Ještě na začátku sedmdesátých let minulého století tam stála řada měšťanských domů. Potom přijely bagry a srovnaly je se zemí. Na stejném místě vyrostly dva paneláky a obchodní dům Rozvoj. Nové stavby „bezpečně“ zastínily nejkrásnější a nejcennější místní památku – gotický chrám sv. Martina ze 14. století. A v tomto stavu zůstává jižní část náměstí v Sedlčanech dodnes. Ačkoliv v minulých letech prošlo velmi nákladnou rekonstrukcí, tři hranaté bradavice nadále „krášlí“ jinak sympatické středočeské městečko.

Letošní bourání pražského „papalášského' Hotelu Praha se neobešlo bez protestů části místních obyvatel. Ta považovala stavbu ze 70. let, představující „late modern architekture“ s prvky pozního brutalismu, za objekt hodný ochrany. Marně.

Sedlčany v tom ale nejsou zdaleka samy. Česká republika je stále plná podobných objektů – němých symbolů komunistické bezohlednosti a zpupnosti. Obchodní a kulturní domy, budovy OV KSČ. Najdeme je v centru každého většího města. Masy betonu, které se měly stát novými dominantami, často protiváhou tradičních církevních památek. Tak jako třeba pražský Palác kultury nebo Dům kultury na sídlišti v Příbrami z éry socialistického realismu, jenž vyrostl na vyvýšeném místě přímo proti Svaté Hoře. I návsi českých vesnic tohoto boomu nebyly ušetřeny a mají na něj upomínky v podobě krabicových nákupních středisek.

Národu tyto stavby nikdy nepřirostly k srdci. Kdo však po roce 1989 tajně doufal, že se alespoň některé z nich budou kácet k zemi, mýlil se. Pokud něco mizí v sutinách, tak spíše to hodnotnější, co nikdy nikomu nevadilo.

Vztek na sociální síti

Na českém Facebooku existuje diskusní skupina „Nechceme chránit stavby hyzdící Českou republiku“, která programově upozorňuje na objekty vhodné pro demolici. Na mušku si diskutéři kromě některých stálic už vzali třeba pražskou budovu Federálního shromáždění (dnes součást Národního muzea), hotel Olšanka, královéhradecký hotel Černigov, komunistickou úpravu náměstí v Jirkově, kulturní dům Moskva v Žatci, hotel Svornost v Harrachově, hotel Horal ve Špindlerově Mlýně či hotel Horizont v Peci pod Sněžkou. Ten poslední je vedle Labské boudy považován za největší krkonošskou „hrůzu“. Vesměs s úlevou je vítána demolice pražského „papalášského“ hotelu Praha. Došlo ale i na mnohé současné stavby. Třeba na „betonový bunkr“ který se v Ptyči na Berounsku rozhodla postavit bývalá žena miliardáře Pavla Tykače.

Jsou to vlastně dvě strany téže mince. Tak jako Čechům chybí větší odvaha v oblasti nové architektury, nedostává se odvahy a vůle k odstranění toho, co svou architektonickou hodnotu nikdy neprokázalo. I to je příklad, jak jsme se nedokázali vypořádat s dědictvím předchozího režimu, jenž zasáhl do podoby země s neobyčejnou brutalitou. Je správný onen sametový postoj „nejsme jako oni“?

Jako v Drážďanech?

Hlavní důvod nebourání a nerozhodného přešlapování je asi v penězích a vlastnických vztazích. Kontroverzní budovy byly po revoluci bez většího rozmyslu zprivatizovány a noví majitelé už neměli k demolicím důvod. Jedině za odstupné, které nikdo nebyl ochoten akceptovat.

Tak jako Čechům chybí větší odvaha v oblasti nové architektury, nedostává se odvahy a vůle k odstranění toho, co svou architektonickou hodnotu nikdy neprokázalo.

„Je otázkou, kdo by to dnes měl platit. Které město na to dá peníze, když na druhé misce vah jsou daleko potřebnější investice?“ klade sugestivní otázku někdejší ministr dopravy Jaromír Schling, jenž kdysi zasedal v jihlavské městské radě.

Právě Jihlava má ve svém centru jednu z největších normalizačních perel, obchodní dům Prior uprostřed historického náměstí. Stejně jako v Sedlčanech, i v hlavním městě Vysočiny na tom samém místě kdysi stával místní „Špalíček“ – soubor historických středověkých domů. Pamětníci na něj vzpomínají jako na Krecl. V sedmdesátých letech byl přes odpor památkářů postupně zbourán a od roku 1983 zde už stojí v „plné parádě“ to, co je raději vymazáváno ze všech turistických průvodců a pohlednic.

„I já bych tam měl raději Krecl, ale čas vrátit nelze. Je to prostě svědectví určité doby a tak bychom k tomu měli přistupovat. Myslím si, že k řešení jsou teď daleko závažnější problémy,“ pokračuje ve smířlivém tónu exministr Schling, jenž však rodnou Vysočinu opustil a už několik let bydlí v Praze.

Mnohým obyvatelům Jihlavy osud náměstí nadále lhostejný není a bojují za odstranění Prioru. Jak vyplynulo z ankety v novinách, většina lidí by byla pro zbourání obchodního domu bez náhrady.

Šestnáctipatrový mrakodrap hotelu International v pražské Podbabě byl postaven v letech 1952 až 1954 ve stylu moskevské gotiky na doporučení tehdejšího ministra obrany Alexeje Čepičky, který doufal v příjezd Josifa Stalina na slavnostní otevření. Symbol sovětského vlivu na českou architekturu je dnes památkově chráněn, soukromý majitel objekt zrekonstruoval.

Objevují se ale i návrhy, že by původní Krecl mohl být obnoven, po vzoru válkou zcela rozbombardovaných Drážďan, které po určitém váhání vsadily na repliky památek (viz třeba kostel Frauenkirche znovuotevřený v roce 2005). S tímto nápadem nedávno přišla třeba Lenka Tomášová, v USA vystudovaná architektka původem z Jihlavy.

Palác kultury postavený v roce 1981 zejména kvůli sjezdům KSČ se stal kvůli své dominantní poloze nad Nuselským údolím jakousi „rudou“ protiváhou Pražského hradu. Po rekonstrukci v roce 2000 slouží jako Kongresové centrum.

Problém je, že Prior je v majetku firmy Le Cygne Sportif Alexandra Seidla, a vlastník přirozeně nemá zájem do objektu, jenž se postupně mění v asijskou tržnici, vkládat více peněz, než je nezbytně nutné. A pokud by mělo dojít na demoliční variantu, určitě by si za to nechal štědře zaplatit. Odhady hovoří až o 300 milionech korun za odkup. Pro zbourání jihlavského Prioru se přitom vyslovil i známý historik architektury Zdeněk Lukeš. Podle něj je tato stavba „asi to nejhorší, co tu v době normalizace vzniklo“.

Dosavadní vedení města, které by z Prioru nejraději udělalo knihovnu, zároveň prohlásilo, že v nejbližších deseti či patnácti letech nebude mít Jihlava na investice do nenáviděného obchodního domu peníze...

Demoliční evergreeny

Třeba někoho jednou napadne, že by přitažlivosti českých měst vedle abnormálně velkorysých evropských dotací na novou turistickou infrastrukturu mohly neméně pomoci i cílené finanční podpory zaměřené na odstraňování starých architektonických „jizev“. Adeptů by určitě bylo dost. Podobných Priorů vzniklo v Česku za normalizace desítky. Někde méně nápadné, zasazené do původní zástavby, jiné okázalé. Od Pardubic přes Prostějov po Olomouc.

V nejbližších deseti či patnácti letech nebude mít Jihlava na investice do nenáviděného obchodního domu peníze.

Hanácká metropole svůj Prior, stojící proti kostelu svatého Mořice, nedávno zrekonstruovala a zakryla novým pláštěm. O typické české bezradnosti či nerozhodnosti ale velmi dobře svědčí celá řada demoličních „evergreenů“. Přitom jde o rozdílné kauzy s rozdílnými důvody pro bourání, zdaleka nejde jen o Priory.

Úplně jiný stojí například za dlouhá léta plánovanou likvidací vepřína v Letech u Písku, vybudovaného na místě romského pracovního a koncentračního tábora.

Nejošklivější věž světa?

Přestože

Praha je

mnohdy

označovaná

za nejkrásnější

město světa,

česká metropole

již „zabodovala"

i v daleko méně

ceněných žebříčcích.

Televizní věž na

pražském Žižkově

totiž v roce 2009 získala

2. místo v anketě o nejošklivější

stavbu světa. V hlasování

cestovatelského portálu VirtualTourist.com ji trumfla jen

budova Morrisova mechanického

divadla v americkém Baltimoru. Třetí místo tehdy získala budova The Beehive ve Wellingtonu na Novém Zélandu. Žižkovská věž, ležící v oblasti Mahlerových sadů, se stavěla mezi léty 1985 až 1992. Se svými 216 metry je nejvyšší stavbou v metropoli. Byla postavena Inženýrskými a průmyslovými stavbami Ostrava podle návrhu architekta Václava Aulického a statiků Jiřího Kozáka a Alexe Béma.

A jiný za nikdy neuskutečněnou demolicí železobetonové Labské boudy v Krkonoších (dokončené v roce 1975 na místě vyhořelého dřevěného hostince). Do zcela jiné kategorie zase patří dlouholetá debata o možném odstranění (a přestěhování) nádraží z centra Brna, proti čemuž podstatná část Brňanů protestuje.

Všechny destrukční plány totiž vždy končí na otázce, kdo to zaplatí, na úkor čeho a co jiného bude na uvolněné parcele stát. Nejčerstvější demoliční úmysly jsou hlášeny z Prahy a z Karlových Varů. V hlavním městě se jedná o někdejší Dům dětí vybudovaný v 60. letech v areálu Nejvyššího purkrabství na Pražském hradě, v západočeské lázeňské metropoli se zase začalo před volbami mluvit o možnosti zbourání chátrající Vřídelní kolonády, postavené v 70. letech na místě staré kolonády slavných vídeňských architektů Fellnera a Helmera.

Něco jiného je ale drobný objekt na Pražském hradě a něco jiného podstatně rozměrnější v samém centru nejslavnějšího lázeňského města. A je také rozdíl mezi předvolební rétorikou a skutečnou odvahou poslat na místo demoliční čety a vyčlenit na to i peníze. Tak daleko to totiž nikdy nedojde. Jen když už není zbytí.

Třeba město Ústí nad Labem takto v minulých letech zaplatilo zbourání ruiny takzvaného „sektorového centra", rozestavěného v 80. letech, ale nikdy nedokončeného. Stálo to přes 80 milionů korun.

Daleko čilejší soukromníci

Když už se dnes něco kácí k zemi, tak většinou nikoliv kvůli veřejnému zájmu, ale daleko častěji soukromému. Přitom se vesměs jedná o objekty, které jsou považovány za architektonicky poměrně cenné. Nikomu nevadily, naopak místní občané proti jejich ničení protestovali.

Když už se dnes něco kácí k zemi, tak většinou nikoliv kvůli veřejnému zájmu, ale daleko častěji soukromému.

Takto před lety zmizel v propadlišti dějin obchodní dům Ještěd v Liberci či letos hotel Praha na pražské Hanspaulce. V prvním případě z vůle firmy Tesco, v druhém se o to postaral nejbohatší Čech Petr Kellner. Nechme se překvapit, co na místě hotelu skutečně vyroste. Původně se mluvilo hlavně o „neveřejném parku“, nyní je vypichována nová základní škola a gymnázium Open Gate.

Náměstí v Jihlavě s historickým Špalíčkem a normalizačním Priorem.

Labská bouda v podobě před požárem v roce 1965 a novostavba z let 1969 až 1975.

Budovu komunistického deníku Rudé právo z konce 80. let 20. století nahradil letos administrativní palác Florentinum, odhalený společností Penta.

Vřídelní kolonáda v Karlových Varech: litinová konstrukce od slavného architektonického ateliéru Fellner&Helmer z roku 1882 byla demontována v roce 1940. Následné dřevěné provizorium nahradila normalizační novostavba z roku 1975.

Měšťanské domy na náměstí v Sedlčanech nahradilo v 70. letech 20. století nákupní centrum Rozvoj.

Dominantou jižního okraje pražských Královských Vinohrad byla od roku 1884 novorenesanční vila Marie. Zchátralý objekt se roku 2002 dostal do rukou miliardáře Pavla Tykače, v roce 2005 se poroučel k zemi a následně si Tykač na pozemku postavil luxusní haciendu.

Třeba Kellnerův kolega-miliardář Pavel Tykač za záhadných okolností v roce 2006 pomohl k zemi novorenesanční vile Marie na památkově chráněných Královských Vinohradech, kde si posléze postavil za odhadovaných 400 milionů korun úplně novou rodinnou haciendu.

V památkové zóně na pražské Ořechovce zase nedávno stejně nečekaně „spadl“ přes sto let starý dům módní návrhářky Blanky Matragi. Britský developer James Woolf zatím neúspěšně usiluje o zbourání historického domu na rohu Václavském náměstí a Opletalovy ulice, kde chce vybudovat nový „Květinový dům“ s obchody a kancelářemi. Miliardáři ze skupiny Penta zase nechali zbourat někdejší budovu Rudého práva u Masarykova nádraží a postavili tam nové administrativní centrum Florentinum.

V tomto posledním případě už asi o cenné architektuře hovořit nelze – nikdo kvůli demolici neprotestoval. Ale opět se ukazuje, jak se soukromníci dokáží zbavit toho, co jim již nevyhovuje – mnohdy s podobnou bezohledností jako komunisté –, kdežto veřejný sektor se jeví jako zcela bezzubý.

V památkové zóně na pražské Ořechovce zase nedávno stejně nečekaně „spadl“ přes sto let starý dům módní návrhářky Blanky Matragi.

Pražský developer Luděk Sekyra, jenž nyní usiluje o revitalizaci dávno nepoužívaného (ovšem památkově chráněného) nákladového nádraží na pražském Žižkově, si myslí, že řada „nemovitostních“ konfliktů v Česku vzniká jenom proto, že lidé spolu málo mluví, nehledá se kompromis. „Výsledkem je, že se střetává demoliční fundamentalismus s tím památkářským. Přitom často není nezbytně nutné bourat, jde jen o to najít pro nevyhovující objekty novou náplň, dám jim novou tvář, a to bývá těžké prosadit,“ uvádí Sekyra pro týdeník Dotyk.

Z tohoto pohledu lze mnohé demolice chápat jako selhání dialogu. Ovšem jako selhání dialogu se jeví i to, když jsme za 25 let nenašli recept, jak odstranit či alespoň zamaskovat největší vředy, které kazí tvář naší země.