Zdroj: ČTK
Rudolf II. Císař posedlý ďáblem: Příčina jeho smrti je doteď zahalena tajemstvím
Choval se divně a lidé se ho báli. V jeho blízkosti si nikdo nebyl jistý životem. Jeho současníci to připisovali spolčení s temnými silami, ale spíše šlo o vážnou duševní poruchu.
Habsburkové byli mocný, avšak nemocemi prolezlý rod, což ještě umocňovaly časté sňatky mezi příbuznými. Rudolf II. (1552-1612) byl synem Maxmiliána II. a jeho sestřenice Marie. Rudolfovi dědové, císaři Karel V. a Ferdinand I., byli pro změnu bratři a jejich matka, španělská královna Jana I. Kastilská, si vysloužila přízvisko Šílená.
Pokusy o sebevraždu
Rudolf byl v době dospívání po psychické stránce ještě celkem zdravý. Dobové prameny o něm psaly: „Byl daleko více flegmatické a mírné povahy nežli cholerik, více ostýchavý nežli smělý.“ Vlády se ujal v roce 1576 a krátce poté se u něj začaly objevovat první apatické a zádumčivé nálady. V roce 1680 onemocněl vleklou a vážnou chorobou. Podle všeho šlo o infekční a horečnaté onemocnění, v podezření byla zejména takzvaná francouzská nemoc, tedy syfilis.
Rudolfův zpovědník Johann Pistorius později uváděl, že panovník trpěl melancholií, což byl termín, který tehdy zahrnoval celou řadu psychických poruch. Dodnes se vědci dohadují, zda se u císaře rozvíjela schizofrenie, nebo maniodepresivní psychóza.
V dalších letech se panovníkův psychický stav rychle zhoršoval. Chvíle, kdy byl zcela při smyslech, byly stále vzácnější a koncem 16. století byl už jeho stav neudržitelný. Papežského vyslance obvinil ze spiknutí, dýkou ohrožoval komořího a svým rádcům vyhrožoval popravou. Ve spánku vydával nelidské skřeky, často nemohl spát, hovořil nesouvisle, odmítal jídlo s tím, že je otrávené. Stupňovala se jeho nechuť k veřejným jednáním či audiencím. Vyslance nechal na slyšení běžně čekat řadu týdnů.
V říjnu roku 1600 se opakovaně pokusil o sebevraždu. Nejdříve se chtěl probodnout kordem, pak si pořezal zápěstí střepy z rozbitého okna a nakonec se zkoušel bodnout dýkou. Služebnictvo ho ale vždy zachránilo.
Operace mozku
Rudolfovo politické působení se změnilo v totální chaos. Vydával protichůdná rozhodnutí a jeho jediným povyražením byly rozsáhlé umělecké sbírky a alchymistická dílna. Dnes se řada odborníků domnívá, že jeho mimořádná záliba v hromadění cenných předmětů mohla souviset s psychickou poruchou stejně jako jeho náklonnost k okultním vědám. Mnoho lidí ale bylo tehdy přesvědčeno, že se v rámci hrátek s černou magií spřáhl se samotným ďáblem a tudíž je posedlý.
Několik týdnů před smrtí se mu na nohách udělaly vředy a trápily ho tak, že přicházel k audiencím v pantoflích. I mezi jeho lékaři převládlo mínění, že vladařův stav je neobyčejně vážný. Nikdo už nebral vážně názor, že vředy jsou pouze jednou z cest, kterou hledají „vášně“ mozku a srdce průchod z churavého těla. Císař si také neustále stěžoval na nesnesitelnou žízeň, kterou nedokázal uhasit sebevětším množstvím vody, což by ukazovalo na cukrovku.
Koncem roku 1611 se lékaři rozhodli k operaci mozku, po níž potvrdili, že panovníkovi není pomoci. Do té doby se o císařově špatném zdravotním stavu pouze šuškalo a oficiálně bylo toto téma tabu. Po operaci se Rudolfův bratr a nástupce Matyáš rozhodl, že není na co čekat a do všech koutů Evropy vyslal poselstva se zprávou o blížícím se císařově skonu. Do Prahy začali obratem přijíždět kurýři s kondolencemi, paradoxně ještě ve chvíli, kdy panovník žil. Zemřel až 20. ledna 1612, přičemž za příčinu smrti byla označena vodnatelnost.
Rudolf se nikdy neoženil, takže neměl žádné oficiální potomky, ale levobočků měl dost a většině z nich předal dispozice k psychickým poruchám. Nejvíce se to podepsalo na osudech jeho syna Julia Caesara, o němž si povíme příště.
