Historie

Sedlák a knihovník. Charta 77 pro něj byla pouhý čajíček

2. listopad 2017 četba na 7 minut
Jan Sedláček

Jan Sedláček

Foto: Post Bellum

Ve spolupráci s neziskovou organizací Post Bellum přinášíme vzpomínky pamětníků komunistické zvůle. Dnešní příběh věnujeme Janu Sedláčkovi, knihovníkovi, pro něhož byli komunisti horší než nacisti.

FOTOGALERIE

Manželé Marie a Jan Sedláčkovi / 2015 Manželka Jana Sedláčka Marie s dcerou Pavlou / 1958 Jan Sedláček / 2015

Jan Sedláček měl sklizeno, v kopcích na Valašsku bylo po žních. Vracel se domů z pole, když před rodným statkem spatřil policejní auto. „Domovní prohlídka!“ oznámili mu strážmistr Hlaváč z Velké Lhoty a poručík Koňařík z Hovězí. 

Prorok Jonáš. Očekávání Boha. Křesťanská rodina… Hromada zakázaných knih naskládaných na sýpce měla na výšku alespoň metr. „Pane Sedláček, co to tady máte?“ ptali se příslušníci Veřejné bezpečnosti. „Tož to sú knížky. Přivezli je ze západního Německa,“ vysvětlil jim hospodář.

Netrvalo ani hodinu a po dvoře pobíhala desítka policistů. Bylo 6. září 1983, Jan Sedláček na jaře oslavil dvaapadesáté narozeniny a na valašských kotárech bojoval s komunisty od chvíle, kdy se dostali k moci. Teď však začínal střet dosud nejtvrdší. Knihy putovaly do policejního skladu a on do vazby.

Překladiště náboženské literatury vzniklo u Sedláčkových v roce 1971. Chalupa a hospodářství leží v kopcích nad vesnicí Růžďka, nedaleko Vsetína. Rodina se hlásila k protestantskému vyznání a z evangelických kruhů také pocházely kontakty, které měla církev na Západě. Vždy v létě přijížděli na Valašsko turisté z Německé spolkové republiky nebo z Holandska a v úkrytech svých karavanů převáželi přes hranice zásilky knih.

V socialistickém Československu byla o náboženskou literaturu nouze. Církve byly pod přísnou kontrolou úřadů i Státní bezpečnosti a v každém okrese působili takzvaní církevní tajemníci, kteří dohlíželi na to, aby faráři „neškodili“ komunistické straně a socialistickému zřízení. Sýpka na statku v Růžďce se tak stala místem, kam evangeličtí faráři a kazatelé přijížděli pro literaturu, kterou by tehdy běžně nesehnali, a rozdávali ji pak ve svých farnostech.

Sedláčkovi veděli už krátce po válce, je v komunistickém režimu nečeká snadný život. Poměry rychle přituhovaly a uhájit soukromé hospodaření bylo stále těžší. Dole v úrodných nížinách pod Beskydami začínali v polovině padesátých let komunisté nahánět rolníky do jednotných zemědělských družstev a združstevňování se postupně blížilo i do hor.

Tvrdým nástrojem režimu byly odvody zemědělské produkce a potravin, takzvané kontingenty, které soukromí rolníci povinně odevzdávali, podobně jako za války. Jenže v systému povinných dodávek v nacistickém a komunistickém režimu byl zásadní rozdíl. „Zatímco Němci brali sedlákům určitý díl úrody, komunisté vyžadovali odvody bez ohledu na to, kolik se skutečně urodilo, kolik se podařilo vykrmit dobytka a nadojit mléka,“ vzpomíná Jan Sedláček. „Komunisté byli horší než nacisté.“

Nátlak vyvrcholil v roce 1960, kdy na Valašsku nastal masivní nábor rolníků do družstev. Jan Sedláček odmítl, a tak mu JZD zabralo deset hektarů půdy a přidělilo mu vzdálený, téměř nepřístupný pozemek, na kterém nebylo možné hospodařit. Aby Jan Sedláček uživil rodinu, od pondělí do soboty jezdil s náklaďákem u Státních lesů v Karviné a vozil dřevo. Na neděli se vracel do Růžďky.

Během roku 1961 pak přece jen došlo k „oteplení“ a Sedláčkovi dostali přiděleno pole, na kterém horko těžko začali znovu hospodařit. Jenže s normalizací po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy přišel nový nátlak. Funkcionáři Janu Sedláčkovi vyhrožovali, že jestli nevstoupí do JZD, pole mu znovu vymění „a tentokrát bude hodně daleko“. A tak v roce 1976 pamětník konečně vstoupil. Téměř po třiceti letech odporu. Jenže v jedné bitvě sice hospodář pod nátlakem ustoupil, jinou už tajně nějakou dobu vedl.

Když se však v lednu 1977 objevilo prohlášení československých disidentů Charta 77, Jan Sedláček si dokument sehnal a začal ho šířit po valašských kopcích. Největší radost a zadostiučinění měl, když dokument přinesl některému z komunistů. „Jen si to přečti a pak mi řekni, co je na tom špatného,“ podal Chartu předsedovi JZD, ve kterém pracoval jako řidič a cestář.

„Raději bych ale rozšiřoval něco jiného,“ přiznává Jan Sedláček. „Třeba tohle – Vzhůru, lide, vzhůru! Bijte tu zvěř… To je Václav z Michalovic od Svatopluka Čecha. Pro mne Charta byla takový čajíček…“ Na vysvětlenou dodává, že se na valašských kopcích cítil od chartistů daleko.

Přesto Sedláčkovi rozdávali Chartu po stovkách. Je překvapivé, že domovní prohlídka a zatčení přišly až v roce 1983. Nakonec komunisté Jana Sedláčka odsoudili za rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví. Kromě zahraniční literatury u něj bezpečnost našla zemědělskou techniku, kterou nakupoval a opravoval. „Udělali ze mne geniálního zloděje,“ směje se Jan Sedláček. „Ukradl jsem totiž motor, který v družstvu nikdy nebyl. A to se hned tak někomu nepodaří.“

JZD Růžďka rozpadlo v roce 1993 a Jan Sedláček ve svých dvaašedesáti letech začal svobodně hospodařit. Kdyby věděl, co prožije, v repiublice by prý nezůstal. „Říká se: ‘Opustíš-li mne, zahyneš’, nebo něco takového… Ale já bych si tu existenci vybudoval někde ve svobodném světě,“ vysvětluje. „V tom režimu jsme prostě neměli šanci na slušný život.“

O autorovi projektu: Nezisková organizace Post Bellum od roku 2001 vyhledává a nahrává vzpomínky pamětníků klíčových momentů 20. století; jejím stěžejním pojektem je sbírka konkrétních osobností Paměť národa. 

Další příběhy bezpráví na dotyk.cz: Se vpomínkami obětí komunismu budeme přicházet vždy v úterý, čtvrtek a v sobotu. Příště přineseme příběh chartistky Květy Princové, které vyhodili barák skoro nad hlavou.

Další příběhy bezpráví, tématické články a srovnávací infografiky nalezente v Deníku v příloze Kupředu levá, která vyšla čtyři po sobě následující středy. Každý díl se zaměřil na jednu dekádu. První díl věnovaný 50. létům vyšel 4. října, 60. léta přišla na řadu 11. října, 70. léta ve středu 18. října, a konečně 80. léta ve středu 25. října.