Útok československé armády byl rychlý. Sedmidenní válka určila hranice s Polskem

23. leden 2019 četba na 10 minut
Vojenské velení čsl. vojsk na Těšínsku.

Vojenské velení čsl. vojsk na Těšínsku.

Foto: Foto ze sbírek Muzea Těšínska

V důsledku doznívajících evropských změn po rozpadu monarchie vypukl na den přesně před 100 lety, 23. ledna 1919, v česko-polském Těšínsku válečný konflikt, na jehož základě byla stanovena státní hranice mezi nedávno vzniklým Československem a Polskem. Ta mimo jiné rozdělila tehdejší Těšín na dvě části. 

FOTOGALERIE

Mapka těšínského Slezska po rozdělení v roce 1920. Vojenské velení čsl. vojsk na Těšínsku. Hanácký vojenský oddíl, který bojoval na čsl. straně na Těšínsku.

V listopadu předchozího roku (1918) bylo podepsáno příměří, jež je všeobecně považováno za konec první světové války, nicméně ve Slezsku, podobně jako v dalších příhraničních oblastech Československa se definitivní hranice teprve tvořily, stanovovaly, přičemž někde se část žádaného území násilím anektovalo. Menších ozbrojených konfliktů se tehdy v Evropě současně vedlo hned několik. 

Nejinak tomu bylo na Těšínsku, kde právě kvůli stanovení hranice mezi Československem a Polskem vypukl na konci ledna 1919 krátký válečný konflikt známý jako Sedmidenní válka o Těšínsko.

Čtěte obsáhlý dokument Muzea Těšínska Legionáři a hranice Československa v letech 1918 až 1920

Těšínsko v té době nebylo polským územím. Nebylo ani územím nikoho, které by bylo možné připojit k tomu či onomu státu. Bylo prokazatelně součástí Rakouského Slezska, českou korunní zemí ve Slezsku, kterou československá vláda podle dřívějších diplomatických ujednání Československého národního výboru s vládami dohodových spojeneckých zemí považovala za součást ČSR.

Těšínsko chtěli zabrat Poláci

Protože ale ve východní – těšínské – části Rakouského Slezska žilo podle posledního rakouského sčítání lidu z roku 1910 celkem 427 tisíc lidí, přičemž víc než 55 procent z nich mluvilo polsky, nárokovali si území Těšínska Poláci. Město Těšín a další důležitá místa v zemi záhy obsadili jednotkami své armády a četnictva, ovládli úřady, soudy i nádraží a přistoupili k zavádění polské administrativy a organizovali dokonce i odvody branců do polské armády.

Ostatní obyvatelé Těšínska – nejen Češi, ale také Němci, a s nimi dokonce i nemalá část polsky mluvícího obyvatelstva – však představy národně uvědomělých Poláků nesdíleli.

Mapka těšínského Slezska po rozdělení v roce 1920.

Především se však s těmito představami neztotožňovala československá vláda. A protože se Poláci chystali vypsat na leden 1919 parlamentní volby, které měly proběhnout také na území celého Těšínského Slezska, musela tomu nová československá vláda, nechtěla-li o Těšínsko přijít, zabránit. Na společném zasedání vlády a prezidenta T. G. Masaryka 17. ledna 1919 se rozhodlo o obsazení území Československou armádou s cílem vytlačit všechny polské vojenské jednotky za hranice.

Ultimátum nepřijato

Ještě pár hodin před termínem stanoveným pro zahájení operace (23. ledna, 13. hodin) se k polskému vojenskému veliteli v Těšíně, generálu Franciszku Ksawery Latinikovi, vydal velitel českého vojska, tehdejší podplukovník Josef Šnejdárek se skupinou důstojníků Dohody a s ultimátem, podle kterého měli Poláci vyklidit sporné území až za řeku Bialu. Termín byl šibeniční a prakticky nesplnitelný - dvě hodiny. To nemohli Poláci přijmout, ani kdyby chtěli o území vyjednávat.

Československá armáda proto zahájila obsazování Těšínska se stejným úkolem, jaký dostaly její jednotky dříve na Slovensku a v oblastech obývaných převážně Němci.

Útok byl rychlý. Do 26. ledna byly dobyty Bohumín a Karviná, o den později padl i Těšín. Silnější československé jednotky postupovaly vpřed a Poláci se stáhli za řeku Bialu a ke Skoczówu.

Pak ale zasáhly mocnosti Dohody, kterým se vidina další války ve střední Evropě nijak nelíbila. Československá armáda na Těšínsku obdržela z Prahy rozkaz k okamžitému zastavení všech operací 30. ledna. Spojenecké velení v Paříži nařídilo oběma stranám zastavení všech vojenských operací a přimělo je k uzavření příměří.

FOTOGALERIE

Devadesát šest let od konce tzv. Sedmidenní války si v sobotu dopoledne v Orlové připomněli zástupci Československé obce legionářské, České a slovenské obce dělostřelecké a České obce sokolské, pracovníci Muzea Těšínska, místní politici i veřejnost. Devadesát šest let od konce tzv. Sedmidenní války si v sobotu dopoledne v Orlové připomněli zástupci Československé obce legionářské, České a slovenské obce dělostřelecké a České obce sokolské, pracovníci Muzea Těšínska, místní politici i veřejnost. Devadesát šest let od konce tzv. Sedmidenní války si v sobotu dopoledne v Orlové připomněli zástupci Československé obce legionářské, České a slovenské obce dělostřelecké a České obce sokolské, pracovníci Muzea Těšínska, místní politici i veřejnost.

Příměří a odplata v roce 1938

Konečný verdikt neuspokojil ani jednu stranu. Poláci přišli o vesnice, ve kterých žili obyvatelé polského původu, Čechoslováci zase přišli o část historického území. Na druhou stranu ale získali část toho, co nutně potřebovali. Důležitou bohumínsko-košickou dráhu a uhelná pole pod Karvinou.

Situace se uklidnila jen naoko.

Další útok. Polská vojenská kapela vstupuje v roce 1938 do Karviné pod nápisem „600 let jsme na tebe čekali“, připraveným místními Poláky

Při první příležitosti, na podzim roku 1938, vpadla na sporná území polská vojska znovu. A zdálo se, že definitivně. Československo, nalomené mnichovským diktátem, tak přišlo nejen o Sudety, ale také o část Těšínska. A na obsazeném území opět planuly vášně. Ale to zase jiný příběh…

Jak si v roce 1919 stály protistrany

Pro operace v severozápadní části Těšínska byl vyčleněn 21. střelecký pluk francouzských legionářů se třemi prapory (s francouzským velením), 54. pluk z Olomouce, prapor 93. pluku ze Šumperka, 17. myslivecký prapor z Fryštátu a také několik dobrovolnických praporů - bohumínský, orlovský Pro operace vedené od jihu, od Jablunkovského průsmyku, byly určeny dva prapory italských legionářů a další jednotky domácího československého vojska. Prvosledové pluky měly zajištěnou podporu praporů domácího vojska, dobrovolnických jednotek, obrněného vlaku i dvou baterií dělostřelectva a jezdecké roty.

Velitel polských vojsk Franciszek Latinik měl k dispozici na Těšínsku pět praporů pěchoty, čtyři kulometné roty, jízdní četu a dělostřeleckou baterii, asi 550 příslušníků polského četnictva a několik dobrovolnických jednotek, ale jejich bojová hodnota se s československými legionáři nedala srovnat. Polské zdroje uvádí počet milicionářů od 600 do 1300, 2 000 polských vojáků a neurčený počet civilistů, hlavně horníků a hutníků. Síla československé armády je pak udávána na 16 tisíc mužů.

Výsledek sedmidenní války? "Z československé armády šlo o 53 padlých, 124 raněných a sedm nezvěstných, kdežto na polské straně bylo mrtvých 92, zraněných 855 a nezvěstných 813," vypočítává historik Muzea Těšínska Jan Saheb. Československé jednotky navíc 576 Poláků zajaly.

FOTOGALERIE

Pietní akt u památníku v Orlové za oběti válečného konfliktu v roce 1919. Pietní akt u památníku v Orlové za oběti válečného konfliktu v roce 1919. Pietní akt u památníku v Orlové za oběti válečného konfliktu v roce 1919.

Velvyslanci vítězných válečných mocností navrhli v belgickém Spa rozdělení Těšínska na dvě části – polskou „východní" část o rozloze přibližně tisíc kilometrů čtverečních a československou „západní" část velkou zhruba 1300 kilometrů čtverečních. Nová hraniční linie tvořená řekou Olší rozdělila v roce 1920 i samotné město Těšín.

Přesto rozpory o Těšínsko zdaleka neskončily a probíhaly s různou intenzitou až do roku 1958. Smlouva mezi Československou republikou a Polskou lidovou republikou o konečném vytýčení státních hranic byla podepsaná ve Varšavě 3. června 1958. Platnosti nabyla 14. února 1959.

Časová linie konfliktu:

23. ledna 1919 ve 13 hodin české vojsko zahájilo útok na Těšínsko, začala Sedmidenní válka.
30. ledna 1919 byly boje ukončeny.
31. ledna 1919 podplukovník Josef Šnejdárek, z pověření československé vlády uzavřel příměří s velitelem polské armády, plukovníkem F. K. Latinikem.
3. února 1919 byla v Paříži podepsaná smlouva o nové demarkační linií mezi Československem a Polskem.
12. února 1919 zahájila v Těšíně činnost spojenecká kontrolní komise, která měla za úkol dohlížet na dodržování podepsané smlouvy o demarkační linii.
26. února 1919 se československá vojska stáhla na novou demarkační linii, v souladu s jednáním v Paříži.
10. července 1920 česká i polská strana souhlasila, že o příslušnosti sporného těšínského území nerozhodne plebiscit, ale arbitrážní rozhodnutí hlavních vítězů 1. světové války USA, Francie, Británie, Itálie a Japonska.
28. července 1920 konference velvyslanců vydala rozhodnutí o československo-polských hranicích se závěrem rozdělit Těšínsko na polskou a českou část. Československé požadavky týkající se uhelného revíru a Košicko-bohumínské dráhy byly v podstatě respektovány.
1. října 1938 Československá vláda přistoupila na polské ultimátum a vyslovila souhlas s odstoupením části Těšínska o rozloze 869 kilometrů čtverečních.
13. června 1958 byla ve Varšavě podepsaná Smlouva mezi Československou republikou a Polskou lidovou republikou o konečném vytýčení státních hranic.
14. února 1959 Smlouva nabyla platnost a udělala tečku v územních sporech o Těšínsko.

Stonavský masakr

Velmi temnou stránkou sedmidenní války je „Stonavský masakr“. Dne 26. ledna bylo ve Stonavě zabito 20 vojáků 12. wadovického pěšího pluku, podle svědectví je příslušníci 21. střeleckého pluku (legionáři) měli povraždit již jako zajatce, snad dokonce i oloupit. K podobným událostem mělo docházet i jinde, a to i na civilním obyvatelstvu. Píše se o tom v tzv. „Bílé knize zločinů vojsk gen. Šnejdárka na Polácích“ (Biała Księga zbrodni wojsk gen. Šnejdárka na Polakach), která tyto a podobné události popisuje a opírá se o výpovědi svědků a fotografie obětí.

Na druhé straně je třeba asi také říci, že zvláště v oblasti karvinského revíru se polské dobrovolnické milice velmi často uchylovaly k záškodnickému či guerillovému vedení boje. V Pamětní knize města Orlové se uvádí, že pochodující čs. vojska byla odstřelována ze zálohy z obytných domů polskými civilisty, kteří měli „odněkud“ pušky. Pokud byli dopadeni, byli bez soudu a okamžitě pověšeni nebo zastřeleni. Obě strany se pak vzájemně obviňovaly z dobíjení raněných, hanobení těl mrtvých nepřátel, apod.