Nevměšujte se, žádá týdny, ba měsíce už poněkud stereotypně především šéf ruské diplomacie Sergej Lavrov představitele Evropské unie i Spojených států. Poukazuje na to, že ve srovnání s živou západní diplomatickou aktivitou ruské vyjednavače, politické poradce a analytiky nikde není vidět. Vidět možná ne, ale že by tam přímo nebyli nebo alespoň na dálku nevyvíjeli na Janukovyče a jeho okolí nějaký tlak – to je skoro vyloučeno. Ostatně dnes už se vcelku jasně ukazuje, že na počátku krize na Ukrajině nestál nikdo jiný než Vladimír Putin.

Zvítězila varianta zvůle

Zrekapitulujme si stručně, jak se jeho vztah k problému Ukrajiny vyvíjel. Právě Putin je autorem výroku z roku 2005, že rozpad Sovětského svazu byl „největší geopolitickou katastrofou 20. století". Veškeré jeho prezidentské i premiérské snažení ostatně vždy vedlo, vede a nadále povede přinejmenším ke zmírnění důsledků této údajné katastrofy.

Sem patří hlavně jeho současná snaha, inzerovaná ihned po prezidentských volbách v roce 2012, soustředit ruskou zahraniční politiku především na státy „blízkého zahraničí", tedy na bývalé sovětské svazové republiky. Mezi těmi je Ukrajina zcela jednoznačně nejdůležitější. A stejně tak sem patří i konkrétní plod jeho úsilí, Celní unie Ruska, Běloruska a Kazachstánu, do níž je Ukrajina zatím neúspěšně, ale o to vytrvaleji lákána.

Dalším Putinovým cílem je pak tzv. Eurasijský svaz. A teď k posledním událostem: těsně před summitem EU na konci loňského listopadu ve Vilniusu, před nímž ukrajinský prezident vytrvale hovořil o „evropské orientaci Ukrajiny", došlo ke dvěma schůzkám Putina a Janukovyče s přísně utajeným obsahem – v Moskvě a v Soči. Kdo si myslí, že se na nich nejednalo o nepodepsání evropsko-ukrajinské asociační smlouvy, ten se určitě mýlí.

Těžko říct, zda ruský prezident, když předkládal panu Janukovyčovi své argumenty, počítal s tím, co se kvůli jeho nepochybně brutálnímu tlaku na ukrajinského kolegu může na Ukrajině stát. Možnosti jsou v zásadě dvě: buď ruští diplomaté na Ukrajině špatně vyhodnotili situaci a gosudarovi špatně poradili, anebo je gosudar jednoduše zvyklý rozhodovat tak, jak sám uzná za vhodné.

Nebezpečnější eventualitou je ta druhá. Chyba se totiž obvykle dá napravit. V případě klasického ruského samodurství je to daleko horší. Vladimír Vladimirovič právě tuhle ruskou variantu nemoudré zvůle demonstroval v olympijském Soči, jež jeden ruský kolega popisuje slovy: „Je to trochu zvláštní místo pro zimní olympijské hry, zato bude Rusko jedinou zemí, na jehož olympijských sportovištích budou sjezdovky končit málem na subtropické mořské pláži."Inu, od člověka, který se rozhodl pořádat zimní olympiádu v subtropech, se dá očekávat cokoli.

Až pět nových států

Co ale s Ukrajinou dál? Začínají se objevovat první náznaky toho, nač politologové a historici upozorňují už dlouhá léta – totiž že země by se snadno mohla rozpadnout nejméně na dva státy (ale existují i koncepty, podle nichž by těch států mohlo být dokonce pět). Předpoklady pro to rozhodně jsou, i když zatím si to jako obvykle neumíme představit.

Příklady Jugoslávie, ale koneckonců i Československa (byť Češi a Slováci zvládli rozpad společného státu víc než elegantně a vztahům mezi oběma národy to nakonec spíš prospělo, než neprospělo) ukazují, že to, co někdejší komunistické režimy držely pohromadě silou, bez všudypřítomné státostrany pohromadě vydržet jednoduše nemusí.

I když by celistvost Ukrajiny byla víc než žádoucí, a to pro všechny zúčastněné, může se stát, že kulturně-historické rozdíly nakonec k rozpadu této velké východoslovanské země povedou. Vraťme se ale závěrem k úloze Vladimira Putina.

Pro autora těchto řádek je jednoznačně jedním z hlavních aktérů této krize. Proto má dnes nikoli možnost, ale přímo povinnost pomoci zkrotit bezradného, a proto stále více chybujícího Janukovyče. Tím ho přivést k rozumu a zastavit krveprolití. Jak se zdá, právě Rusko je dnes jediná země, která má na Ukrajinu nějaký reálný vliv. (Viz též Škola ukrajinské žurnalistiky)