Vražda ruského opozičního lídra Borise Němcova vyvolává mnoho otázek. Zejména o možném politickém pozadí mafiánské popravy vykonané na jednom z nejvýznamnějších kritiků ruského prezidenta Vladimira Putina. Je to další z řady záhadných úmrtí Putinových oponentů. Náhoda?I kdyby však šlo jen o „běžný" kriminální čin, vypovídá mnohé o nedobrém stavu ruské společnosti, jež například v počtu vražd může směle konkurovat latinskoamerickým či africkým zemím.

Není to přitom jediný jev sociálně patologického charakteru, v němž Putinova říše dnes stojí na čelních či dokonce prvních příčkách světových statistik. Podobné je to v počtu sebevražd, zemřelých uživatelů drog, spotřebě alkoholu, cigaret.

Ruskou společnost devastuje i vysoká míra potratovosti či rozvodovosti. Když k tomu ale připočteme ještě vysokou míru korupce a další kriminality, těžko lze hovořit o zdravém a příkladném vývoji. Právě někde v tomto mixu neřestí je také třeba hledat hlavní příčiny, proč ruský národ posledních dvacet let vymírá a populační prognózy OSN mu nevěští nic dobrého (viz Dotyk 43/2014), byť ruští demografové už od roku 2009 hovoří o změnách trendu.

„Je to šílené. Když se rozhlédnete po nějakém ruském městě, a potom vám položím otázku, kolik jste cestou viděl stařečků, tak si na rozdíl od babiček nevzpomenete na jediného. Ti chlapi tam fakt nejsou," uvedl nedávno pro týdeník Dotyk Michal Čupa, český topmanažer mnoho let působící na ruském trhu.

Podle údajů Světové zdravotnické organizace se dnes Rus v průměru dožívá 70,5 roku (muž pouze 62, žena 76,3). Rusko je z hlediska střední délky života až 123. na světě. Před ním jsou všechny západní země a mnoho rozvojových. O to bizarněji vyznívají mravokárná vystoupení lidí z okolí současného vládce Kremlu, hovořící o dekadentní západní společnosti. I proto týdeník Dotyk přináší srovnání Ruska ze Západem z hlediska některých negativně vnímaných jevů.

Byť bychom tezi o západním úpadku mohli minimálně zčásti akceptovat – a v případě Česka je to z hlediska různých druhů závislostí nepochybně pravda –, nesporným faktem také je, že ruská společnost dnes vykazuje neskonale vyšší míru rozkladu než Západ (viz Prohnilí proti prohnilým).

Konzervativní revoluce

Kremelská propaganda, oslovující pravý i levý okraj evropského politického spektra, nyní ale pracuje na plné obrátky, bez ohledu na objektivní fakta. V září 2013, jen pár měsíců před rozpoutáním občanské války na Ukrajině, vystoupil Vladimir Putin na zasedání mezinárodního diskusního klubu Valdaj. Právě tam přednesl projev, v němž i mnozí zastánci konzervativních hodnot v Česku viděli brilantní analýzu současného žalostného stavu euroatlantické civilizace (viz video).

Putin (sám rozvedený) se prezentuje jako ochránce tradiční rodiny. Západ vylíčil jako semeniště hříchu a mimo jiné prohlásil, že Rusko nemá zapotřebí následovat jeho odstrašující příklad. Ve stejném duchu – odřezávání se od dekadentního Západu – se nesou i veřejná vystoupení dalších ruských představitelů blízkých Kremlu. Ať už je to třeba velmi vlivný akademik a radikální nacionalista Alexandr Dugin, hovořící dnes o konzervativní revoluci, muž, který je považovaný za hlavního ideologa Ruskem založeného Euroasijského svazu (jehož členem se podle Dugina musí přirozeně stát i vzdorující Ukrajina).

Stejně mluví třeba představitelé mimořádně vlivné ruské pravoslavné církve. Například její mluvčí Vsevolod Čaplin, hovořící již delší dobu o válce civilizací, ve své „vizionářské" novele „Mašo a medvědi" Rusy varuje před dekadentními západními hodnotami. Moskvu roku 2043 líčí jako „liberální peklo" plné gayů, o které svádějí tvrdé boje „fašistické bestie, islámští fanatici a ukrajinští revanšisté".

Důsledek Jelcinovy hrůzovlády

Nezbývá, než se znovu zeptat, kde bere současná ruská „elita" právo kárat Západ za jeho prohnilost, když současné Rusko jako etalon mravnosti rozhodně sloužit nemůže. Ani český komunistický europoslanec Ransdorf, sympatizant Putinova režimu, neskrývá, že Rusko nadále řeší poměrně závažné vnitřní problémy, třeba pokud jde o kriminalitu.

„Tyto věci jsou ale hlavně důsledkem Jelcinovy hrůzovlády. To bylo strašné, co se tam v jeho éře dělo," snaží se v rozhovoru pro týdeník Dotyk hledat hlavního viníka v Putinově předchůdci. „Ale za Putina se to postupně zlepšuje. Bylo třeba zavést elementární pořádek, což není jednoduché," myslí si Ransdorf, že Rusko na cestě za sebeočistou vyšlo správným směrem.

Politický geograf Michael Romancov je přesvědčen, že Putinovi v konfrontaci se Západem nejde o objektivní srovnání, ale pouze o své vlastní PR. „Rusko vždy dovedně vytvářelo obraz vnějšího nepřítele, kde silnou složkou byla jeho dehumanizace," podotýká. „Na Ukrajině přestali žít normální lidé, ale žijí tam ‚ukropové a chocholové‛, fašisti, nacisti, vládne junta. Západ jako celek je na základě selektivních informací vylíčen jako místo, kde se koncentrují nemorální, nenormální a tradičnímu životu nebezpečné aktivity," vykresluje pilíře současné ruské propagandy Romancov. Připomíná, že v Ruské federaci je dnes například více sirotků než kdekoli na Západě.

Chtějí nás zničit heroinem

Když se v Rusku začal řešit případ zavražděného Borise Němcova, třeba prokremelský čečenský vůdce Ramzan Kadyrov okamžitě přispěchal s teorií, že za vším jsou západní tajné služby. Opozičníka prý nechaly zabít, aby tím rozpoutaly protiputinovské bouře. Není rozhodně sám. Tyto úvahy o importovaném zlu (a exportu dobra) jsou pro současné Rusko, s vlastenecky vyhrocenou atmosférou, zcela typické.

Obrovská spotřeba heroinu mladými Rusy je tak například zodpovědnými ruskými představiteli dávána do souvislosti s působením členských zemí NATO v Afghánistánu, hlavní producentské zemi. Odtud se tak prý do Ruska skrze opiáty šíří politická destabilizace.

Jak připomíná Michael Romancov, svého času KGB vypustila informaci, že AIDS vymyslely Spojené státy na likvidaci vlastních černochů. Letos se zase rozšířila zpráva, že ebola se do Afriky dostala kvůli Mezinárodnímu měnovému fondu. „Tohle všechno je pak vytvářeno především proto, aby obyčejní Rusové o Západu ani neuvažovali, nehledali žádné informace, jen aby se báli," dodává Romancov.

Absolutní neochota připustit si nějaké vlastní selhání, slabiny oné „široké a tvůrčí" ruské duše, se ukázala už mnohokrát v minulosti. Například i světově uznávaný spisovatel Alexandr Solženicyn, oběť stalinských čistek a autor proslulého Souostroví Gulag, označil komunismus za importované zlo, Rusku nevlastní. Vinu za katastrofu v komunistické éře připsal především Židům. Také on napadal Západ kvůli mravnímu úpadku a konzumní společnosti, přimknul se k ruskému nacionalismu. Není asi překvapivé, že na sklonku svého života se Solženicyn s Putinem tak sblížili, že mu současný prezident v roce 2008 uspořádal de facto státní pohřeb (je příznačným paradoxem, že jen pár hodin po tomto pohřbu vtrhly ruské tanky na gruzínské území, aby tím předznamenaly novou velmocenskou politiku). Hůře se asi v Rusku svádí na Západ třeba světový rekord v interrupcích. Je totiž nezpochybnitelným faktem, že klíčovou roli v tomto směru sehráli již Leninovi bolševici, kteří v roce 1920, jako první na světě, potraty „progresivně liberalizovali". Tato interrupční kultura přežívá až do dnešních dnů. Těžko se na Západ svádí i devastující alkoholismus, nadále asi největší problém současného Ruska.

Snadno lze dohledat, že je to ruská „slabina" minimálně od časů cara Petra Velikého, který sám byl náruživým pijákem. A pokud jde o enormní počet vražd, těžko může někdo tvrdit, že tím ruská společnost načichla během několikaletého styku se Západem. Rusko je totiž minimálně od časů stalinských masových vražd známo jako země, kde má lidský život mizivou hodnotu. Připustil to koneckonců i sám Putin na zmíněném diskusním klubu Valdaj. „Bohužel, v historii naší země byla hodnota jednotlivého lidského života často nízká. Příliš často byli lidé jen prostředkem, nikoli cílem a posláním rozvoje," uvedl tehdy.

Češi proti čechům

Svár o míru ruské a západní dekadence se přelévá i do české společnosti. Ukázkovým příkladem jsou církevní kruhy, kde se odehrává velmi vyostřený spor mezi konzervativci a liberály. Část konzervativců se dnes sdružuje kolem internetovém magazínu Protiproud Petra Hájka, bývalého blízkého spolupracovníka prezidenta Václava Klause. V současném rusko-ukrajinském sporu jsou jednoznačně na straně Putina a třeba ve vraždě Borise Němcova spatřují západní pokus o odstartování „moskevského Majdanu".

Michal Semín, politický komentátor a jeden z Hájkových blízkých spolupracovníků, přitom nepopírá, že ruská společnost je v mnoha ohledech nemocná. „Alkoholismus, sebevraždy, potraty, rozpady manželství – to vše je v ní přítomné. Z velké části jde o dědictví sovětského komunismu, po pádu Sovětského svazu situaci ještě zhoršil příliv libertinského hédonismu ze Západu," dívá se na věc Semín.

Jak ale pro týdeník Dotyk s nadějí dodává, v posledních deseti až patnácti letech jsme prý svědky nového trendu, kdy se rostoucí část ruských elit přiklání ke konzervativním a křesťanským hodnotám. „Situaci v Rusku tedy nelze hodnotit pouhým pohledem do aktuálních statistik různých negativních jevů. Počet potratů klesá, roste porodnost, každý rok se staví stovky nových kostelů. Ruská vláda přijala v posledních letech celou řadu prorodinných zákonů," vidí Semín vývoj v Rusku pozitivně. Podotýká přitom, že pokud jde o západní země, jsme svědky opačného trendu.

„Zastávání se tradičních hodnot je považováno přinejmenším za společenské faux pas, v horším případě za projev extremismu, hodný kriminalizace," dodává. Zcela rozdílně vývoj hodnotí liberálně orientovaný římskokatolický kněz, teolog a sociolog Tomáš Halík. Předně podotýká, že Rusko je „nerovnatelně prohnilejší" než Západ. „Statistiky hovoří jasnou řečí: právě v tom, na co Rusové poukazují jako na typické projevy dekadence – rozvody, potraty, alkoholismus, sebevraždy –, je na tom Rusko mnohem hůře.

O kultuře jednání mezi lidmi – slušnost na ulicích, v obchodech, metru – a zejména politické kultuře ani nemluvě," uvádí pro týdeník Dotyk Halík, nedávno oceněný prestižní Templetonovou cenou.

Za veškerým osočováním Západu vidí jen „účelové lži putinovského režimu navazujícího na desetiletí vymývání mozků protizápadní komunistickou propagandou". Halík čtenářům doporučuje prostudovat knihu Martina C. Putny o ruských kulturních dějinách. „Mnohé stíny se totiž táhnou ruskou historií po celá staletí.

Rusko prakticky neprošlo zásadním obratem evropské kultury, osvícenstvím. Po totální devastaci sovětským režimem nebylo připraveno na pokus o demokratizaci, ten skončil chaosem, a tak nyní široké vrstvy akceptují diktátora, nabízejícího vizi velkoruského impéria i za cenu agresivních válečných dobrodružství," tvrdí Halík. Vyplývá z toho všeho jediné: zatímco Putinovi obdivovatelé věří ve vyléčení dekadentního Ruska, odpůrci nikoliv. Určitě ne pod Putinem. Výsledek tohoto sporu se ale dozví až příští generace.