„K desátému výročí Charty vyšlo Slovo k spoluobčanům. To byla výzva od Havla a těch dalších, že máme začít vyvíjet činnost. My jsme si to tenkrát vzali za své a napsali jsme Husákovi. Nazvali jsme to Dopis pěti dělníků z Moravy. Stálo tam, že je Husák jako prezident zodpovědný za to, co se v naší zemi děje a že ho vyzýváme, aby odstoupil z funkce.“

Narodil se v Tovačově na Hané v roce 1942. Vyučil se frézařem, odkroutil si vojnu a v roce 1967 si prostřednictvím automotoklubu pořídil náklaďák a stal se de facto soukromým šoférem najímaným různými národními podniky. Jeho život změnil srpen 1968. Tak jako většina lidí Československu dával najevo odpor proti okupantům, na rozdíl od většiny spoluobčanů mu to vydrželo i následující dvě dekády.

Odmítal podepsat nebo se jakkoliv přihlásit k požadovanému komunistickému „poučení z krizového vývoje“, tedy, že přítomnost sovětské armády je bratrskou pomocí. Od roku 1970 čelil stále větší všemožné šikaně úřadů, podniky ho přestávaly využívat, a tak soukromé šoférování vzdal. Nastoupil do státního podniku ČSAD jako řidič autobusu. V práci, kromě pověsti pracanta, získal i nálepku rebela, který si nenechal líbiti. Uměl se nahlas ozvat, kritizoval papalášské manýry svých nadřízených.

Rudolfovi trvalo několik let, než našel cestu k podobně smýšlejícím lidem. Chartu 77 podepsal v roce 1986. Bylo to v době, kdy na místo generálního tajemníka komunistické strany Sovětského svazu nastoupil Michail Gorbačov. Hodně lidí si slibovalo uvolnění poměrů: „Když jsem v autobuse slyšel z rádia, že se Gorbačov stal prvním mužem SSSR, zastavil jsem na parkovišti a radoval jsem se jak šílenec.“

Na Prvního máje roku 1987 v Olomouci v průvodu provedl husarský kousek. Bereza náhle vztyčil transparent s nápisem „Charta 77 vybízí k občanské kuráži“. Dohlížející policisty taková opovážlivost zjevně zaskočila, trvalo jim bezmála půlhodinu, než Berezu a dalšího severomoravského chartistu Tomáše Hradilka napadli, zatkli a transparent zabavili. Nápis viděly tisíce lidí.

O události vysílala Svobodná Evropa. Estébaci ho zadržovali několik dní ve vazbě, prodlužovali tzv. osmačtyřicíctky. Podle zákona ho nemohli držet déle než 48 hodin, vyvedli ho ven a rázem ho znovu zadrželi a následovalo další věznění na osmačtyřicet hodin. Po několika dnech ho ale propustili a nic dalšího z toho nebylo.

Rudolf Bereza sám nebo s přáteli sepsal řadu petic a prohlášení, jezdil na česko-polská setkání disidentů v Rychlebských horách. Jako řidič linkových autobusů působil jako kurýr mezi disidenty v Praze či Brně, převážel knížky a vyřizoval vzkazy. Estébácké sledovačky, domovní prohlídky i několikeré zadržení na ony „osmačtyřicítky“ pak provázely Rudolfa Berezu až do konce roku 1989. Naposledy ho zatkli 22. listopadu v Bruntále, tedy ve dnech, kdy už v Praze a dalších centrech demonstrovaly statisíce lidí za svobodné volby.

Rudolf Bereza se stal jednou z tváří sametové revoluce v Olomouci, byl kooptován jako poslanec do České národní rady. Na politiku po čase zanevřel a vrátil se k profesi řidiče autobusu.

O autorovi projektu: Nezisková organizace Post Bellum od roku 2001 vyhledává a nahrává vzpomínky pamětníků klíčových momentů 20. století; jejím stěžejním pojektem je sbírka konkrétních osobností Paměť národa.

Další příběhy bezpráví na dotyk.cz: Se vpomínkami obětí komunismu budeme přicházet vždy v úterý, čtvrtek a v sobotu. Příště přineseme příběh Stanislava Devátého, porevolučního šéfa BIS.

Další příběhy bezpráví, tématické články a srovnávací infografiky nalezente v Deníku v příloze Kupředu levá, která vyšla čtyři po sobě následující středy. Každý díl se zaměřil na jednu dekádu. První díl věnovaný 50. létům vyšel 4. října, 60. léta přišla na řadu 11. října, 70. léta ve středu 18. října, a konečně 80. léta ve středu 25. října.