Zdroj: ČTK
Před 70 lety se zrodily Indie a Pákistán. Za cenu více než milionu životů
Indie a Pákistán se nenávidí natolik, že mezi sebou neprovozují letecké spojení. A co víc, obě země, které bývaly po tři staletí součástí jednoho státního celku, proti sobě dokonce míří jaderné hlavice. Co tak hrozného se mezi giganty se stamiliony obyvatel událo? Odpovědi hledejme v noci ze 14. na 15. srpna 1947, kdy zanikla kolonie Britská Indie.
S úsvitem 18. století se Velká Británie stala královnou světových moří, když vystřídala chřadnoucí flotilu španělské koruny. Zájmy Londýna v zámoří prosazovala Britská Východoindická společnost (BVS), která měla zálusk na vytěžení a zobchodování přírodního bohatství východní Asie v čele s Indickým poloostrovem. Zde vládla říše Mughalů, muslimů, kteří postupně ekonomicky a politicky podléhali guvernérům BVS.
Mughalská říše, ovládající přibližně území dnešní Indie, definitivně padla v roce 1858, po rok trvající válce za nezávislost. BVS, jejíž pozici jistila britská koloniální armáda, získala obchodní monopol 1. listopadu 1858 – stejného dne se Indie a přilehlé oblasti (dnešní Pákistán, Bangladéš a Barma) zmocnila britská královna. Vznikla kolonie Britská Indie. Ta byla etnicky i nábožensky rozdělená na dva velké bloky – samotná Indie byla především hinduisitická, kdežto její západní a východní „křídla“, dnešní Pákistán a Bangladéš především muslimské. Ovšem hranice mezi oběma náboženskými okruhy nebyly ostře vytyčené, do značné se prolínaly a mísily. Právě to přinese dva roky po druhé světové válce genocidní masakry a dodnes trvající nepřátelství.
Když se řekne „indické snahy o nezávislost na Británii“, obvykle naskočí jméno Mahátma Gándhí. Tento hinduista, pacifista a stoupenec nenásilného odporu doslova udolal a morálně znemožnil britskou koloniální nadvládu. Jedním z jeho počinů, které oslovily celý civilizovaný svět, byl takzvaný solný pochod, kdy Gándhí a tisíce souputníků poukázali na britský monopol na výrobu soli. „Proč má prostý Ind platit za sůl ve své vlastní zemi?“ tázal se vemlouvavě Gándhí, jenž si získal ohromnou odezvu, která vyvrcholila 6. dubna 1930, kdy světové deníky včetně amerického New York Times či britského The Daily Telegraph reportovaly o dvě míle dlouhém protestním pokojném pochodu, jenž se ze počátečních stovek rozrostl na více než sto tisíc protestujících.
Gándhí a jeho nejbližší byli sice zatčeni, ale: Londýn pod tlakem světové veřejnosti daň ze soli skutečně zrušil. Solného pochodu se účastnili jak hinduisté, tak muslimové, naprosto svorně. Nůžky mezi oběma etniky se začaly rozevírat až během druhé světové války, kdy začala nabírat na síle Muslimská liga, zastupující obyvatele dnešního Pákistánu a Bangladéše. Britská koruna v té době čelila smrtelnému nebezpečí – v Bitvě o Británii na jaře a v létě 1940 sotva uhájila svou svobodu.
Od konce roku 1941, po útoku na americkou základnu Pearl Harbor, se navíc vzedmula japonská vlna, která během následujícího roku ovládla celou jihovýchodní Asii včetně Britské Indie. Důsledky okupace Indie byly dva, oba v roce 1947 vyhřezly do hrozivé genocidy. Jednak došlo ke ztrátě prestiže Londýna, který nebyl s to ochránit své poddané. K tomu se zostřovaly vztahy mezi muslimy a hinduisty. Ti první začali otevřeně mluvit o samostatném muslimském státu, ti druzí byli naprosto proti. "Než rozdrobení Indie, to radši pokračování britského dominia,“ hlásal Gándhí, v té době již úctyhodný kmet (narozený v roce 1869).
Krátce po válce v červnu 1945 proběhnou v Británii volby, které – aspoň v očích Indů – podtrhnou úpadek impéria. V Londýně se k moci dostanou labouristé, kteří v kampani přišli s kartou „zbytečných nákladů na vydržování indického dominia“. Následně se v Indii definitivně probudily síly, po desetileté schovávané pod pokličkou britské nadvlády. Muslimové, kteří začali cítit svou šanci na nezávislost, začali již během roku 1945 páchat pogromy na své hinduistické sousedy, krveprolití byla páchána i v opačném gardu. Během dvou let bylo jen ve jménu nábožensko-etnické animozity povražděno až půl milionu lidí.
Poslední zábrany pak měly odpadnout v noci ze 14. na 15 srpna 1947, kdy vešel v platnost zákon z pera posledního britského místokrále lorda Mountbattena. „Britská Indie nechť je rozdělena vedví, na základě náboženské hranice,“ říká leitmotiv zákona o zrušení kolonie Britská Indie. Většinově hinduistické oblasti se staly součástí Indie a převážně muslimské zase Pákistánu (včetně Bangládeše, který se od Pákistánu odtrhl v roce 1971). Potíž však tkvěla v tekuté hranici mezi etniky – až 14 milionů muslimů a hinduistů se ocitlo na nesprávné straně nové hranice. Masakry, které následovaly, byly o to krvavější, oč více byla Muslimská liga pod vlivem radikálního salafistického hnutí.
Pacifista Gándhí, zděšený z toho, kam se události po 15. srpnu zvrhly, objížděl nově utvořenou Indii i Pákistán, krveprolití zabránit nemohl. Od října 1947 se do prosince 1949 navíc hořela první válka o Kašmír, která si vybrala tisíce mrtvých. Toto číslo však bledlo v zrcadle událostí, které přišly s kmoncem Britské Indie. Během násilného transferu hinduistů z Pákistánu (a v menší míře muslimů z Indie) zahynulo přes milion lidí, odhadem až sto tisíc žen bylo znásilněno.
Nic nebyla platná Gándhího protestní hladovka z ledna 1948. Krátce po tomto ušlechtilém aktu Otec Indie zemřel.
