Selhal rentistický model, který nebyl schopný produkce, zní jedno z hodnocení současné situace ve Venezuele, doplněné o tezi, že taktéž selhal „systém opravdové distribuce" základních produktů a že země „ztratila kulturu práce, jelikož vše se financovalo z ropné renty". „Infiltrovala nás korupce, která se ovinula kolem revolučních politik," zní další závěr z nedávné doby.
Autory těchto vět nejsou ani agenti CIA, neoliberálové (či „neoliberálové"), ani tzv. západní média, nýbrž v případě prvním venezuelský viceprezident Istúriz a v případě druhém jeho přímý nadřízený, prezident Nicolás Maduro.
Slova opozičních činitelů a vnějších pozorovatelů jsou pak pochopitelně ostřejší. I bývalý uruguayský prezident Mújica, vysoce vážená postava nejenom na latinskoamerické levici a člověk, který se jakékoli kritice venezuelské vlády důsledně vyhýbal, označil prezidenta Madura za „šílence", byť daný výraz použil stále ještě v relativně sympatizujícím vyznění.
Situace je určitě kritická, na čemž se do značné míry shodne jak vládní, tak opoziční tábor. Na čem se samozřejmě neshodnou je příčina problémů a jejich terapie. Jak se krizová situace projevuje?
Totální paralýza ekonomiky
Začněme ekonomickou sférou. Už na úvod můžeme konstatovat, že jde o paralýzu celého modelu, nikoli o konjunkturální výkyv, ačkoli vliv pádu cen ropy je velmi významný. Za loňský rok se venezuelská ekonomika propadla o 5,7 %. Inflace dosáhla 180 %, přičemž velký podíl na jejím růstu měly ceny základních potravin, jež nejvíce zasahují chudší složky populace. Odhady letošní inflace pracují s její výší i kolem 700 %.
Země s kontrolovaným devizovým hospodářstvím trpí absolutním nedostatkem deviz, což má v situaci, kdy je v řadě produktů zcela závislá na dovozu, fatální následky. Výsledkem je nedostatek potravin a hlavně léků, násobený ještě nevhodně aplikovanými cenovými kontrolami, které činí produkci některých produktů zcela nerentabilní.
Země musela devalvovat, ale rozdíl mezi nejvyšší oficiální hodnotou bolívaru, která je určena pro importy základního zboží a jeho hodnotou reálnou, je obrovský. Nejvyšší hodnota je dnes 10 bolívarů za dolar (ještě počátkem roku však byla 6,30 bolívaru za dolar). Druhá oficiální fluktuující hodnota se pohybuje kolem 250 bolívarů za dolar.
Hodnota reálná, tedy ta na černém trhu, ale dosahuje až přes 1000 bolívarů za jeden americký dolar. A je jaksi samozřejmé, že možnost získat dolary od státu za více směnných kurzů, kdy ten výhodný je pro prioritní dovozy, jenom vyvolává korupční jednání.
Odhady letošní inflace pracují s její výší i kolem 700 %.
Nedostatek financí se v řízeném devizovém hospodářství promítá do prohlubujících se dluhů vlády vůči zahraničním dodavatelům a domácím firmám. Stát již musel ustoupit na řadě front, mimo jiné došlo k navýšení dotované ceny benzinu. Ta je sice stále nejnižší na světě, ale vzrostla o 6000 %. Prodává se i zlato, tvořící významnou část rezerv.
Venezuela trpí zásadními problémy v zásobování energií a stát snižuje počty dní, kdy jeho úředníci budou v práci, aby omezil spotřebu elektřiny. Krizi ekonomickou umocňuje krize sociální, projevující se především setrvalým nárůstem kriminality. I vládní statistiky uvádí, že loni bylo v zemi zavražděno skoro 18 tisíc lidí (82 % z nich zabila střelná zbraň). Neoficiální zdroje pracují i s čísly kolem 27 tisíc. Caracas je druhé nejnásilnější město na světě, po honduraském San Pedro Sula.
Počátek problémů za Cháveze
Problémy v zásobování, kriminalita, nedostatečné investice do energetického sektoru a nefunkčnost kontrolovaného devizového hospodářství se projevovaly již dříve, tedy za Hugo Cháveze. Ten umocnil historickou závislost venezuelského státu na exportu nafty, když od roku 2004 začal s její pomocí realizovat mnohdy velmi úspěšné sociální politiky, jimiž snížil počet lidí v chudobě a nastartoval domácí spotřebu, krytou však hlavně dovozy.
Chávezův nástupce Nicolás Maduro je pouze dědicem daného projektu, v němž vláda distribuuje zdroje, získané ze zahraniční, směrem k společnosti. Avšak na rozdíl od Cháveze, s jeho charismatem i mezinárodní prestiží, zažívá zcela jiné prostředí politické. A zde se dostáváme k druhému aspektu venezuelské krize, k aspektu politickému.
Chávez zažíval od roku 1998 do roku 2010 období jasných většin, kdy se mu vedlo prakticky vždy vítězit a kontrolovat všechna klíčová rozhodovací mocenská centra. Maduro ale utrpěl na konci roku 2015 porážku v parlamentních volbách. Do roku 2020 tak bude venezuelský legislativní sbor ovládat opozice. Oddělená data prezidentského a parlamentního klání, stejně jako odlišná logika volby v nich, tuto situaci umožňují.
Problémem zde samozřejmě je prezidentský režim, který neumožňuje vyslovit vládě nedůvěru.
Patová situace
Problémem zde samozřejmě je prezidentský režim, který neumožňuje vyslovit vládě nedůvěru. Nepravděpodobná Madurova rezignace by vedla jenom k nástupu viceprezidenta Istúrize. Možné ústavní zkrácení funkčního období prezidenta pak je sporný krok a Nejvyšší soud stojí na Madurově straně.
Zbývá tedy zkusit využít – jako v roce 2004 – výdobytek chavistické ústavy, totiž možnost odvolat prezidenta revokativním referendem kdykoli po polovině jeho funkčního období, pokud je pro více lidí, než kolik ho zvolilo. V daném kontextu by proti Madurovi muselo hlasovat přes 7,5 milionu voličů.
Klíčové pro opozici je, aby se referendum konalo letos, jelikož tak by šlo vyvolat nové volby. Za rok by se jí mohlo povést maximálně odvolání Madura a nástup inteligentnějšího Istúrize. Chavisté zatím referendum blokují všemi způsoby.
Hlavní oporou vlády a současně největší neznámou do budoucna jsou však ozbrojené síly. Armáda je zatím verbálně na vládní straně. Otázkou ale je, jak bude armáda reagovat na své spojení se stále méně efektivní vládou a jak velké je vnitřní napětí v této instituci. Zvláště v situaci, kdy porostou střety na ulicích. Dosavadní loajalita ozbrojených složek k vládě, která je tolik zpolitizovala a spojila se svým programem, představuje jeden z nejzajímavějších aspektů posledních dvou venezuelských dekád.
Venezuela je nyní jako horký kotel. Její vývoj je nepredikovatelný a zatím to vypadá na realizaci scénářů, jež jsou z hlediska pluralitní politiky a nenásilné cesty scénáři černými.