A skutečně, krátce na to byly v akci útočné letouny Suchoj 24 ze základny v přístavu Lázikíja. Američané se zmohli jen na pár přihlouplých protestů: ministr obrany Ashton Carter si například stěžoval na „vnitřně rozporné" a „neprofesionální" konání Moskvy. Jako kdyby hlavním ruským prohřeškem byl oxymóron a ne provokace, podotkl sžíravě konzervativní komentátor Charles Krauthammer.

Krach v New Yorku

Útoku předcházelo setkání prezidentů Baracka Obamy a Vladimira Putina v New Yorku na okraji zasedání Valného shromáždění OSN. Vyvolala je několikatýdenní ruská příprava v Damašku. Putinovi se tím podařilo dostat z mezinárodní izolace po jeho ukrajinské anexi a agresi. Newyorská schůzka proběhla v nezdravé náladě a nedopadla dobře. Pokud si Putin myslel, že vymění spolupráci v Sýrii za americké přimhouření očí nad Ukrajinou, narazil. Obamovi předložil plán na společný postup proti Islámskému státu (IS) a podporu Asadova režimu.

Poté, až bude IS poražen, navrhoval Putin, bude možné rozdělit Sýrii na několik autonomních území podle sektářského a kmenového klíče, vyjednávat s Asadem o jeho odstoupení a přechodu k jinému režimu. Obama plán odmítl. Američané ze vzduchu podporují skupiny umírněné protiasadovské opozice, již také opatrně vyzbrojují a cvičí. Asadův alawitský režim občanskou válku způsobil, má na svědomí statisíce mrtvých a miliony uprchlíků; Obama v něm nevidí stabilizují faktor proti islamofašistům na východě.

Frackovité Putinovo gesto v Bagdádu je pro jeho chování typické: vulgární provokace Západu, která urazí, ale nikdy nezajde tak daleko, aby vyvolala reakci, jež by se obrátila proti Moskvě mnohem tvrději, než tomu bylo doposud. Sem spadá narušení vzdušného prostoru NATO ruskými bombardéry v Turecku. Putin ví, že Západ nemá zájem o eskalaci sporu, a tak testuje hranice, kam až si může dovolit zajít. A zatím mu Obama a spol. dovolují zajít hodně, hodně daleko.
Američtí konzervativci si z kritiky čehokoliv, co Obama na mezinárodní scéně udělá, vytvořili nový sport. V otázce Sýrie však mají povětšinou pravdu.

Poslat tam vojáky sice správně není z pohledu Washingtonu možností, vytvoření bezletové zóny nad Damaškem by však za zvážení stálo. Obamova politika je žalostná, bezkoncepční a neefektivní: Putin vstoupil do mocenského vzduchoprázdna. Těžko si představit, že by si jen zlomek toho, co si vůči Obamovi dovolí, dovolil vůči takovému Ronaldu Reaganovi nebo i Billu Clintonovi. Profesor doktor Barack Obama nějak ne a ne pochopit, že mezinárodní aréna není seminář. Podle Krauthammera bude Putin tlačit dál, protože cítí, že časové okénko, během něhož mu projde skoro všechno, se s Obamovým odchodem ze scény v lednu 2017 uzavře.

Dějiny se vracejí

Jaký je pravý důvod ruské operace? Putin není hlupák. Ví, jak dopadl sovětský režim v Afghánistánu, uvědomuje si, že zahájení vojenských operací skrývá pro něj i jeho kliku budoucí rizika. Proč jsou nižší než benefity? A jaké vůbec jsou ony výhody? Vojenský útok, doprovázený fašizující šovinistickou propagandou v domácích médiích, znovu krátkodobě upevní jeho domácí pozici a odvede pozornost od Ukrajiny, kde se situace zamotala a její propagandistický potenciál vyčpěl.

Rusko – a Sovětský svaz – rodinu Asadů podporují desítky let, Alawité jsou pro ně posledními spojenci v oblasti, z níž Moskva mocensky prakticky zmizela. Vedlejším účinkem operací je tolik proklamovaný boj proti IS. Islamismu se z pochopitelných příčin Putin bojí. Kromě toho má výtečnou příležitost rozdělovat Evropu vlnami uprchlíků z války, která hned tak neskončí. Nejdůležitější a základní příčinu čehokoliv, co nyní Putin činí, je však třeba hledat v ruských dějinách. Od nástupu dynastie Romanovců v roce 1613 a konsolidace rozbouřené země našlo Rusko svůj existenční důvod ve vnější expanzi a vnitřní kulturně-náboženské unifikaci.

První ministr cara Alexeje I., Afanasij Lavrenťjevič Ordin-Naščokin, to definoval jako „rozšíření státu do všech směrů". Rusko postupovalo přes asijský východ až na Aljašku a do Kalifornie. Henry Kissinger uvádí, že mezi léty 1552–1917 se říše každý rok rozrostla v průměru o sto tisíc čtverečních kilometrů (rozloha Česka je necelých 79 tisíc km čtverečních). Expanze pokračovala v rámci Sovětského svazu, jen pravoslaví vystřídala jako vnitřní sjednocující prvek komunistická ideologie. Ta se v roce 1991 poroučela ze scény a Rusko se poprvé za stovky let začalo vnitřně štěpit a zmenšovat – geopoliticky, kulturně i demograficky: dnes má méně obyvatel než před dvaceti lety.

Putin se snaží dějinnou průrvu překlenout tím, co má v genech: návratem k expanzi. Námitka, že ruská ekonomika je slabá, neobstojí: ruská ekonomika nikdy silná nebyla. Civilizačně bylo Rusko zaostalé vždy, i když vojáci cara Alexandra I. došli v březnu 1814 k branám Paříže. Bývalý západoněmecký kancléř Helmut Schmidt kdysi poťouchle uvedl, že SSSR je Horní Voltou (dnešní Burkina Faso) s jadernými zbraněmi. Slabá ruská ekonomika dnes stojí a padá s cenami surovinových zdrojů, slabý stát má však stále relativně mocnou armádu s velkým jaderným arzenálem. Ve válce je tedy Rusko neporazitelné bez ohledu na zdraví ekonomiky.

Jediný způsob, jak zakódovanou expanzi zastavit, je postavit se jí nekompromisně. Putin není sebevrah a válku se Západem rozhodně riskovat nebude. Ani jeden ze současných západních lídrů však nemá, zdá se, dostatečně pevnou páteř ke znásobení ekonomických sankcí a důsledné izolaci Ruska. Ani jeden z nich nemá odvahu příští vojenské letadlo, které naruší prostor NATO, sestřelit. Domnívají se totiž, že by to konflikt s Moskvou mohlo nebezpečně vyhrotit, ale v tom se tragicky mýlí. S jídlem roste chuť a po Moldavsku, Gruzii, Ukrajině a Sýrii přijde další porce.