Setkání s Alexandrem Barabanovem může nepřipravenému člověku způsobit kulturní šok. A to do té míry, že zapochybuje o své vlastní hodnotové orientaci a o všem, co do té doby viděl, slyšel a prožil. Dokonce má neodbytný pocit, že se stal obětí neznámého recesisty.

Něco jiného totiž je, když „staré dobré" sovětské časy hájí a po zkaženém Západu plive osmdesátiletý stalinista, a něco jiného, když se jedná o třiatřicetilého člověka, který posledních patnáct let prožil v Česku, tady studoval medicínu (byť nedostudoval) a má zde i velké množství známých.

A právě to je případ Barabanova, který v Česku dělá byznys s drogerií a kosmetikou přes svou firmu Lucona – a zároveň šéfuje spolku Artěk, který je zaměřený na ruskojazyčnou mládež a vydává stejnojmenný časopis. Coby kyjevský rodák je zván do televizních diskusí k ukrajinské krizi a na šíření svých proputinovských myšlenek dostává i dotaci od české vlády.

Lukašenkův ráj na zemi

Zvyknout si na Barabanovův slovník chvilku trvá. „Vagíny" – to jsou členky hudební skupiny Pussy Riot, odsouzené Putinovým režimem v politickém procesu. „Špína" – to je asi pět milionů lidí, většinou ze západní Ukrajiny, kteří „dělají bordel".

Samotný výraz „Ukrajinec" používá Barabanov (ač rodák z Kyjeva) jako nadávku, jíž častuje lidi, kteří „nic neumějí a nikdy nic nedokázali".

Nejde však o formu, ale obsah řeči mladého podnikatele. Jestli Putin je pro něj borec (viz Barabanov o Rusku a Ukrajině), pak běloruský diktátor Alexandr Lukašenko je snad sám Pán Bůh.

Zatímco na západě Evropy, ale už i třeba v ukrajinském Kyjevě jsou v centru velkých měst banky a další domy hříchu – v Minsku se staví hlavně divadla, koncertní sály... Do nich ovšem chodí jen inteligentní a vkusně oblečení lidé – když měl sám Barabanov sice tmavé a velmi decentní, ale přece jen džíny, pustili jej prý do minského divadla po pečlivém zkoumání s poznámkou „Vy jste asi cizinec..." Ubytování na studentských kolejích v Minsku má podle Barabanova vlastního srovnání lepší úroveň než čtyřhvězdičkový hotel v Paříži.

Když popisuje zážitek, s jakou pílí, rychlostí a kvalitou běloruští dělníci opravili část silnice a inženýrské sítě v hlavním městě – lze tuto tirádu přirovnat nejspíš k oslavným ódám na bolševické dělnictvo, jež plnily stránky českého tisku v 50. letech.

Vrcholem je jeho vlastní účast na setkání s běloruskými studenty. Ti měli načteno z internetu, že na Západě je lépe a levněji – on však prý jejich názory jeden po druhém vyvracel jasnými čísly. Skoro vše, od jídla po plyn, je levnější a výhodnější v Bělorusku.

Styl diskuse byl prý přitom tak demokratický, otevřený, že by si o tom na Západě mohli nechat zdát. Barabanov si také údajně ověřil, že nikoho z účastníků mítinku nezavřeli – i když on sám by prý nejspíš pár diskutujících za mříže poslal, protože to už trochu přeháněli...

Náš hovor s Alexandrem Barabanovem byl poněkud jednostranný v tom smyslu, že na dotazy typu, proč se tedy studenti z Evropy nehrnou na univerzity v Minsku nebo proč Bělorusové či Rusové přesto emigrují na Západ, naprosto nereagoval. Dělal, že je vůbec nevnímá.

A když jsme neústupně opakovali otázku, zda vidí v Česku nebo celé Evropské unii aspoň jedno jediné pozitivum, odvětil, že si nic nevybavuje. S dodatkem, že v Česku, kde 15 let žije a chce tu prý i založit rodinu, vidí jen „troškaření" – v obchodě, povaze i myšlení lidí...

Ghetto versus integrace

Je snad toto obrázek typického českého Rusa? Podle Alexandra Barabanova je v Česku na 32 spolků sdružujících rusky mluvící menšinu a naznačuje, že si
v zásadních věcech rozumějí. Skutečnost je ale poněkud odlišná. Těch 32 spolků totiž tvoří jen jednu enklávu, tzv. Koordinační radu, jež je – mírně řečeno – velmi loajální k ruskému velvyslanectví v Praze.

„Řečeno bez obalu – v této radě jsou i kozácké spolky a další militantní organizace a velvyslanectví jim nalévá rozumy," vysvětluje Igor Zolotarev, šéf spolku Ruská tradice a současný zástupce ruské menšiny v Radě vlády pro národnostní menšiny.

Upozorňuje přitom, že ruských spolků je v Česku nejméně sto. Většina, stejně jako jeho Ruská tradice vydávající časopisy Ruské slovo či Slovo našim dětem, s Koordinační radou a kuratelou velvyslanectví nechce mít nic společného. Nicméně stejně jako se v Kyjevě nekompromisně střetly demokratické síly se zastánci „putinovského pořádku", obdobný souboj – pravda bez střelby – se odehrává na české půdě mezi ruskojazyčnou menšinou. Pro Barabanova jsou Zolotarev a obdobně smýšlející lidé „největší špínou". Vyčítá jim vše od dotací (Ruské slovo dostává ročně 1,6 milionu korun) až po účast ve vládní Radě, která prý vůbec neodpovídá vůli ruské menšiny.

Zolotarev, místopředseda Rady, je přesvědčen, že vítr vane jednoznačně z Moskvy. Zhruba před deseti lety totiž přišel Kreml se zdánlivě bohulibou ideou – s heslem „Rusové v zahraničí jsou nevyužitý poklad". Vznikla mezinárodní organizace ruských krajanů MSRS pod poručnictvím ministerstva zahraničí a ruská velvyslanectví v jednotlivých zemích začala činnost krajanů „koordinovat".

„Zpočátku jsem na velvyslanectví v Praze také chodil. Záhy se ale ukázalo, že jediným cílem je zmanipulovat spolky tak, aby jen sloužily propagaci Ruska a tamnímu režimu," říká Zolotarev, který v Česku žije od roku 1976 a je expert na termomechaniku na pražském ČVUT.

Klíčové pro postavení menšin přitom je – lhostejno, zda je to třeba arabská v Londýně, nebo ruská či vietnamská v Praze –, jak se začlení do většinové společnosti, nakolik je loajální ke své nové vlasti. „Samozřejmě si chceme udržet tradice, jinakost, která může být zajímavá a obohacující i pro majoritu. Ale přitom chceme sdílet základní hodnoty společnosti, v níž jsme se rozhodli žít," říká Zolotarev v kontrastu s tím, jak pojímá působení v Česku Barabanov: totiž uzavření se v myšlenkovém a „hodnotovém" ghettu, které nejen nemá zájem se do „zkažené západní" společnosti integrovat, ale dokonce jde ostře proti ní.

Igor Zolotarev zároveň varuje před tím, aby česká společnost „síly z ghetta" podcenila. Výstražný příkladem je podle něj osud zprávy – nedávno v médiích velmi populární – o nebezpečí kozáckých spolků v Česku. Zolotarev ví, o čem mluví, neboť zprávu sám vypracoval.

Pod praporem Atamanů

Většina médií pojala kauzu „kozáckých spolků" tak, že bývalá Rusnokova vláda prostě naletěla falešné informaci. Fakta jsou ale výrazně jiná.

Igor Zolotarev coby zástupce ruské menšiny vypracoval jako každoročně spolu se zástupci ostatních menšin pravidelnou přílohu zprávy o stavu menšin pro českou vládu, jež reflektuje názory menšiny na současné dění uvnitř komunity. A kromě jiného varoval před kozáckými spolky.

Celou zprávu nejprve projednala už vláda Petra Nečase, ale nestačila ji schválit. Loni v létě ji následně odsouhlasila vláda Jiřího Rusnoka. Pak však, podle informací Igora Zolotareva, zatelefonovalo ministru vnitra Martinu Pecinovi ruské velvyslanectví s tím, že pasáž o kozácích je nepravdivá... Pecina to popírá. „Nikdo mi nevolal. To jsou Schwarzenbergovy hloupé kecy. Upozornila mě na to Radka Zemanová z Parlamentních listů," sdělil exministr Dotyku. Tak jako tak, na vládě 21. srpna (snad kouzlo nechtěného) Pecina navrhl předchozí rozhodnutí o schválení zprávy zrušit. Zprávu měl nechat přepracovat ministr zahraničí Jan Kohout, ale ten nakonec celou její přílohu – tedy názory všech menšin – prostě škrtl. Rusnokova vláda pak „opravenou" zprávu schválila...

Igor Zolotarev přitom trvá na názoru, že kozácké spolky nebezpečí pro Česko skutečně představují. „Jsou to de facto Lidové milice. Organizace s přesnou vojenskou strukturou, mají své atamany, uniformy. Není problém je v případě potřeby vyzbrojit, a pak tu najednou máte domobranu jako dnes na Krymu," vysvětluje.

Proč nejsme v Evropě?

Kvůli ukrajinským událostem se vyhrotily a vytříbily názory celé ruskojazyčné menšiny v Česku. Není přitom vůbec snadné odhadnout: vítězí názory lidí vyznávajících západní hodnoty, nebo Putinovy pořádky?

V prodejně ruských potravin v pražské Kamenické ulici stojí u pokladny půvabná mladá tmavovláska. Jak říká, pochází z Moldavska. O Krymu a Putinovi se prý i zde, mezi regály s ruskými lihovinami, sladkostmi, sýry a uzeninami, nyní debatuje velmi často a podle jejího názoru vycházejí postoje zákazníků celkem jednoznačně: „Všichni Rusové považují to, co se na Krymu stalo, za spravedlivé, naopak Češi až na drobné výjimky za nespravedlivé," bilancuje své postřehy.

Ona osobně se staví k těm druhým. Má obavy, že Krymem to zdaleka nekončí, a diví se, že Putinovo přivtělení Krymu pod Ruskou federaci vítají i někteří pražští Ukrajinci, kteří z poloostrova pocházejí. Těší se prý na ruský pas. „Já vlastně moc nechápu, proč odjeli sem do Evropy, když kritizují vše, co Evropa dělá, a fandí Putinovi," podivuje se mladá Moldavanka.

Zda jsou postoje ruské komunity skutečně tak jednoznačné, nelze samozřejmě v jednom obchodě zjistit. Obdobné poznatky ale prezentuje i ruský podnikatel Victor Lekhman. „S postupem Putina na Krymu souhlasí všichni v Česku žijící Rusové, s nimiž jsem mluvil. A to i ti, kteří obvykle ruskému prezidentovi nemohou přijít na jméno," říká byznysmen, který se v Praze zabývá prodejem nemovitostí.

Představitelé českého státu se musí začít vyrovnávat s tím, že je zde několik tisíc (či desítek tisíc) lidí z východní Evropy, kteří nesdílejí oficiální českou politickou linii a jejich srdce má nyní podstatně blíže k Moskvě než k Praze, Berlínu, Paříži či Londýnu. V demokracii není možné nikomu brát jeho názor, ale z pohledu českého státu to lze považovat za bezpečnostní riziko. Exministr vnitra Jan Ruml proto vyzývá k větší ostražitosti, byť je přesvědčen, že většina v Česku žijících Rusů jsou slušní a bezproblémoví lidé. „Určitě to není banální problém, zvlášť když určitá část zde žijících Rusů zaujímá prokremelské a antiliberální postoje. Současný český zákon jim navíc umožňuje bez větších potíží získávat české občanství, aniž by přišli o ruské," říká Ruml s tím, že je pro výrazné zpřísnění vízového režimu minimálně po dobu trvání krize a každopádně pro představitele Putinova establishmentu.

Ovšem ve hře je i česko-ruský byznys, o který nikdo nechce přijít. Zatím je více než zřejmé, že stejně jako si česká vláda neumí či nechce ujasnit pozici vůči Kremlu, není schopna ani reagovat na vření mezi ruskou menšinou ve vlastní zemi.

Třeba ministr pro lidská práva Jiří Dienstbier podle své mluvčí Jarmily Balážové vůbec nehodlá posuzovat, zda jsou například zmíněné kozácké spolky nějakým bezpečnostním rizikem. „Ministr jen upozorňuje na to, že ruská menšina jako celek rozhodně žádné riziko neznamená a zvláště v kontextu událostí na Krymu bychom měli být obezřetní před jakoukoliv paušalizací," dodává Balážová. Minulý měsíc ruské sdružení veteránů z Afghánistánu, Afganvet, odhalilo na pražských Olšanech provokativní pomník s tabulkou „Na věčnou slávu a památku padlým vojínům internacionalistům a mírotvorcům", vnímanou jako výsměch okupaci Československa v roce 1968. Po protestech Afganvet tabulku odstranil. Je to nějaký nový nebezpečný trend?

Pražský primátor Tomáš Hudeček (TOP 09) je ale také v klidu a nemyslí si, že je nutné nabádat ke zvýšené opatrnosti: „Nevím nic o tom, že by s pražskou ruskou komunitou byly nějaké větší potíže. To spíš se mluví o problematické vietnamské komunitě v Praze-Libuši," uvedl pro týdeník Dotyk.

Igor Zolotarev, který zná poměry v ruské menšině zevnitř, považuje v současné situaci pasivitu za neodpustitelnou chybu: „Pustíme si veš do kabátu, a pak nebudeme vědět, co s ní!"

Základní problém bude ale patrně v tom, že česká společnost si zatím nedokázala ujasnit hodnoty, na kterých stojí a které jsou pro ni nedotknutelné. Když je nezná, nemá ani důvod je bránit. Jedinou hodnotou, za niž jsme ochotni bojovat, je vlastní pohodlí.