Zdroj: Jiří Flígl
Programový šéf Serial Killer: Seriály už nejsou jednorázové spotřební zboží
/ROZHOVOR/ V Brně startuje první ročník nezvyklého festivalu. Podobná akce u nás nemá obdoby. Jmenuje se Serial Killer a předmětem jejího zájmu jsou televizní seriály, jeden z velkých fenoménů zábavy moderního věku. Proč si ambiciózní přehlídka nejlepší evropské seriálové tvorby vybrala právě Brno? Jak se seriály staly celospolečenským konverzačním tématem? Nejen na tyto otázky odpověděl bývalý dramaturg České televize a programový ředitel Serial Killer Jiří Flígl.
Festival startuje dnes odpoledne a do jeho začátku zbývají poslední hodiny. Nervózní?
Rozhodně ano. Tenhle projekt je určitě náročný. Nic na podobné téma a v podobném rozsahu se tady v rámci festivalů či audiovize nezakládalo už mnoho let. A to samozřejmě klade na mě i na všechny ostatní velké nároky a žádá si to velké vypětí. Jo, nervózní určitě.
Je vůbec možné zorganizovat pilotní ročník festivalu tak, aby přitom jeho tvůrci nezešedivěli?
Tak čistě teoreticky určitě ano, máte-li dost času a vše je dokonale připravené. V našem případě, pravda, by to v daném ohledu mohlo být určitě lepší, ale stejně tak je pravda, že na Serial Killer dělá celá řada velmi dobrých lidí. S festivalovým prostředím se potýkám roky, díky zaměstnaní v audiovizi už jsem ledacos zažil a musím říct, že tohle mě velmi mile překvapilo. Hlavně díky nim to nakonec všechno dopadne dobře a věřím, že i mnohem líp než jen dobře.
Co by pro podobnou akci, která jde do prvního, klíčového ročníku, byla opravdová tragédie?
Kdyby nikdo nepřišel. A pak samozřejmě můžeme vršit katastrofické scénáře, v nichž se nepovede tamhleto a tohle a ubijí nás technické zádrhely. Přinejmenším po technické stránce to ale momentálně vypadá velmi dobře. Máme odborníky, máme zázemí kina Scala, kde mají s podobnými akcemi hodně zkušeností a hodně nám vycházejí vstříc. A to lze vlastně říct o celém Brnu. Podobnou událost město i jeho obyvatelé zjevně chtějí a podpora ze strany institucí i jednotlivců a dobrovolníků je enormní.
V současné době se třeba i zásluhou vysokorozpočtové quality TV blíží seriálová produkce k momentu, v němž by mohla přinejmenším dorovnat význam celovečerní kinematografie. Proč? Jak je to možné?
Celý fenomén quality TV (pozn. red.: seriály spadající do quality TV vznikají za nadstandardních finančních podmínek a jejich cílem je splňovat ty nejvyšší nároky jak po stránce technické, tak po stránce umělecké) je vlastně marketingový produkt. Velmi úspěšný k tomu. A propagovaný. I to následně zapříčinilo, že z televizních seriálů, do té doby vnímaných hlavně jako jednorázové spotřební zboží, se stal jeden z klíčových způsobů trávení volného času.
Obsah seriálů se stal společenským tématem. A momentálně tato evoluce dospěla do fáze, v níž jsou některé seriály dokonce očekávanější než filmové blockbustery. Některé, samozřejmě ne všechny. Seriálům se ale každopádně podařilo rozpohybovat velké pole diváků a udělat z nich nadšené fanoušky, kteří se aktivně berou o svoji zábavu a pídí se, co se děje kolem jejich oblíbeného titulu.
Pokud ale mají seriály podobnou celospolečenskou moc a natolik velký a masový zásah na diváka, proč se koná tak málo festivalů a přehlídek, které by se na ně zaměřovaly?
V našem prostředí je Seriál Killer prvním festivalem se zaměřením pouze na seriály. V průběhu posledních mnoha roků sílící seriály postupně pronikaly na filmové festivaly a dělo se to i u nás. První byl v tomto ohledu tuším Fresh Film Fest, záhy se přidaly Karlovy Vary a další. Festival seriálové tvorby tu ale doposud chyběl. Oproti tomu ve světě už na podobné akce narazit jde. Pořád se ale jedná o pole, kde lze zakládat nové akce, které mají ambice dosáhnout věhlasu, vysoké úrovně a důležité role v rámci celého mediálního průmyslu.
Například letos v Cannes při tamějším televizním trhu byl založen seriálový festival, ve Francii už několikátým rokem probíhá Series Mania, v Americe je několik festivalů, které za sebou mají tak tři čtyři ročníky, takže ano, ve světě podobné festivaly jsou. Každopádně ale platí, že všechny již existující akce tohoto typu jsou mladé přehlídky, stojící podobně jako Serial Killer teprve na začátku, nebo nedaleko za ním.
Serial Killer jako takový nebude pouze přehlídkou současné evropské seriálové tvorby, ale má též ambici stát se důležitou akcí pro profesionální návštěvníky. Mělo by se jednat o místo, kde se budou setkávat tvůrci, producenti, ale třeba i nákupčí jednotlivých titulů pro zahraniční trhy. Bylo složité upoutat pozornost těchto profesionálů?
Televizní tvorba seriálového charakteru se sice už několik let těší enormnímu, až rekordnímu zájmu veřejnosti, nicméně jelikož podobných akcí zatím ještě není tolik, je každá obdobná událost pro seriálové tvůrce a lidi kolem seriálů příjemným zpestřením jejich profesionálního života. Pozvánka na ni je pak zároveň potvrzením, že něčeho dosáhli a že mají být na co hrdí. V tomto ohledu Serial Killer nepůsobí jinak. Nemuseli jsme se nijak bít o pozice. V mnoha případech stačilo oslovit produkce a ony s nadšením souhlasily s tím, že přijedou a že jsou rády za možnost prezentovat svoji práci.
Pokud bychom měli shrnout očekávání od Serial Killera: jaký je jeho cíl a jaký výsledek prvního ročníku budete považovat za dobrý?
Pokud se budeme bavit o absolutních cílech celého projektu s výhledem na další ročníky, má festival touhu stát se, řekněme, ekvivalentem Karlových Varů, co do významu v rámci regionu. Bezesporu bychom si přáli se seriály dosáhnout toho, čeho oni dosáhli s filmy.
Tyto ambice, kterak je nastavila zakladatelka festivalu Kamila Zlatušková, sice nejsou úplně skromné, ale to je na druhé straně v pořádku a dobře. Jsme si vědomi, že v pilotním ročníku nedosáhneme na sto procent. Já říkám, že dosáhneme tak maximálně na dvacet, třicet procent. I takový výsledek ale bude hodně dobrý. Dokonce vynikající. Žádná upachtěnost. Oněch dvacet, třicet procent by znamenalo velkou úspěšnou akci s enormním dopadem. A navíc skrze zbylá procenta vznikne prostor, do nějž budeme moci dorůst v dalších letech. Už to motivuje člověka se o něco snažit.
Popravdě, ještě k těm ambicím, Kamila Zlatušková říká, že by si přála, aby Serial Killer jednou představoval seriálové Berlinále anebo festival Sundance. A momentálně vlastně probíhá debata, kam chceme Serial Killer do budoucna směřovat.
První ročník pak napoví, na co tenhle festival má. Vím každopádně jedno – osobně bych si nepřál, aby se jednalo o „market“, tedy o jakousi uzavřenou veletržní přehlídku, industry akci, kde se jen prodávají seriály jednotlivým televizím a kde se dělá byznys. Naší silou je podle mě spíš možnost přilákat zapálené návštěvníky, laiky a nadšence, kteří se budou na jednom místě proplétat s odborníky, s profesionály a s akademickou veřejností.
Už dříve jste naznačil, že Brno vám při pořádání vychází hodně vstříc. Potenciál tohoto místa je pak značný – podobná akce v něm neprobíhá, je to univerzitní město, má rozvinutou infrastrukturu, je v něm vše, co je potřeba. A přesto, a pragocentrismus stranou, nebyla by pro podobnou událost, která je v rámci střední a východní Evropy jedinečná, Praha přeci jen lepší? Už jen proto, že má v zahraničí zvučnější jméno?
Podle mě ne. S Prahou je stejný problém jako s každým jiným velkým městem. Vytvořit v něm festival, který by měl pohlcující festivalovou atmosféru, vyžaduje ohromné úsilí a do cesty se mu staví velká spousta nejrůznějších překážet.
Například Febiofest – zásluhou svého programu má našlápnuto k tomu být skvělou elitní akcí, na kterou se sjíždějí nejvěhlasnější osobnosti z celého světa. Jakmile ale návštěvníci vylezou z kina a opustí prostor multiplexu, celý festival končí. Najednou vás obklopuje zase Praha a nikoli festival. Mimochodem i proto jsme zavrhli možnost vysílat v multiplexových kinech.
Zdroj: Facebook.com/Serial Killer
My chceme, aby festivalem žilo celé město, nebo alespoň jeho centrum. Chceme, aby se místo konání obléklo do našich barev. To by se nám v Praze nepovedlo. Berlín to například dokázal, ale ten má za sebou jinou historii a hlavně se může spolehnout na legie pomocníků i návštěvníků ze všech koutů planety. Je to unikát a vybudovat něco podobného trvá dekády.
Oproti tomu Brno je, i z mého pohledu Pražáka, ideální destinací. Je pohledné, správně veliké, nabízí návštěvníkům dostatek vyžití, je to město, které má ducha, a navíc je velmi dobře dopravně dostupné jak pro našince, tak přes Vídeň a Prahu pro návštěvníky ze zahraničí. A výrazným benefitem jsou určitě také místní akademické instituce. Studenti Ústavu filmu a audiovizuální kultury nám výrazně pomohli jak s výchozími rešeršemi, tak jako dobrovolníci. Minimálně takhle bych jim rád poděkoval za všechno úsilí, které nám věnovali.
I přes jejich přítomnost by se ale mělo jednat primárně o mainstreamovou akci, určenou širokému spektru publika nezávisle na věku a vzdělání, je to tak?
Přesně tak. Co se týče diváků, cílíme hodně doširoka. Ačkoli je pravda, že až průběh festivalu napoví, kdo má vlastně o podobou akci vůbec zájem. Ale samozřejmě spoléháme i na zájem ze strany studentů. Bude jim ostatně věnovaná i jedna z programových linií. A samozřejmě jsou brány otevřené obecně všem seriálovým nadšencům.
Když už jste zmínil program – za „partnerskou“ zemi, jejíž tvorba bude v rámci festivalu výrazně akcentovaná, jste si vybrali Dánsko. Proč ne třeba Velkou Británii, která je absolutním hegemonem v rámci evropské seriálové tvorby?
No hlavně proto, že ač není Dánsko hegemonem v rámci rozpočtů či komunitního povědomí, patří mezinárodně k absolutní elitě a ke špičce s ohledem na kvalitu. A to je věc, co chceme ukázat. Zlomek z toho mohl být ostatně viděn v posledních letech i zásluhou České televize. Mezi absolutní vrcholy, který dokázala odvysílat i ČT, pak bezesporu patří seriál Vláda. Vedle něj nicméně ČT uváděla hlavně kriminálky.
Na druhé straně osobně budu vždycky kopat za Zločin, protože to je vynikající příklad toho, jak dělat seriál. Je modelovou ukázkou, že země, která má o polovinu obyvatel méně než my, je schopna vyprodukovat celosvětový superhit, který nastartuje existenci a úspěch celého subžánru, jehož variety pak začne tvořit zbytek planety včetně České republiky, kde v rámci severské krimi vznikla tuzemská adaptace norského seriálu Mamon.
My nicméně chceme ukázat, že Dánsko vládne i na jiných frontách včetně koncepčnosti přístupu k seriálové tvorbě obecně. Tamější veřejnoprávní televize DR (pozn. red.: Denmarks Radio) má přímo několik pravidel, týkajících se tvorby seriálů, a jedním z nich je třeba norma, že žádný tamější seriál nemůže mít víc než tři série, aby se finance nealokovaly na mnoho let dopředu…
Ale další slavný dánský seriál Most má přeci čtyři série…
Ano, ale pozor. Právě kvůli oné kouzelné klauzuli museli jít tvůrci do výrazného rizika, protože čtvrtou sezónu už jim nefinancovala veřejnoprávní televize. Zásluhou tohoto pravidla a klíče, zakotveného ve stanovách DR, musí televize stále přicházet s novými formáty a nápady a motivuje tvůrce k tomu, aby hledali a tvořili nové náměty.
I z toho důvodu DR dnes už kriminálky netočí. Rozpoutali zájem, z nějž dodnes žijí komerční subjekty, ale oni sami šli dál. A tituly, které uvedeme, například famózní drama Dědictví, životopisný seriál Liberty o životě skandinávské komunity v Africe v pozdních 80. letech anebo vztahová komedie Pospolu v rozvodu, to jsou věci, které ukazují, jak moc je Skandinávie napřed. Rozhodně se na Dánsko nevztahuje anglický výraz „one trick ponny“. Neopakují tam pořád dokola jednu věc, která měla kdysi úspěch. Neustále se vyvíjejí. Jsou vzor.
Kolik seriálů bude vlastně v rámci festivalu k vidění?
Na poslední chvíli ještě docházelo k úpravám v bloku webových seriálů, ale pokud se nepletu, v programu bude vedle sedmi osmi webseriálů nějakých osmadvacet titulů.
Jaký byl dramaturgický klíč k jejich výběru?
V rámci každého filmového festivalu stojí na počátku skupina dramaturgů, kteří mají znalosti a specializace, pod jejichž vlivem se pak snaží do programu protlačit svoje „koně“. No a pak jde hlavně o to, jestli se jim to nakonec podaří. Překážek je přitom dost.
Například jeden vyhlídnutý seriál nám momentálně stopnul Netflix, protože zkrátka nepouští svoji tvorbu na žádné jiné platformy. Enormně záleží na osobních kontaktech a konexích, využívali jsme jich hodně, ale na Netflix neplatí nic.
Spousta jiných věcí se ale podařila. Jak už zaznělo, chceme představovat zajímavé seriálové kousky, které mohou divákům snadno uniknout, a těch je v programu dost. Byť to zní vágně, všechny ty seriály jsou výjimečné a netuctové, ať tématem, jeho zpracováním anebo výpovědní hodnotou v kontextu země vzniku.
Příkladem může být španělský seriál La Zona o havárii jaderné elektrárny, představující zcela nevšední mikrosvět v enormně nevšední a vypjaté situaci a v nevšední době, kdy se Španělsko zmítá v ekonomické krizi a v nedůvěře k oficiálním státním autoritám. Neskutečně zajímavá kombinace.
Jde vůbec vybrat třeba pět titulů, které by měl člověk na festivalu určitě vidět?
V rámci sekce německé tvorby, která momentálně prožívá neskutečný boom a nepřehlédnutelně vykročila ze stínu Komisaře Rexe, bych určitě vypíchl webseriál Hnědá rodina, sitcom o dvou neonacistech, kteří se musejí vypořádávat s dcerkou tmavé pleti. Střet dětského pohledu na svět s radikální ideologií je tu doveden k dokonalosti. Za to ale stojí i seriál Vítejte v Hindafingu, který si na příkladu maloměsta dělá velmi ostrou, coenovsky laděnou legraci z krize hodnot celé západoevropské společnosti. Mimochodem za renesanci na německém seriálovém trhu může právě vstup velkých internetových hráčů v čele s Netflixem a tamější kabelové stanice – domácí televize se zkrátka musely v boji o diváka začít snažit a tlačit na kvalitu.
Z dánské sekce bych pak jako příklad toho, jak neuvěřitelné věci dnes mohou vznikat, vybral válečný seriál o víře a církvích Cesty Páně od Adama Price, tvůrce již zmíněné Vlády.
Z naší středoevropské a východoevropské soutěžní sekce… asi není úplně fér zde favorizovat nějaký titul, ale velmi příjemným překvapením je český Most Jana Prušinovského, který je mimo jiné osvěžující také obsazením neokoukaných tváří. Rozhodně v něm opět funguje humor, znovu zacílený na zapouzdřenost lidského uvažování.
A zároveň si dovolím ještě vyzdvihnout chorvatský projekt Strážce hradu, čtyřdílnou minisérii o národní minulosti, rozkladu ideálů a práci tajných složek, odehrávající se v posledních letech jugoslávského komunismu. Je to vysloveně filmový, velmi stylový seriál, který doslova překvapuje svou precizností. Odvysíláme ho polovinu.
Mimochodem s poslední větou souvisí další otázka, možná největší v souvislosti s akcí, která vsází na seriály. Filmové festivaly logicky vysílají snímky. Těžko ale můžete odpromítat celou seriálovou řadu, trvalo by to mnoho hodin. Jakým způsobem tedy budete jednotlivé tituly prezentovat publiku? Pustit pouze pilotní epizodu by bylo přeci málo?
Přistoupili jsme na systém, který se osvědčil v zahraničí – budeme vysílat první dva díly. Zároveň pak doufáme, že diváci budou mít šanci zbytek seriálu nejrůznějšími způsoby dokoukat. Máme například seriál Tabula Rasa, který je v nabídce Netflixu, ale je tam natolik zakopaný, že o něm nikdo neví.
Zároveň budeme uvádět tituly dostupné skrze české služby HBO. Stejně tak jsme ale rozjeli spolupráci s českou distribuční společností Bontonfilm, která projevila zájem nakupovat seriály, jelikož se jedná o dodavatele obsahu pro celou řadu českých VOD (pozn. red.: video on demand – systém, který umožňuje divákům televize či internetové televize volit si skladbu programu dle vlastního výběru).
Zásluhou toho by se tituly, které představíme, mohly alespoň některé v průběhu roku skutečně objevit na českých VOD platformách. Jednání s konkrétními distributory momentálně probíhají. I to je jeden z cílů festivalu. Chceme jak tvůrce, tak nákupčí motivovat, aby si všímali kvalitní seriálové tvorby, kterou zatím neznají.
Na závěr, u webových seriálů budeme vysílat jen první díl, protože následující epizody pak mohou diváci, pokud budou mít zájem, snadno zhlédnout sami doma. A pro fanoušky „binge-watchingu“ (pozn. red.: sledování celých seriálových řad na jeden zátah) máme celé Království od Larse von Triera, vynikající krimi minisérii Muži z Blekingegade a kompletní sérii novinky Soudruh detektiv.
A pokud všechno vyjde, co tedy bude dál?
Pokud se vše povede, započnou hned přípravy dalšího ročníku. Pilotní ročník je pro nás klíčový také v tom, že nám přinese spoustu nových kontaktů, které nás obzvláště v oblasti střední a východní Evropy, ale i v dalších teritoriích budou posouvat dál a umožní nám objevovat nové výjimečné tituly a tvůrčí talenty, které doposud zdejším divákům zůstávaly skryté.
