Sestra řekla, že půjdeme z Terezína domů. Tak jsme šly. Příběh Alžběty Dostálové

13. prosinec 2018 četba na 7 minut
Alžběta Dostálová (Morgensternová), září 2010 Mohelnice.

Alžběta Dostálová (Morgensternová), září 2010 Mohelnice.

Foto: Post Bellum

/PŘÍBĚHY 20. STOLETÍ/ Dne 22. června 1942 bylo z Loštic deportováno do terezínského ghetta 59 lidí - většinou byli zavražděni ve vyhlazovacích táborech. Alžběta Dostálová je ze smíšeného manželství a její vzpomínky přibližují Příběhy 20. století.

FOTOGALERIE

„Když jsem dělala pojišťovačku, chodila jsem po bytech a sepisovala smlouvy. V Lošticích jsem několikrát viděla, že měli lidé vystaveny věci po Židech. Říkala jsem si, že je možná dostali k opatrování. Ale proč si je přivlastnili, když se skoro nikdo z místních Židů nevrátil? Nic z toho nemohli potřebovat, byly to věci jen k modlitbám,“ vyprávěla Alžběta Dostálová v rozhovoru pro projekt Zmizelí sousedé.

Alžběta se narodila 11. října 1936 v Horních Studénkách nedaleko Šumperka jako první ze šesti dětí manželů Morgensternových. Otec Richard byl Žid, matka Alžběta Češka.

V Horních Studénkách žili Morgensternovi do roku 1942, kdy museli Alžbětini prarodiče z otcovy strany – Julius a Laura Morgensternovi – nastoupit do brněnského transportu do ghetta Terezín. Před odjezdem syna varovali, aby se ze „své“ obce raději odstěhoval a pronajali mu dům ve Vlčicích u Loštic, na hranicích protektorátu.

Morgensternovi starší se již nevrátili, nacisté je ještě téhož roku deportovali do Polska, Julius zemřel ve Varšavě a Laura v Ostrowě (k obětem holocaustu patří i další členové početné rodiny).

Hořící dům

Alžběta s rodiči a sourozenci žila ve Vlčicích na kraji Loštic proslulých výrobou olomouckých tvarůžků. Před deportací rodinu chránilo smíšené manželství, museli však nosit židovskou hvězdu, děti nesměly do školy, učení jim tajně vozil domů ředitel Pokorný.

Alžběta vzpomínala, že když z Loštic odváželi Židy, rodiče ji varovali, aby si dávala pozor a „nezamíchala se mezi děti určené do transportu“. Když transport odjel a Morgensternovi zůstali, dávala jim část místních najevo nelibost: „Ne všichni se k nám chovali jako k lidem…“

O Velikonocích roku 1943 jim mladí nacisté zapálili dům: „Byli to dva chlapi, jeden byl syn německého četníka z Loštic a bylo mu asi 18-20 roků. Rodiče nezachránili vůbec nic.“ Starosta Loštic poté zařídil Morgensternovým ubytování v někdejším ghettu.

Na podzim roku 1944 přijelo před dům, v němž rodina obývala jedinou místnost, malé nákladní auto: „To byli nějací mladí kluci ze Žádlovic. Měli na sobě bílé punčochy. Naložili nás, pět děcek, a odvezli. Matka se ptala, kam nás vezou. A oni odpověděli: ,My se o ně dobře postaráme.‘ To tam napište, jak se o nás dobře postarali. Byli to Češi, čeští kolaboranti. Jak byli mladí a já holka, tak jsem se na ně pěkně usmívala. Nejdřív jsme si mysleli, že jedeme na dovolenou nebo na prázdniny.“

Děti Morgensternovy pak putovaly po různých sirotčincích a posléze (až 7. března 1945) do ghetta Terezín: „Seděli jsme ve vlaku vedle sebe. Nejmladšího Pavla jsem držela v náručí. On ještě pořádně ani chodit neuměl.“

PŘEDCHOZÍ ČÁST
Část 1/2
DALŠÍ ČÁST

Akční letáky