Podřezávání hlav humanitárních pracovníků či pečovatelů o antické památky v Palmyře je strašlivé, ale stále jsme v Evropě měli pocit, že se nás to jaksi přímo netýká. Najednou se však situace změnila, teror se stal nedílnou součástí naší každodennosti nejen v Paříži a v Nice nebo v Mnichově, ale také v dosud idylických zákoutích Evropy, jako byl Ansbach nebo Saint-Étienne-du-Rouvray.

Francouzská policie v akci poté, co dva muži přepadli kostel nedaleko města Rouen v severní Francii.Autor: Profimedia

Tato vzedmutá vlna teroru má tři hlavní zdroje: zaprvé náboženský islámský fanatismus a radikalismus (Korán 8:12 A hle, Pán Tvůj vnukl andělům: „Jsem s vámi, podpořte tedy ty, kdož uvěřili! Já vrhnu do srdcí káfirů [=nevěřících v islám] hrůzu a vy jim usekejte hlavy i konečky prstů!“), zadruhé osobní frustrace, pocit zneuznání, nedostatečného respektu a důstojnosti, odvržení – zejména v nové, cizí kultuře. Zatřetí pak určitý princip nápodoby při masivní medializaci zla a násilí, v tomto případě ovšem exkulpovaného vírou (co v jejím jménu činíš, dobře činíš a budeš nikoli potrestán, nýbrž odměněn). Většina lidí je navíc ochotna uvěřit kdejaké pitomosti, včetně odměny sedmdesáti pannami v ráji po mučednické smrti.

Vtažení do kolotoče zla

Každý teroristický čin z poslední doby je spředen z těchto zdrojů v jiném poměru. Univerzálním společným jmenovatelem je většinou arabský původ či islámská orientace pachatelů, což se evropská politicky korektní média snaží pokrytecky potlačovat. Ihned vždy přispěchají s poznámkou, že „s největší pravděpodobností nešlo o teroristický útok“ (tak o co by tedy proboha mělo jít? O přátelskou návštěvu, při které někdo klopýtl a narazil na nůž, který mu náhodou odřízl hlavu?) a že pachatelem byl Němec, Francouz, Švéd apod.

Později se téměř vždy ukáže, že byl „tuniského, pákistánského, íránského“ a kdovíjakého původu, ale to už se veřejnost zabývá něčím jiným, zpravidla dalším útokem někoho podobného. Stejným pokrytectvím je licoměrné tvrzení, že šlo o čin „osamělého vlka“. Ve vztahu k islámu je to asi taková pitomost jako tvrdit, že co nacista, to osamělý vlk, ale jinak myšlenka Lebensraumu byla chvályhodná a slibná.

Druhý zdroj souvisí s tím prvním, protože na každou ideologii (a islám je kromě náboženství také ideologií a politickou praxí) se vždy přisají různí hrdlořezové a psychopati, ze kterých víra (v Alláha, Stalina, Hitlera) snímá hříchy, neboť umožní prostřednictvím ní páchat ve vleku své agrese či sadismu „dobro“: odstraňovat káfiry (bezvěrce), Židy a třídní nepřátele.

Třetí zdroj připomíná následnou vlnu sebevražd mladých lidí po vydání Goethova románu Utrpení mladého Werthera v roce 1774: násilný čin, jenž je představen jako východisko svobodné volby v určité životní situaci, se stane hodným následování. U sadistů navíc při pohledu na mučenou jeptišku stoupne libido. Jinými slovy – vinou své psychopatologie chytlavá část evropské populace může být takto inspirována a postupně do kolotoče zla vtažena, ať už na kterékoli straně barikády. I tato úvaha by měla být na pozadí snah o prevenci či o nápravu.

„Izraelizace“ Evropy

Nezbytnou součástí každého zamyšlení nad tím, co se nyní s Evropou děje, je otázka, zda se teror a násilí vskutku mohou stát „normální“ součástí naší každodennosti, zda si na ně lze zvyknout, a co by se v té věci dalo dělat.

Vezmeme-li to po řadě, pak musíme bohužel přiznat, že Evropě vskutku hrozí „izraelizace“ společnosti. Myslím tím adaptaci na to, že hrůzné činy (propichování nic netušících cestujících na autobusových zastávkách, rakety vypálené do pokojných vesnic) nejsou jen součástí „mediální reality“, ale každodenní skutečnosti v bezprostředním okolí. Podřezání stařičkého faráře v malém francouzském městečku téměř v přímém přenosu si s hrůzností poprav Islámského státu nijak nezadá.

Farář, kterého zabili ozbrojenci, byl identifikován jako šestaosmdesátiletý Jacques Hamel, který kázal v kostele nedaleko města Rouen v severní Francii více než padesát let.Autor: Profimedia

Že jsme adaptace na smrt schopni, o tom svědčí neutrální emoční odezva na zprávy o počtu mrtvých na českých silnicích. Zatímco v nejhorších letech intifády zahynulo v Izraeli vinou sebevražedných atentátníků několik desítek nevinných obětí ročně, na silnicích vinou mírového provozu to je na 500, v Česku přes 700, což jsou skoro troje Lidice. Nikoho to už celkem nevzrušuje, považuje se to za „normální“ součást našeho života.

Dalším důsledkem „izraelizace“ Evropy může být větší pohotovost a solidarita obyvatelstva tváří v tvář skutečným hrozbám, jak naznačují zatím ojedinělé případy hrdinství, jako bylo předjetí vraždícího kamionu v Nice motorkářem, jenž dokonce vyskočil na stupátko kamionu a začal se s teroristou přetahovat. Takových příběhů mají Izraelci stovky, některé byly i zfilmovány.

Máme co bránit

Naše úvahy o zdrojích zla v Evropě a o jeho perspektivě by v žádném případě neměly odzbrojit naše odhodlání nedat se, naši rozhodnost postavit se zlu na odpor, nepopustit uzdu agresi a neoslabit naši solidaritu a oddanost evropským hodnotám. Je trochu smůla, že máme na nejvyšších evropských postech státníky, kteří uvedenou situaci dílem zavinili a dílem si s ní nevědí rady.

Také je mnoho skeptiků, kteří zpochybňují naše povědomí o tom, co jsou evropské hodnoty poté, co jsme z velké části opustili svého boha. My to ale víme. Naše hodnoty jsou garance osobní svobody, parlamentní demokracie, jež zajišťuje, že politici odcházejí do důchodu a ne na popraviště, práva žen, jež jim zajišťují nejen oprávnění řídit auto, ale i volit, vzdělávat se a pracovat, rovnocennost lidských bytostí před zákonem, solidarita s nemocnými a trpícími, liberální přístup a tolerance k odlišným názorům a politickým postojům, ochrana mateřství, ochrana dětí, ochrana životního prostředí, svoboda vyznání, svoboda poznání a bádání a další výtěžky tisíciletého křivolakého vývoje naší euroatlantické civilizace.

Mnoho hloubavců nám vyčítá ztrátu identity a konzumní způsob života. Na to se dá odpovědět, zaplať pánbůh za něj. Je to ze všech špatných alternativ ta nejlepší a nám nezbývá, než se vzmužit k její obraně. Kdo si hraje, nezlobí.