Průkaz účastníka Sjezdu krajanůAutor: Igor Zolotarev

V srpnu 1991 jsem se skupinou Rusů z Prahy odjel do Moskvy na Světový krajanský sjezd. První den jednání, 19. srpen, začínal společnou bohoslužbou v Uspenském (hlavním) chrámu v Kremlu. I když všichni účastníci od rána věděli o státním převratu (zprávu o ustavení GKČP – Státního komitétu pro výjimečný stav – vysílal od ranních hodin rozhlas), do Kremlu jsme šli bez větších obav. Ani moskevské ulice nenesly nějaké znaky vojenského násilí. O to větší bylo naše překvapení, když jsme vycházeli z Kremlu: centrum města bylo v obležení tanků.

Účastníci sjezdu na Rudém náměstí 19. srpna 1991 odpoledneAutor: Igor Zolotarev

Dva dny panovalo obrovské napětí a nikdo z nás nemohl s jistotou říct, jak to všechno skončí. Naše naděje a podpora byly plně na straně Borise Jelcina a těch, kteří se postavili na odpor GKČP. Sjezd krajanů vydal prohlášení odsuzující převrat, mnoho jednotlivců, účastníků sjezdu, se osobně účastnilo střetů na barikádách. Nakonec jsme samozřejmě s obrovskou radostí a nadšením uvítali návrat Michaila Gorbačova do Moskvy.

Tenkrát jsme věřili, že s pádem komunistické moci Rusko navždy opouští bludnou cestu komunistické ideologie.

Tenkrát jsme věřili, že s pádem komunistické moci (Jelcin podepsal výnos o zákazu činnosti Komunistické strany) Rusko navždy opouští bludnou cestu komunistické ideologie a bude brzy plnohodnotným členem společenství demokratických států. Zdálo se nám, že návrat k dobám brežněvským, chruščovským, natož stalinským absolutně není možný.

Hotel Rossija v těsné blízkosti Rudého náměstí, kde byli ubytováni účastníci sjezdu, 19. srpen 1991 odpoledne.Autor: Igor Zolotarev

Selhání ruských elit

Po všeobecném nadšení a optimistických nadějích ze srpna následovaly obtíže, jež s sebou přinesl přechod od socialistického ke kapitalistickému způsobu hospodářství, zkoušky vytrvalosti vůle ke svobodě a demokratickým způsobům uvažování. Dnes lze konstatovat, že Rusko jako celek v těchto zkouškách neobstálo.

Po složitých a opravdu tvrdých letech ekonomických krizí (1997) a neúspěšných pokusech o privatizaci (která přinesla výhody pouze malé skupině oligarchů) zvolilo návrat ke starým, mnoho desetiletí zažitým způsobům a společenským vztahům: jeden car, jeden náčelník – žádné potíže s přemýšlením a volbou rozmanitých životních variant. Vše se nejlépe řeší podle ruského klasika Turgeněva: „Báťuška přijede – báťuška posoudí."

Jako jednu z hlavních příčin nezdaru demokratického vývoje v Rusku po srpnu 1991 vidím neschopnost ruské inteligence (ruských elit) přesvědčit a vychovat demokratickou a svobodomyslnou část obyvatel Ruska, kteří by byli schopni prosazovat své představy ve volbách, zákonodárných sborech, ve svém nejbližším okolí, na svém dvorku, v domě, kde bydli. Zřejmě to bylo nad její síly, neboť v důsledku mnohaleté porevoluční selekce a likvidace v Rusku zůstaly (až na malé výjimky) elity v podobě kremelských sluhů, jako je např. Nikita Michalkov, Sergej Raldugin, Josif Kobzon a další.

V důsledku mnohaleté porevoluční selekce a likvidace v Rusku zůstaly elity v podobě kremelských sluhů.

Dnešní ruská inteligence nejenže není schopná postavit se putinskému režimu na odpor, ale není ani schopná srozumitelně pro větší část obyvatelstva ukazovat na opravdové životní hodnoty a civilizační tendence vývoje ruské společnosti a vyspělých společností na Západě.

Mnoho z nich se navíc svou vlastní izolací dostává do bludných kruhů hledání východisek v minulosti, návratů k falešným idejím euroasijství, vzorům jako Ivan Hrozný, Stalin apod. Zdá se, jako kdyby ruská společnost nežila podle přírodních zákonů: ekonomika nefunguje podle tržních principů efektivity (je neustále dotována z naftodolarových příjmů), věda a umění jsou hodnoceny jako za starých časů podle toho, jak jsou autoři věrní vrchnosti, obyvatelstvo je zpracováno masivní kremelskou propagandou.

Ideologická opona

Na pomyslných hranicích Ruska po pádu železné opony dnes stojí opona mnohem pevnější v podobě ideologické, nacionálně-šovinistické masové propagandy, bránící obyvatelstvo Ruska před zlým Západem, který se vytrvale snaží připravit Rusko o jeho přírodní bohatství, a před pronikáním jeho prohnilé společenské bezduchovnosti.

Pro mnohé z nás, Rusy dlouhodobě žijící na Západě, je dnes komunikace s našimi bývalými přáteli v Rusku – častokrát i s blízkými příbuznými – velmi obtížná. Ačkoliv mluvíme stejným jazykem, většinou si navzájem nerozumíme, pokud jde o základní pojmy: co je dobro a co je zlo, co je zákon, kdo je okupant, kdo zloděj, kdo vrah...

O to více si ceníme těch, kteří to chápou stejně jako my, a zvláště těch, kteří jsou ochotni za to bojovat.