Provedení kolektivizace dostal Klement Gottwald od Sovětů za úkol již v červnu 1948. Trvala přes deset let a měla katastrofální dopad na životy tisíců rodin, úroveň zemědělství, krajinu a vztahy mezi lidmi na venkově.

Komunisté postavili „vykořisťované bezzemky a chudé rolníky“ proti „vesnickými boháčům“, pro které začali používat pejorativní název “kulak” přejatý z ruštiny. Sedláci, kteří se starali po mnoho generací o rodinná hospodářství a polnosti, byli prohlášeni za třídní nepřátele.

V dubnu 1949 zahájili komunisté masivní kampaň vyzývající zemědělce k zakládání JZD, která se však nesetkala s takovým ohlasem, jaký si představovali, a zemědělci začali být ke vstupu do družstev nuceni násilnými metodami.

Zemědělcům, kteří chtěli i nadále hospodařit sami, byly předepisovány nesmyslně velké odvody dávek masa a zemědělských plodin. Systém povinných dodávek existoval už v době protektorátu, kdy byl vypočítáván z desetiletého průměru sklizně jednotlivých plodin a živočišného chovu. V roce 1949 byly odvody stanovovány individuálně, někdy vyšší až o třicet procent.

Nesplnitelné dodávky

Situaci soukromých zemědělců v počátcích kolektivizace popsal pro Paměť národa Josef Bartošek, jehož rodiče hospodařili v Medlově na Olomoucku: „Otec nechtěl do družstva, ale přinutili ho různými opatřeními. Měl povinné dodávky, kolik musí čeho odevzdat. Oni udělali výměry podle toho, kolik měl kdo hektarů. Stanovili jim takové dávky, které nebylo možné splnit. Družstvo tenkrát mělo například poloviční dojivost krav, ale soukromý zemědělec musel vyprodukovat daleko víc.“

Neplněním dodávek se hospodáři vystavovali velkým pokutám, za nezaplacení pokut trestům, uvěznění a konfiskaci majetku. Dávky se staly nástrojem pro získání majetku soukromých zemědělců, jejich neplnění bylo využíváno k propagandě. Po vesnicích byly vylepovány plakáty se seznamy neplničů, kteří byli obviňováni z nedostatku potravin na trhu.

Sedláky odmítající vstup do JZD čekalo věznění na základě vykonstruovaných procesů. Od srpna 1950 do března 1951 bylo odsouzeno na 50 tisíc soukromých zemědělců, což představovalo 40 procent všech odsouzených v tomto období.

I přesto kolektivizace nepostupovala tempem, jaké si komunisté představovali. V listopadu 1951 spustili Akci K (kulak), během níž byly vystěhovávány rodiny odsouzených sedláků z vesnic.

Součástí represe bylo také posílání „kulaků“ do pracovních táborů a Pomocných technických praporů (PTP), které komunisté zřídili v roce 1950 pro výkon základní vojenské pracovní služby beze zbraně pro politicky nespolehlivé osoby na neomezeně dlouhou dobu.

Děti kulaků nesměly studovat, ty, co už studovaly, byly ze škol vylučovány a poslány do pohraničí, „aby poznaly kolektivní hospodaření“. Celkem se toto opatření dotklo 473 středoškolských studentů a jedním z nich byl Jindřich Hašek, jehož otec byl v roce 1951 označen za kulaka, zatčen a vězněn v Praze. Jejich statek v Úhonicích v okrese Praha-západ zabralo JZD.

„Na krajským národním výboru nám vysvětlili, že nám přerušujou studium a že musíme nastoupit do kolektivního hospodářství, abysme nebyli pod vlivem svých rodičů, kteří nám dávaj špatnou výchovu. Když se osvědčíme po roce, tak můžeme pokračovat ve studiu. Polovina z nás tomu věřila,“ vzpomínal Jindřich Hašek pro Paměť národa.

Zelení baroni

Jindřich Hašek dostal umístěnku na státní statek Albrechtice na Osoblažsko, které bylo po odsunu Němců velmi vylidněným krajem. Za trest sem kromě kulackých dětí putovaly i řádové sestry, které zde pracovaly v továrnách.

„Byli tam kluci postižení jako já, ze selskejch rodin. Z pohledu starýho chlapa si říkám, že to byly nejšťastnější chvíle našeho mladýho života. My se scházíme, říkáme si Zelení baroni, a tohle si tam vždycky říkáme. To bylo vlastně štěstí v neštěstí.“ Celkově pobyl Jindřich Hašek v Osoblaze rok a tři měsíce, domů se vrátil před Vánocemi roku 1953.

V roce 1953 došlo ke zmírnění nátlaku a mnozí zemědělci z JZD dokonce vystoupili, ve druhé polovině 50. let však likvidace soukromého zemědělství pokračovala, až byla v roce 1960 prohlášena za dokončenou.

Autorka pracuje pro neziskovou organizaci Post Bellum.