Legenda o rozsvícení českého vánočním stromu: Zakleté místo a nešťastná láska

15. prosinec 2019 četba na 15 minut
Libeňský zámeček Šilboch v roce 1830

Libeňský zámeček Šilboch v roce 1830

Foto: Archiv autora

Dnes je to jen obyčejná křižovatka. Jedna z mnoha v pražské čtvrti Libeň. Kromě názvů několika ulic vůbec nic nepřipomíná, že zde ještě před nějakými sto dvaceti lety stával zvláštní a netypický letohrádek s ještě podivnějším jménem Šilboch.

Místo, kde se nacházel, je známo hned pod dvěma názvy. Jedni mu říkají Čertův vršek a druzí Na ztracené vartě. K druhému pojmenování se váže příběh o vojákovi, kterého tu při odchodu z města zapomněla pruská armáda. A ještě něco je na Šilbochu zajímavé: v prosinci 1812 tady ustrojili první vánoční stromeček v Praze.

Na vysoké skalce v horní části Libně – tam, kde bychom v současnosti našli křižovatku ulic Na Stráži a Na Vartě – nechal v polovině 18. století František Ferdinand Hilbert vystavět jednopatrovou budovu čtvercového půdorysu, na každé straně a v každém poschodí se třemi okny. Stavbu završil jehlancovou střechou s věžičkou a na jihozápadě přidal terasu. Už předtím na vyvýšenině stávala starší usedlost, po níž místo zdědilo svůj původní název Čertův vršek (anebo přesněji Čertova skála). Podle pověsti se totiž pán domu dostal k svému jmění tak, že se upsal ďáblu. A ten ho jednoho krásného dne odnesl do pekla…

Ale to není jediná legenda, která se k Čertově vršku váže. Když roku 1757 oblehla Prahu pruská armáda a po pohrané bitvě u Kolína dne 18. července musela zahájit rychlý ústup, údajně právě u této skalky zapomněla hlídkujícího vojáka. Ten se pak v Libni usadil a dle lidového podání se zamiloval do jakési Madlenky. Aby dvojice mohla v klidu uzavřít manželství a založit rodinu, nahradil prý libeňský klempíř živou hlídku plechovou maketou, která opravdového vojáka na stráži vystřídala.

Pěkná pohádka. A určitě ne pravdivá. Jenže jak si potom vysvětlit, že na zdi pod terasou zámečku skutečně stávala plechová figura pruského vojáka v plné zbroji? Dokonce se zachovala v depozitáři Muzea hlavního města Prahy. Historický zápis vztahující se ke kurioznímu exponátu zní takto: „Domovní znamení, plechové, z plechu vyříznutá a omalovaná postava pruského vojáka, z domu č. p. 85-VIII, zv. Šilboch čili Ztracená varta. 257 x 76 cm."

Jak se předmět dostal do majetku městského muzea, bohužel nevíme. „Získali jsme jej jistě před 19. 6. 1931, ale to je vše, co lze říci,“ vzkazuje vedoucí sbírek. Představme si, že to mohlo být asi nějak takhle: majitel zámečku si nechal vyrobit domovní znamení velikosti a tvaru lidské postavy, jež pak strašilo po večerech kolemjdoucí, takže k němu přimysleli povídačku o zapomenutém Prušákovi. Odtud lidové pojmenování Na ztracené vartě. A tajuplný Šilboch není nic jiného než zkomolenina německého slova Schildwache (předsunutá stráž). Někdy po roce 1850 se letohrádek proměnil v hostinec Na stráži a kolem roku 1900 byl i se skalkou srovnán se zemí. Jediné, co zůstalo, byl „plechový Prajz“, jak maketě říkávali libeňští.

Čarostřelec na Šilbochu

Dobrá, myslíte si. Co se ale dělo předtím, než se z honosného sídla stala obyčejná hospoda? Začátkem 19. století získal Šilboch německý herec, režisér, nájemce a posléze ředitel Stavovského divadla Johann Carl Liebich. Rodák z Mohuče byl pro svou dobrosrdečnost přezdíván „papá“ Liebich. Na Šilbochu pořádal večírky, kam se neváhala dostavit ta nejzvučnější jména. Na jednom z nich v samém závěru roku 1812 představil svým českým přátelům novinku – respektive dávný severský zvyk, jenž si osvojil zamlada při kočování po Německu s hereckou společností. Předvedl jim pravý vánoční stromeček!

V tehdejší Praze něco nevídaného. Neprohýbal se sice pod tíhou ozdob a sladkostí, byla to prostá zelená jedlička se zapálenými svíčkami, postavená vprostřed sálu na jídelní stůl, obklopená jesličkami a drobnými dárky. Ale i tak se jednalo o senzaci prvního řádu. Podle očitého svědka vyhlížel celý výjev „jakožto nebesa otevřená, až srdce plesáním v těle poskočilo“. (Liebichovi poskočilo zcela jistě, neboť mu přátelé z řad urozených hostů nechali pod stromečkem svazek jeho vlastních směnek, které vykoupili od Židů, aby už nemusel zadlužovat sebe ani divadlo.)

V různých knížkách se uvádějí různá data. Taktéž se vypráví, že vánočnímu mejdanu Na ztracené vartě byl přítomen C. M. von Weber, pozdější autor světoznámé opery Čarostřelec. Nezbývá než zjistit, co je na tom pravdy a jak vlastně večírky u papá Liebicha probíhaly. Nejprve tedy o skladateli Weberovi:

V roce 1807 (rok poté, co se ujal funkce) přibyla Johannu Liebichovi ke starostem o činohru Stavovského divadla povinnost dohlížet na chod pražské opery, která v tu dobu trpěla nedostatkem zájmu diváků. Po veleslavné mozartovské éře a období ústupu inscenačně nákladných italských oper musel nový ředitel nutně přijít s něčím, co divadlo zachrání. Rozhodl se ve Stavovském obnovit slávu německé operní tradice a nevybral si k tomu nikoho jiného než stoupající hvězdu skladatelského nebe, mladíka jménem Carl Maria von Weber.

Vzdálený bratranec Mozartovy manželky Constanze a žák Michaela Haydna, bratra známějšího Josepha, neměl ani čas pořádně se rozhodnout, zda o místo uměleckého šéfa pražské operní scény stojí. Do Čech poprvé zavítal v prosinci 1811 v rámci plánované několikaleté studijní cesty po světě. Dorazil právě včas, aby zhlédl úvodní zkoušku opery Serafina od Václava Jana Křtitele Tomáška.

„Při první hlavní zkoušce byl také přítomen K. M. Weber, jenž přijel do Prahy, aby zde uspořádal koncert a mimoto aby dojednal s Liebichem podmínky ohledně navrhovaného mu kapelnického místa ve Stavovském divadle v Praze,“ píše Tomášek ve svých pamětech. „Stál vedle mne u piana, četl se mnou partituru a nemohl se dosti vynadiviti svéráznému vedení basů a zcela zvláštní instrumentaci. Byl jsem však příliš zaměstnán, abych mohl náležitě oceniti poklony, které mně skládal.“

Weberův pražský koncert se konal 4. prosince 1811. Hned poté ho Liebich začal lanařit. „Jste skvělý chlapík, Webře!“ řekl mu. (Aspoň tak si to představuje Karel Hádek v knize Staropražské panoptikum z roku 1941.) „Že bychom uzavřeli zde na klavíru bleskovou smlouvu? Prodáte mi své opery? Jsou prý dobré. Jedna vyplní večer, druhá nikoli. Ale co, koupím je obě za 1500 zlatých. Plácneme si?“

Ve skutečnosti si ti dva plácli až později, přesně 12. ledna 1813, po dalším úspěšném Weberově koncertě v Praze. Tehdy už měl ovšem Liebich s šestadvacetiletým hitmakerem větší plány. Po odstoupení Václava Müllera z vedení opery se rozhodl pověřit novou koncepcí operního repertoáru a výměnou souboru právě Webera. Než se Carl Maria stačil rozkoukat, byl angažován za 2000 zlatých měsíčně. „Těžko upouštím od svého plánu cestovat do Italie atd.,“ zapsal si do deníku, „ale abych zakusil slastný pocit z toho, že jako pořádný chlapík splatím brzy své dluhy, učiním pro to něco.“

Počínaje dubnem byl starý ansámbl rozpuštěn, přes léto došlo k reorganizaci a v září se měla obrozená operní scéna představit nevyzpytatelnému pražskému publiku. Pro Webera to nebyl tak úplně příjemný a už vůbec ne lehký úkol. Část domácích umělců a mecenášů (například hudbymilovný hrabě Pachta) ho velmi rychle přijala, jiní (včetně Tomáška) na něj hleděli s nedůvěrou. Webera nejvíc trápil nízký vkus obecenstva, ostře kontrastující s ješitností pražské smetánky. Také neměl čas na komponování. Nicméně byl svědomitý a své role se snažil zhostit co nejlépe. Což ale neznamená, že by Pražany šetřil. V roce 1815 napsal pro Allgemeine Musikalische Zeitung zásadní článek, jenž si obyvatelé de facto provinčního hnízda v srdci Evropy nedali za rámeček:

„Je čas, aby se české hlavní město připojilo k nejvýznačnějším střediskům hudebního umění. Obecenstvo, které dovedlo první ocenit Mozartova genia, mělo by na to právo. Události, které přetvořily a měnily vkus obecenstva, způsobily, že se toto právo stalo právem jen pomyslným a že skutečnost je jiná. Všechny knížecí a šlechtické domy, které si dříve vydržovaly vlastní kapely a jejichž příslušníci měli zalíbení v hudbě, podlehly duchu doby. Na jejich místo nastoupili jiní. Potřeba nových, většinou vojenských kapel zmenšila četný počet hudebníků. A také jich mnoho zemřelo. Nikdo se nestaral, aby tyto ztráty byly nahrazeny, a tak hudební vzdělání pokleslo a s ním klesl i vkus, a nezbylo nic než vzpomínky na slávu starých časů a hudebníků, na jejichž vavřínech odpočíval mladý svět s jistotou, jako by jich byl sám dobyl. Ujišťovali jej, že v Praze hudbě rozumějí, a – svět tomu uvěřil.“

Není divu, že když Carl Maria von Weber o Velikonocích roku 1816 podal ve Stavovském formální výpověď (šuškalo se o ní už od února), lecjakému pražskému snobovi spadl kámen ze srdce. Ne tak J. C. Liebichovi. Se slzami v očích Webera prosil, ať si odchod rozmyslí. Ambiciózní umělec však měl o své budoucnosti jinou představu. V Berlíně přijali nadšeně jeho kantátu, v Drážďanech mu nabízeli lepší místo než v Praze.

V srpnu 1815 to v dopise Liebichovi lapidárně shrnul: „Důvody, které mne k tomu [k odchodu z Prahy] nutí, jsou: především je v Praze člověk jako zaživa pohřben, za druhé pro zdejší obecenstvo nechci psát, za třetí jsem zde tak přetížen prací, že se ke komponování vůbec nedostanu, a konečně zde nic neušetřím a uživit se mohu všude.“

Bankrot, kocovina a zastavárna

Vraťme se ale k otázce, zda se Carl Maria von Weber účastnil vyhlášených večírků v Liebichově libeňském zámečku (spíše bychom měli říkat „vila“). Odpověď zní: ano. Nebyl však na tom legendárním, jenž se uskutečnil v prosinci 1812 a v jehož průběhu byl užaslým Pražanům poprvé představen rozsvícený vánoční stromeček.

Jak už jsme uvedli, Weberova koncertní premiéra v Praze proběhla o rok dříve a znovu sem přijel v lednu 1813. Památný okamžik tedy propásl. Nicméně potom se na Šilbochu objevoval, a to zejména díky zpěvačce a herečce Caroline Elisabeth Antoinette Brandtové, dceři vynikajícího tenoristy a houslisty Christopha Hermanna Josepha Brandta, jehož papá Liebich angažoval do nového ansámblu Stavovského divadla mezi prvními.

Sopranistka „Karolinka“ Brandtová byla Weberovou druhou pražskou láskou (a ve finále i první a poslední manželkou). O něco dříve se Carl Maria nešťastně zamiloval do starší zkušené dámy Therese Brunettiové, což byla choť baletního mistra Guacoma Brunettiho, rovněž získaného pro pražskou divadelní scénu.

Vztah s nevinnou Caroline byl oproti trablům s vdanou Therese balzám na rozervanou duši. Spolu se mladí umělci objevovali na veřejnosti a také čas od času zajeli do Libně na pověstmi opředenou Čertovu skálu.

Pobyt v české společnosti se ale Weberovi popravdě řečeno spíše zajídal. Zkraje roku 1815 si poznamenal: „Vše zůstává při starém a působí mi vnitřní blaho, když každým dnem a každou hodinu silněji cítím, že se lidem vzdaluji a že je na světě mnoho, velmi mnoho psích duší. Čechy se staly pro mne skutečným duševním špitálem.“

Někde se můžeme dočíst, že Weber na Šilbochu přehrával na klavír úryvky ze své pozdější opery Čarostřelec (Der Freischütz), díky níž se stal ve světě populárním. Opera vznikla roku 1820, šest let před skladatelovým předčasným skonem, a ve Stavovském divadle měla premiéru 29. prosince 1821. (15. 2. 1822 ji zde Weber osobně dirigoval.) Je možné, že už před rokem 1816 měl v hlavě nějaké motivy?

Na tom konečně tolik nezáleží. Jde o to, že na vánočním večírku v roce 1812 na Šilbochu nebyl. Ale přesto s tímto místem změřil minimálně jednou své tvůrčí síly.

Stalo se to 21. ledna 1816. Johann Carl Liebich, jemuž zbýval poslední rok života, požádal Webera, aby složil melodii pro maškarní ples, pořádaný – kde jinde než Na ztracené vartě. Carl Maria mu vyhověl, protože ho měl (na rozdíl od průměrných čecháčků) doopravdy rád.

Zdeněk Němec v knize Weberova pražská léta z roku 1944 podává barvitý obrázek této události, která se zřejmě příliš nelišila od vánočních a jiných setkání na Šilbochu.

„Pro maškarní ples u Liebicha,“ píše Němec, „kde veselé a příjemné slavnosti tohoto druhu měly velký půvab pro všechny vrstvy vzdělaných Pražanů, pro šlechtu právě tak jako pro umělce, učence a bankéře, kteří se zde shromažďovali v pestré společnosti, napsal Weber valčík, jednu ze svých nezvěstných skladeb. Při plese sám řídil s velkou námahou originální průvod masek na rozloučenou s masopustem. Hudebníci se objevili s nástroji zastřenými smuteční rouškou. Bylo na nich napsáno: DOHRÁNO. Karolinu, rozkošnou mladou kolombinu, nesl harlekýn na márách jako ,marnou touhu masopustu po lásce‘. Pieroti představovali plačky a za nimi kráčel Weber sám v masce tučného, smrtelně bledého hostinského, představujícího masopust v posledním tažení, jako smrt s masopustní koblihou ve vyceněných zubech a s nápisem na kose: DOJEDENO, DOPITO, DOTANČENO. Za ním tančily masky představující bankrot, kocovinu a zastavárnu.“

Dne 21. prosince 1816 zemřel Johann Carl Liebich v Praze ve věku 43 let. O deset let později ho v Londýně následoval i Weber, stár pouhých 39 let. Příčinou smrti byla pravděpodobně rakovina hrtanu.

Onen valčík, který se hrál při masopustě v Libni, je – jak víme – ztracený, ale pár zmínek o něm se zachovalo ve skladatelově deníku. Známe například tóninu (D dur) a obsazení: 1 pikola, 2 hoboje, 2 klarinety, 2 fagoty, 2 rohy, 2 trombóny, tympány, dvoje housle a kontrabas.

A koneckonců ta melodie tak docela nezmizela, neboť ze stejného zdroje se dozvídáme, že „valčíku je užito v č. 4 hudby k Preciose“. Čili v hudbě ke hře o čtyřech jednáních, kterou napsal Pius Alexander Wolff. Preciosa se skládá z jedenácti čísel a ouvertury. Valčík pro papá Liebicha je tedy čtvrtý v pořadí…

Akční letáky