Dnes víme, že Husajna zradil nesprávný úsudek a chorobné sebevědomí – ostatně, tyto povahové rysy ho zavedly i do válek s Kuvajtem, USA a nakonec k oprátce, již mu na krk v prosinci 2006 nasadili právě Američané.

Životní filozofie Saddáma Husajna byla obdobná jako kdysi ta Stalinova: zapomenout na svědomí a uzmout co největší kus moci. S takovou dosáhl v červenci 1979 prezidentského úřadu, načež 22. září 1980 zatáhl Irák do války, která měla být snadno a rychle vyhraná.

Otcem šikanový, záškolák, trpící výbuchy agresivity. Takový byl mladý Husajn, který v dospělosti bojoval s bipolární poruchou, projevující se střídáním období bezmezné chuti do života a sebevědomí s urputnými propady a depresemi. Právě bipolární porucha mohla v září 1980 přispět k mylnému vyhodnocení nálad v sousedním Íránu.

Husajn v první řadě předpokládal, že je Írán znechucen změnou poměrů, které tam v lednu 1979 přinesla islámská revoluce – ta nahradila liberální, prozápadní vládu; Íránky dokonce nosily minisukně, zkrátka kopírovaly západní módní magazíny. Se změnou poměrů, zosobněnou duchovním ajatoláhem Chomejním, došlo k nastolení přísné teokracie, pozlátko západu bylo přes noc zapuzeno.

Husajn, který hodlal Íráncům přinést svobodu a uvolnění a za to si shrábnout tamní ropná pole, možná uspět mohl. To by ale ještě nesměl fatálně podcenit dvě skutečnosti, obě měly staleté kořeny. Íránci jsou jednak etnicky odlišní od Iráčanů, převážně arabů.

Írán, kdysi mocná Perská říše, měl i jiný jazyk, jiné písmo a slavnou historii (Peršané se v době starověku srdnatě potýkali s Řeky, Persii pokořil až dobyvatel Alexandr Makedonský ve 4. století před Kristem). Po nástupu islámu v sedmém století sice Persie víru proroka Mohameda většinově přijala, jenomže jeho šíitskou odnož. Přičemž arabové v drtivé převaze vyznávají sunnitské pojetí víry.

Husajn v září 1980 zdánlivě nic nepodcenil. Vítězství si „pojistil“ útokem ve stylu blitzkriegu tedy bleskové války; na Írán, především provincii Chúzistán, zaútočil v osmi vlnách vedených třemi tisíci tanků, třemi sty tisíc vojáků a záložníků i pěti sty letadel sovětské provenience, především letounů MiG-23 a MiG-21. Efekt? Ten byl nečekaně prachbídný. Už v listopadu se na hranicích zkonsolidovalo dvě stě tisíc íranských obránců, v mnoha případech šlo o sebevražedné mučedníky, oděné do prostých rubášů a vyzbrojených jen výbušninou.

Husajn, dost pravděpodobně omámený svou chorobou, zkrátka v návalu mánie nedohlédl, že jeho útok souseda stmelí a těm, komu nebyli přísní islamisté po chuti, zvolí menší zlo. Za naši zemi, za náš národ, tak znělo bojové heslo hrdých Íránců.

Už začátkem následujícího roku začínala situace na bojišti připomínat západní frontu první světové války.

Obě strany se zakopaly na svých pozicích přibližně na linii vzájemné hranice. Nešlo o žádnou vyčkávací válku, tím spíš, že situaci zneužili zbrojařští titáni napojení na USA, kteří s radostí dodávali zbraně, především rakety, tanky a letouny – do konce války se obchody vyšplhaly na 20 miliard dolarů.

Nezaháleli však ani Sověti, kteří v prvních letech váhali, podporovali obě strany, nakonec se přiklonili k Husajnovi; káply z toho kontrakty v přepočtu 10 miliard dolarů. A na bojišti, víceméně nehybném dlouhých osm let, umíralo víc než tisíc mužů denně.

To nejhorší přišlo na závěr, v posledních dvou letech. Obě strany již upadly do agónie a rezignovaly na fér vedení války i samu humanitu. V létě 1986 Husajn rozhodl o porušení mezinárodních válečných konvencí a povolil užití bojového plynu, yperitu. Na jeho následky zemřely nejen desítky tisíc Íranců, ale i tisíce iráckých občanů kurdského původu.

29. března 1987 vydal Husajn tajný rozkaz o zničení bezmála čtyř set kurdských osad na severu Iráku. Záminkou bylo údajné napojení Kurdů na íranskou rozvědku. Vykonavatelem vůle, která jednou přispěje k Husajnově trestu smrti pro genocidu, bude jeho bratranec Alí Hasan al-Madžíd, později známý jako chemický Alí.

Nepochopitelných zhůvěřilostí se však dopouštěla i druhá strana. Nejčastěji skloňovaným bylo opakované vysílání „armády“ asi pěti tisíc devíti až jedenáctiletých chlapců o váze maximálně 40 kilogramů. Jejich úkolem byla deaktivace min na bitevním poli. Irácké pozemní miny měly nastavenou nášlapnou citlivost na 50 kilogramů, o život každopádně přišly stovky nevinných.

Válka je nesmírně špinavý byznys. V srpnu 1987 to jen podtrhla smlouva mezi USA a Irákem o pětileté hospodářské a technické spolupráci, ve výsledku šlo o investice desítek miliard dolarů ročně do infrastruktury Iráku. Sovětský svaz, od roku 1986 hlasitý spřízněnec Iráku, nemohl zůstat pozadu, a podepsal obdobnou dohodu. Když válka, která si vyžádá 1,2 milionu mrtvých, 20. srpna 1988 skončí, má díky tomu Irák světově čtvrtou nejpočetnější armádu světa (po USA, SSSR a Severní Koreji). Důsledek pocítí i československé chemické jednotky.

Uplynuly jen dva roky a Husajn se opět nadechl k šílenému dobrodružství, nejspíš nadopovaném psychickou poruchou. 2. srpna 1990 vypukla válka v Perském zálivu; Husajnova čtyřsettisícová armáda se vrhla na maličkou ropnou monarchii Kuvajt. Husajn v první válce „v přímém přenosu“ přesto neměl šanci, do půl roku se musel před aliancí USA, Saúdské Arábie a řady zemí západu včetně Československa stáhnout a svěsit ocas. Američané mu jeho kuvajtský nesmysl nikdy nezapomněli.

Na zemi uvalili tvrdé hospodářské embrago a v roce 2003 zahájili vpád do Iráku. Záminkou k operaci, která Husajna připravila o moc a později i o život, byla přítomnost chemických zbraní. To se, jak dnes již bezpečně víme, nepotvrdilo. Husajn se mohl právem cítit jako oběť omylu. Zakusil medicínu, kterou po celou svou krutovládu uplatňoval na své odpůrce.