První vánoční stromeček v Praze byl senzací prvního řádu. Kde ho ustrojili?

25. prosinec 2018 četba na 15 minut
Libeňský zámeček Šilboch v roce 1830

Libeňský zámeček Šilboch v roce 1830

Foto: Archiv autora

Dnes je to jen obyčejná křižovatka. Jedna z mnoha v pražské čtvrti Libeň. Kromě názvů několika ulic vůbec nic nepřipomíná, že zde ještě před nějakými sto dvaceti lety stával zvláštní a netypický letohrádek s ještě podivnějším jménem Šilboch.

Vzdálený bratranec Mozartovy manželky Constanze a žák Michaela Haydna, bratra známějšího Josepha, neměl ani čas pořádně se rozhodnout, zda o místo uměleckého šéfa pražské operní scény stojí. Do Čech poprvé zavítal v prosinci 1811 v rámci plánované několikaleté studijní cesty po světě. Dorazil právě včas, aby zhlédl úvodní zkoušku opery Serafina od Václava Jana Křtitele Tomáška.

„Při první hlavní zkoušce byl také přítomen K. M. Weber, jenž přijel do Prahy, aby zde uspořádal koncert a mimoto aby dojednal s Liebichem podmínky ohledně navrhovaného mu kapelnického místa ve Stavovském divadle v Praze,“ píše Tomášek ve svých pamětech. „Stál vedle mne u piana, četl se mnou partituru a nemohl se dosti vynadiviti svéráznému vedení basů a zcela zvláštní instrumentaci. Byl jsem však příliš zaměstnán, abych mohl náležitě oceniti poklony, které mně skládal.“

Carl Maria von Weber

Hudební skladatel Carl Maria von Weber

Weberův pražský koncert se konal 4. prosince 1811. Hned poté ho Liebich začal lanařit. „Jste skvělý chlapík, Webře!“ řekl mu. (Aspoň tak si to představuje Karel Hádek v knize Staropražské panoptikum z roku 1941.) „Že bychom uzavřeli zde na klavíru bleskovou smlouvu? Prodáte mi své opery? Jsou prý dobré. Jedna vyplní večer, druhá nikoli. Ale co, koupím je obě za 1500 zlatých. Plácneme si?“

Ve skutečnosti si ti dva plácli až později, přesně 12. ledna 1813, po dalším úspěšném Weberově koncertě v Praze. Tehdy už měl ovšem Liebich s šestadvacetiletým hitmakerem větší plány. Po odstoupení Václava Müllera z vedení opery se rozhodl pověřit novou koncepcí operního repertoáru a výměnou souboru právě Webera. Než se Carl Maria stačil rozkoukat, byl angažován za 2000 zlatých měsíčně. „Těžko upouštím od svého plánu cestovat do Italie atd.,“ zapsal si do deníku, „ale abych zakusil slastný pocit z toho, že jako pořádný chlapík splatím brzy své dluhy, učiním pro to něco.“

Počínaje dubnem byl starý ansámbl rozpuštěn, přes léto došlo k reorganizaci a v září se měla obrozená operní scéna představit nevyzpytatelnému pražskému publiku. Pro Webera to nebyl tak úplně příjemný a už vůbec ne lehký úkol. Část domácích umělců a mecenášů (například hudbymilovný hrabě Pachta) ho velmi rychle přijala, jiní (včetně Tomáška) na něj hleděli s nedůvěrou. Webera nejvíc trápil nízký vkus obecenstva, ostře kontrastující s ješitností pražské smetánky. Také neměl čas na komponování. Nicméně byl svědomitý a své role se snažil zhostit co nejlépe. Což ale neznamená, že by Pražany šetřil. V roce 1815 napsal pro Allgemeine Musikalische Zeitung zásadní článek, jenž si obyvatelé de facto provinčního hnízda v srdci Evropy nedali za rámeček:

„Je čas, aby se české hlavní město připojilo k nejvýznačnějším střediskům hudebního umění. Obecenstvo, které dovedlo první ocenit Mozartova genia, mělo by na to právo. Události, které přetvořily a měnily vkus obecenstva, způsobily, že se toto právo stalo právem jen pomyslným a že skutečnost je jiná. Všechny knížecí a šlechtické domy, které si dříve vydržovaly vlastní kapely a jejichž příslušníci měli zalíbení v hudbě, podlehly duchu doby. Na jejich místo nastoupili jiní. Potřeba nových, většinou vojenských kapel zmenšila četný počet hudebníků. A také jich mnoho zemřelo. Nikdo se nestaral, aby tyto ztráty byly nahrazeny, a tak hudební vzdělání pokleslo a s ním klesl i vkus, a nezbylo nic než vzpomínky na slávu starých časů a hudebníků, na jejichž vavřínech odpočíval mladý svět s jistotou, jako by jich byl sám dobyl. Ujišťovali jej, že v Praze hudbě rozumějí, a – svět tomu uvěřil.“

Šilboch

Chátrající zámeček Šilboch (na přední stěně straší kolemjdoucí plechová maketa vojáka)

Není divu, že když Carl Maria von Weber o Velikonocích roku 1816 podal ve Stavovském formální výpověď (šuškalo se o ní už od února), lecjakému pražskému snobovi spadl kámen ze srdce. Ne tak J. C. Liebichovi. Se slzami v očích Webera prosil, ať si odchod rozmyslí. Ambiciózní umělec však měl o své budoucnosti jinou představu. V Berlíně přijali nadšeně jeho kantátu, v Drážďanech mu nabízeli lepší místo než v Praze.

V srpnu 1815 to v dopise Liebichovi lapidárně shrnul: „Důvody, které mne k tomu [k odchodu z Prahy] nutí, jsou: především je v Praze člověk jako zaživa pohřben, za druhé pro zdejší obecenstvo nechci psát, za třetí jsem zde tak přetížen prací, že se ke komponování vůbec nedostanu, a konečně zde nic neušetřím a uživit se mohu všude.“

Bankrot, kocovina a zastavárna

Vraťme se ale k otázce, zda se Carl Maria von Weber účastnil vyhlášených večírků v Liebichově libeňském zámečku (spíše bychom měli říkat „vila“). Odpověď zní: ano. Nebyl však na tom legendárním, jenž se uskutečnil v prosinci 1812 a v jehož průběhu byl užaslým Pražanům poprvé představen rozsvícený vánoční stromeček.

Jak už jsme uvedli, Weberova koncertní premiéra v Praze proběhla o rok dříve a znovu sem přijel v lednu 1813. Památný okamžik tedy propásl. Nicméně potom se na Šilbochu objevoval, a to zejména díky zpěvačce a herečce Caroline Elisabeth Antoinette Brandtové, dceři vynikajícího tenoristy a houslisty Christopha Hermanna Josepha Brandta, jehož papá Liebich angažoval do nového ansámblu Stavovského divadla mezi prvními.