Jedwabnem v roce 1941 vlastně stalo?

Městečko spadalo nikoli do německé, ale do ruské okupační zóny. V září 1939 ho krátce obsadili Němci, a když byla oblast předána Sovětům, Židé je považovali za své zachránce. Naproti tomu Poláky sovětská moc tvrdě potlačovala. Po opětovném převzetí nacisty při invazi do Sovětského svazu se rozjela naplno německá propaganda, která označila židovské obyvatele za kolaboranty sovětských okupantů a spolupachatele sovětských zločinů na Polácích mezi zářím 1939 a červnem 1941.

Jenže tyhle zvěsti nebyly ničím podložené - podle historika Jana Placáka polští Židé s okupanty nijak nekolaborovali. Byli loajálními občany polského státu, proti kterým vystupovali jak Rusové (několik set tisíc jich deportovali do sibiřských pracovních táborů, a část z nich si tak paradoxně zachránila život), tak Němci. Přičemž Poláci se k tomuto násilí po vypuknutí německo-sovětské války aktivně přidali.

Masakr v Jedwabnem pomohli svými pomluvami podnítit pravděpodobně obyvatelé jiného městečka v blízkosti Jedwabneho Karol Bardoň a Zygmunt Laudaňski se svými dvěma bratry, kteří patřili mezi polské národovce a konfidenty sovětské tajné služby NKVD. Uvádí to novinářka a spisovatelka Anna Bikontová, autorka knihy My z Jedwabneho, podle níž navíc Laudaňští později spolupracovali i s gestapem a po válce se stali členy komunistické strany. Velkou roli přitom sehrál antisemitismus, který byl v některých Polácích hluboce zakořeněný.

Dne 10. července 1941 nechal místní starosta Marian Karolak ve spolupráci s četnictvem shromáždit všechny Židy z okolí na náměstí, přičemž nahánět je pomáhala většina obyvatel obce. Na náměstí byli židovští muži donuceni svrhnout sochu Vladimíra Iljiče Lenina a všichni Židé byli biti. Místní rabín pak údajně musel odvést procesím prvních čtyřicet mužů do předem vyklizené stodoly, kde byli zabiti. Následně tam Jedwabští nahnali dalších 300 Židů, mužů, žen i dětí. Stodolu uzavřeli, polili leteckým benzínem a zapálili. Lidi, kteří se pokusili z hořící budovy uniknout, zaháněli holemi zpátky. Spálená těla následně pohřbili ve stodole do dvou masových hrobů.

"Nepatrný spor"

Zločin v Jedwabnem představuje pro polskou veřejnost dodnes trauma, protože zásadním pohledem mění pohled na Poláky coby bojovníky proti nacistické diktatuře. Spisovatel Jan Tomasz Gross, jenž na dávnou masovou vraždu poukázal v roce 2000 jako jeden z prvních, proto čelil po zveřejnění svého objevu v Polsku velké kritice. 

Bikontová cituje v této souvislosti vyjádření Zygmunta Laudaňskiho z roku 2001: "Osud Židů v Jedwabnem, ať už byli tehdy upáleni nebo ne, byl i tak předurčený. Němci by je dřív nebo později pobili. Taková prkotina a odnesou si to Poláci - a zrovna moji bratři (po válce byli za účast na masové vraždě odsouzeni). My jsme odpustili gestapu, odpustili jsme NKVD, ale tady je nepatrný spor mezi Židy a Poláky, a nám to nikdo neodpustí?"

Po válce v letech 1949 a 1950 bylo skutečně 12 Poláků za "napomáhání při zločinu" odsouzeno polskými soudy, nebyly však řádně zjištěny všechny okolnosti a později se o případu úplně přestalo mluvit. Znovu na přetřes tak přišel až po pádu železné opony.

Až v roce 2000 vyšla kniha Jana Tomasze Grosse, která popřela několik desetiletí uznávaný výklad o tom, že Židy zavraždili v Jedwabnem němečtí nacisté, a přiřkla hlavní vinu polským občanům obce. V roce 2003 potvrdil její závěry i polský Institut národní paměti (IPN), který v červenci identifikoval 340 obětí masakru v Jedwabnem.

V roce 2008 vzniklo divadelní drama autora Tadeusze Słobodzianka Naše třída, rozebírající osudy židovských studentů gymnázia, proti nimž se z předsudků obrátí jejich vlastní polští spolužáci. A v roce 2012 natočil režisér Władysław Pasikowski film Dozvuky (Poklosie), v němž líčí příběh dvou bratrů, kteří se po mnoha letech pokouší rozplést příčiny dávné tragédie ve své obci a čelí kvůli tomu nenávisti ze strany jejích obyvatel.

Tyto příklady dokládaly, že polská veřejnost je schopna sebereflexe a kritického pohledu na bolavá místa vlastní historie. Trochu jinak se ale k věci postavila v letech 2015 a 2016 polská vláda, která se rozhodla Grossovi, jednomu z nejuznávanějších světových expertů na holocaust, odebrat Řád za zásluhy o Polskou republiku z roku 1996, protože svým tvrzením o polském podílu na antisemitských zločinech podle ní porušil zákon proti hanobení Polska (Grosse kvůli tomu už dříve dvakrát vyšetřovala i polská prokuratura, v obou případech - v roce 2008 a v roce 2011 - však případy odložila s tím, že žádný trestný čin se neprokázal).

Na historikovu obranu proti odebrání řádu vystoupili v roce 2016 podle britského deníku The Guardian polští intelektuálové, kteří sepsali dva otevřené dopisy vládě Strany práva a spravedlnosti, jež podle nich usilovala o přepsání historie tak, aby z ní zmizela svědectví o polské spolupráci při nacistických hrůzách.

Sám Gross v online příspěvku pro univerzitu v izraelské Haifě uvedl, že jeho práce je "konfrontací s duchy ve svědomí polské společnosti" a že většina Poláků neví, že v nacistických koncentračních táborech zahynulo 3,5 milionu Židů. "Historikové píší o tom, co se stalo. A nezodpovídají za to, jaké to bude mít důsledky. Poznávat pravdu a mluvit o ní je nezbytným krokem k vyjasnění a nastavení vztahů mezi různými komunitami na cestě ke vzájemnému porozumění," sdělil spisovatel svým studentům.

Akční letáky