Poprvé jsme se s panem hrabětem potkali v lednu v jedné pražské kavárně. Protože je v poslední době poněkud nedůvěřivý vůči různým médiím, bylo třeba ho nejprve přesvědčit, aby s rozhovorem souhlasil. Povedlo se. Návštěvu Boskovic, jeho rodiště a občasného domova, jsme ponechali na jaro. To je už zámek nachystaný na sezonu a otevírá se návštěvníkům.
Vejít se do nabitého programu pana hraběte není jen tak. V sobotu byl ještě v Praze, na sváteční mši k 700. výročí narození Karla IV. v katedrále svatého Víta.
„Nebylo to hezké," zhodnotil vrcholný okamžik oslav nejvýznačnějšího českého panovníka. „Prezident Zeman se zase otřel o šlechtu. To už je tradice. Nevím, kdo slavnostní bohoslužbu dával dohromady, ale vůbec se na ni nehodila Glagolská mše od Leoše Janáčka. Velký orchestr a velký sbor, mě to rušilo," říká Hugo Mensdorff-Pouilly.
Foto: J. Rasch
Velikou radost mu ale udělalo, že na Pražském hradě potkal Georga von Habsburga, jednoho z hlavních představitelů habsbursko-lotrinského rodu.
Z Prahy pak kvapem do Boskovic. Na zámeckého pána tady čekala početná rakouská výprava. „Slíbil jsem sestřenici z Rakouska, že je po zámku provedu," vysvětluje později Hugo Mensdorff-Pouilly.
Rakouští turisté právě scházejí po unikátním empírovém schodišti do vstupní haly s mohutnými sloupy, kde prohlídka začíná i končí. Svému průvodci průvodci, který se na zámku narodil, děkují spontánním aplausem.
Aristokrat v úctyhodném věku si ani nevydechne. Skoro po dvou hodinách, co se věnoval zahraničním návštěvníkům, prochází zámkem znovu. Prohlídka pro čtenáře týdeníku Dotyk a měsíčníku Royal obohacená o životní vzpomínky a postoje Huga MensdorffaPouillyho právě začíná.
Zlobení mně vždycky šlo
Původně to nebyl zámek, ale dominikánský klášter. Jeho součástí byl velký kostel postavený v 80. letech 17. století. Když pak císař Josef II. církevní reformou rušil kláštery, majetek spadl do náboženského fondu. Od něj ho pak koupili Dietrichsteinové.
Nejdříve tady zřídili manufakturu na výrobu barev. Tuto dobu připomínají obrácené kotle na výrobu berlínské modři u vstupu do zámku. Později Dietrichsteinové přikročili k velké přestavbě na honosné zámecké sídlo. Kostel nechali strhnout, celý trakt rozšířit a přistavět patro.
„Za napoleonských válek tady byl lazaret," vypráví hrabě Hugo Mensdorff-Pouilly. Stojíme v prvním podlaží nad vzácným dvojím schodištěm, které jako raritu popisuje odborná literatura, a náš průvodce se na okamžik zasní: „Ještě slyším koňská kopyta na dřevěném dláždění průjezdu. Před válkou a hlavně za války tu bývalo hodně koní."
Asi není běžné, že provádíte návštěvníky po zámku?
Provádím výjimečně. Dnes Rakušany, byl jich plný autobus. Slíbil jsem sestřenici z Rakouska, že je provedu. Loni v dubnu tu byla parta pétépáků. Byli nadšeni. Dostat je ale v tomhle věku po schodech nahoru nebylo jednoduché.
S nimi jste byl nasazený v pomocném technickém praporu?
Neznal jsem je, pétépáků bylo hodně. Tihle mě oslovili, abych je provedl. Jsem rád, že jsem byl u PTP. Co jsem tam potkal laskavých a báječných lidí! Ještě dnes o sobě víme, stýkáme se. Mezi pétépáky bylo mnoho kněží. Pamatuji, jak jeden velitel říkal knězi: „Vy nechcete domů?" Kněz se na něj podíval a odpověděl: „Já jsem tady doma. Kam mě Pán Bůh postaví, tam jsem doma." S touhle zbraní neuděláte nic. Vnitřní svoboda nemá s vnější nesvobodou vůbec co dělat. Záleží na vás, jak si život zařídíte.
Jsem rád, že jsem byl u PTP. Co jsem tam potkal laskavých a báječných lidí!
Nemohl jste dostudovat gymnázium a vybírat si, jakou práci chcete dělat. I přesto jste se cítil svobodný?
K maturitě mě nepustili, teď už ji dělat nebudu. Všiml jsem si v metru reklamy na maturitu na dálku. Menším písmem bylo doplněno, že studium je dvouleté. Já už maturitu nepotřebuji. K čemu? Měl jsem takovou práci, jakou komunista dovolil. Vždycky jsem mohl zlobit, to mi šlo. Ale profese pro mě neexistovala.
Foto: J. Rasch
Čím jste se živil?
Myl jsem třeba auta. Kolem aut jsem se léta letoucí motal. Dlouho jsem také v OÚNZ ve Vysočanech vozil doktory, i předsedu partaje. Jednou přijel a na autě měl kolečko. Vyprávěl, jak jel po ulici, kde stálo kolečko a kolem nikdo, tak ho naložil. Já mu říkám: „Za slušných časů se tomu říkalo zlodějna. To jsi ukradl, doktore." Prý jestli to myslím vážně. On na tom nic špatného neviděl. O takové věci šlo.
Všechno je jinak
Prošli jsme piano nobile, místnost, kde se konaly velké slavnosti. Naposledy se tu ke slavnostní večeři sešlo asi osmdesát hostů z české Asociace majitelů hradů a zámků a představitelů partnerských evropských asociací.
Zdržíme se v knihovně, která uchovává asi 12 tisíc svazků. „Dietrichsteinské skříně jsou vysoce ceněné," upozorňuje zámecký pán. K obrazu bývalého loveckého zámečku na Drahanské vrchovině vypráví historku: „Později sloužil jako hospodářský dvůr. Byli jsme tam po roce 1990, kdy jsme začínali majetek přebírat nazpátek. Předseda JZD nám pyšně ukazoval telata. Stála zabořená v hnoji. Já mu říkal: Pane inženýre, to se nestydíte? Ptal se proč. Nic nepochopil."
Vstupné na zámek, ze kterého odvádíme 21procentní DPH, nezaplatí ani personál.
Jako velikou vzácnost představuje pan hrabě cosi jako globus, ale není to obyčejný globus. „Je to svět, kde je všechno. Když se svíčkou svítí do děr, jsou vidět i hvězdy. Takové kousky existují snad tři nebo čtyři. Jako děti jsme si s tím hráli."
K čemu je vyříznutá deska v boskovických parketách? Dolů vedou schody, po kterých dědeček Huga Mensdorffa-Pouillyho každý večer scházel do kaple modlit se. Často ho tam našli spícího. „Deska, která zakrývá schody, tady ale nebyla. Všechno je tu jinak."
Když jste na zámku vyrůstal, byly pokoje zařízené jinak?
Místnosti jsou úplně jiné, než když jsme tu bydleli s rodiči. Teď jsou všude na zdech látkové tapety, to bychom si nikdy nemohli dovolit. Byly vyrobeny přesně na objednávku v 80. letech, kdy zámek patřil státu. Díky empíru byl vysoce klasifikován. Vždycky se do boskovického zámku dávaly peníze a je to na něm znát. Nebyla tu prasata jako v empírovém zámku v Kostelci nad Orlicí.
Nábytek a další zařízení je původní?
Zařízení je jen částečně naše. Celé prostory bychom naším nábytkem a dalším vybavením neobsadili. Věci totiž dostávají nožičky. Ztrácejí se. Začalo to už za nacistů, kdy u nás bylo velitelství německých lazaretů. Velitel si přál snídat ve stříbře, jenže zapomněl ho vrátit.
Pak přišli Rusové, co ti si odnesli?
Mnohem víc toho zničili. Bylo to hrozné, v roce 1945 byl dům plný Rusů. Když se na podzim měli hnout, aby nás konečně přestali oblažovat, nechal si velitel naložit do náklaďáku rokokové sezení. Ale Ukrajinec, který k nám chodil hrát šachy, nás přišel upozornit. Tak jsme nábytek zase vyložili z auta nazpátek.
V osmačtyřicátém jsem si říkal, co jsme riskovali, mohl nás zastřelit, byl to velký ožrala. Nábytek jsme tenkrát sice uchránili, ale komunisti nám pak všechno sebrali.
Jak se s takovým osudem smiřovali rodiče?
Těžce a statečně. Otec byl za války Čech. Nacisti na celé panství uvalili nucenou správu, otec nemohl do ničeho mluvit. Pak přišel rok 1948 a vidím to jako dnes. V této místnosti jsem byl s rodiči, otevřely se dveře a bez zaklepání vstoupil jeden lesák. Najednou byl velice uvědomělý. Spustil něco na otce a mě – bylo mi osmnáct pryč – to tak rozčílilo. Řekl jsem: „Papoušek ven a znovu." On splaskl, jak byl nabubřelý, zavřel za sebou dveře, zaklepal a zeptal se, jestli může dál.
Zámek není požehnání
Nápověda pro návštěvníky boskovického zámku – v oné místnosti jsou vystaveny svatební šaty babičky Huga Mensdorffa-Pouillyho, Idy hraběnky Paarové z Bechyně. S tímto pokojem má pan hrabě spojených vícero vzpomínek. Jedna je z podzimu roku 1938. „Letěla kometa, jasně si ji pamatuji. Její rudý chvost byl fantastický. Říkalo se, když letí kometa, bude válka. A přišla."
V tomto pokoji Hugo Mensdorff-Pouilly přespával, vždycky když za bývalého režimu přijel do Boskovic. Rodiče směli po znárodnění zámku v několika pokojích zůstat. Syn, který jako jediný ze sourozenců neemigroval, sem do jejich smrti jezdil. Pak se dozvěděl, že nemá na nic nárok a na zámek nesmí. Ale domluvil se s rozumným kastelánem a zůstal mu malý „kvartýreček". Považuje si toho, že nikdy nejel do Boskovic jinam než na zámek.
„Podívejte se na tu rozkoš," ukazuje na vzácný šicí stolek na nožičkách z míšenského porcelánu. „Že vůbec přežil, je vzácnost. Ani nevím, kde byl schovaný. Koncem války nechal otec vyrobit spoustu beden a nejvzácnější věci jsme do nich ukryli. Bedny pak byly dole v pivovarských sklepích, kde přežily bez škod."
Kde je váš opravdový domov – v Boskovicích, nebo v Praze?
V Boskovicích jsem se narodil, je to mé dětství. Ale šedesát let žiji v Praze. Do Boskovic se vracím, na zámku mám byt.
Kdo se nyní o rodinné panství stará?
Naši firmu vede synovec Dominik Božek. Je to nejmladší syn mé sestry Terezie, která s manželem odešla v roce 1968 do Kanady. Před 16 lety tam zemřela. Její manžel nebyl ze šlechtické rodiny, ale byl vyhozený z vysoké školy a pronásledován. Nejprve ho komunisté v roce 1949 odsoudili k smrti, pak na doživotí a po 11 letech se dostal z kriminálu. Když sem přišli Rusáci, dostal strach a v Československu už nechtěl zůstat.
Synovec se narodil až v Kanadě. Teď bydlí na zámku, jeho manželka je Češka. Děti chodí v Boskovicích do školy, jen nejstarší jezdí do Brna.
Jak je náročné zámek v dnešní době uživit? Na pohled je vzorně udržovaný. Má novou střechu, fasáda září novotou...
Máme asi čtyři tisíce hektarů lesů, bez nich by to nešlo. Vstupné na zámek, ze kterého odvádíme 21procentní DPH, nezaplatí ani personál. Jak říkám, voda šplouchá pod krkem, není kolem pupku. Člověk nesmí mít velké nároky na život a vše musí reinvestovat. Je to bez konce. Zámek není požehnání. Bez něj by bylo lépe. Ale říkal jsem sourozencům, tady na hřbitově jsou pohřbeni naši rodiče. Otec by se musel v hrobě obracet, kdybychom se o majetek nestarali.
Předci z některých šlechtických rodů se možná obracejí. Jejich potomci se o panství starat nemohou, přitom by chtěli. Třeba hraběnka Marie Alžběta Salmová z nedalekého Rájce, vaše příbuzná, o navrácení zámku dodnes usiluje.
Je to moje sestřenice, její matka byla sestra mého otce. Bohužel svědci zemřeli, aby svědčili pro otce Marie Alžběty Salmové, mého strýce Huga. Podobně zámek Opočno. To je veliká ostuda. Kristina (Colloredo–Mansfeldová – pozn. red.) má pravdu, její otec byl pronásledovaný.
Dnes se majetku říká státní, je to všechno nespravedlivě nakradené po válce. Kristina je přesně ten případ, Salmovi také. Není vůle majetek vracet. Komunisté ze žádných míst neodešli. Už za komunismu si začali rozdělovat majetky. Věděli, že je konec. Byli také jediní, kteří pochopili, že bude konec. My cinkali klíči na Václaváku a oni rozkrádali majetek, který nebyl jejich. A pokračuje to dál.
Zůstali tři bratři
Vcházíme do velkolepého tanečního sálu, který se nyní využívá jako koncertní síň. „Sál mám moc rád. Za dědečka se v něm slavily Vánoce a strom musel být až ke stropu.
Vedle je chodba, ta byla strašidelná. Tmavá se slabou žárovkou a visel tam obraz s mrtvou jeptiškou v rakvi. Když jsem se chodbě nemohl vyhnout, rychle jsem ji přeběhl a strachy ani nedýchal," zavzpomíná pan hrabě na dětství.
Vaše cesty se sourozenci se v mládí na dlouhá léta rozešly – bratři emigrovali. Jak dlouho jste se pak neviděli?
Bedřich a Albert odešli hned zjara roku 1948. Albert, který žil v Uruguayi, přijel se ženou a dvěma dcerami už v 60. letech za rodiči. Vypršela mu platnost pasu a musel na konzulát. Dost se bál. Když tam přišel, konzul měl nohy v lavoru. Bratrovi říkal, že není československý občan. Načež bratr chtěl, ať mu o tom dá potvrzení. Konzul to tedy nadiktoval sekretářce, jenže bratr potřeboval text ještě španělsky. A tak konzul nechal na bratrovi, aby řekl sekretářce, co má napsal. Mohl nadiktovat cokoliv, konzul to podepsal a dal štempl. Takhle se úřadovalo.
A druhý bratr?
Přijel až na pohřeb matky v roce 1971. Sestra z Kanady přijet nemohla. Emigrovala v roce 1968 a byla odsouzena k utopení, pověšení, odstřelení...
Bylo vás osm sourozenců. Kteří žijí?
Zůstali jsme tři. Samí bratři. Nejstaršímu Bedřichovi bude v červnu 91 let, žije teď hlavně ve Vídni. Mně bude na podzim 87 a nejmladšímu Janovi bylo letos 83 let. Ten bydlí v Holandsku.
Jan se jmenuje i váš syn. Pomáhá se správou rodinného majetku?
Můj syn se nezapojuje. Je to matematik, je úplně jinde. V deseti letech dostal od švagra logaritmické pravítko. Myslel jsem si, jestli se nezbláznil, malému klukovi takový dárek. Ale on byl nadšený. Sedl si do kouta a naučil se s ním. Syn žije v Praze a pracuje jako programátor. Vnučka studuje práva.
Takže ona by se jednou mohla starat o Boskovice?
Uvidíme. Je to hodná holka, dobře studuje a přitom si vydělává na živobytí. Ona je Mensdorffová, syn odložil příjmení Pouilly, za komunistů ho rušilo.
Jako jediný ze sourozenců jste neemigroval. Nezalitoval jste někdy?
Litovat nemá cenu. To je ztracený čas, lítostí se nic nevyřeší. V osmašedesátém jsem měl v Paříži namířeno na kanadskou ambasádu. Dostal jsem tak obsáhlý dotazník, že kádrový dotazník od komunistů byla hračka. Říkal jsem si, to nikdy nevyplním, a s rodinou se vrátil. Tchyně na nás spustila, že jsme dobrodruzi, když jsme se vrátili. Tchán byl nadšený, protože jeho jediný vnuk byl zase doma.
V Paříži jste žil po listopadové revoluci a pracoval v diplomatických službách. Jak na ta léta vzpomínáte?
Byly to báječné roky. Člověk se strašně moc naučil a pochopil. Potkal jsem tam neuvěřitelnou směsici lidí. Přicházeli třeba kluci, kteří se nechali naverbovat do cizinecké legie. Neměli doklady, ty museli předtím odevzdat na takzvaném gestapu. Jenže najednou zatoužili po domově a chtěli pomoci. Byli za mnou tři kluci, zatloukali, že jsou z legií, ale já to na nich poznal. Nebo za mnou chodil jeden Čech a vždycky chtěl půjčit dvacet franků. Copak jsem nějaká banka, říkal jsem mu. On že peníze vrátí. Nikdy nevrátil, ale stejně jsem mu je pokaždé dal.
Já jsem mnohdy říkal několika starostům, jaký je rozdíl mezi nimi a námi: Vy jdete od voleb k volbám, my od generace ke generaci.
Kdy jste se naučil francouzsky?
Rodiče mluvili francouzsky. Hlavně když nechtěli, abychom jim rozuměli. Děti mají ten dar, že rozumějí, aniž by věděli, o čem se mluví. Doma jsme měli Francouzku, aby nás učila. Měla kanára a říkala mu Fifi. Mé nejmladší sestře, která byla tenkrát ještě malá, se – nevím proč – říkalo také Fifi. Jednou Francouzka přišla za maminkou a brečela, že Fifi je mrtvá. Matka se vyděsila, než pochopila, že mluví o kanáru.
Za války jsme s bratry Bedřichem a Albertem studovali gymnázium v Brně a docházeli na franštinu do rodiny jednoho Francouze. Jeho žena byla Češka a měli dvě dcery. Starší hezká, mladší krásu chudinka opravdu nepobrala. Hned jsem se zamiloval do té hezké a ohromně se snažil, abych vynikal. Pak už jsem se franštinu nikdy neučil. Dlouho jsem pracoval v garážích a tam žádný jazyk nebyl potřeba. To bylo samé „vole".
Dětství v Boskovicích
Ze zámku přecházíme do zámecké restaurace. Míjíme památný strom – rozložitou starou lípu.
„Na ni jsem nikdy nelezl. Zato v parku jsem lezl po mnohých stromech. Naposledy v roce 1991, to ještě zámek nebyl znovu náš. Slavili jsme sté výročí narození našeho otce a pozvali příbuzné. Bratři si při oslavě vzpomněli, že obzvlášť rádi jsme lezli na jeden strom. Všichni byli hrdinové, že to zkusí. Já se šíleně bál. Měl jsem boty s koženou podrážkou, a to klouže. Ale musel jsem. Na stromě jsme vyfotografovaní."
Na místě dnešní restaurace býval do komunistů klášter. „Byly tu jeptišky jako z komedií s Funesem. Byly to hodné babči. Měly tu mateřskou školu a obecnou školu. Vyráběly hostie a my si chodili pro odřezky do krabice. Kvůli myším měli kocoura, chodil na ptáčky, a to my děti neměly rády. Bratr ho zastřelil a zakopal. Nevím, jak se to jeptišky dozvěděly, ale bratr pak do kláštera nesměl."
Pod zámkem bývalo velké židovské město, dnes památkově chráněné se zachovalou synagogou. „Brána čtvrti se otevřela až po první světové válce a Židé se mohli stěhovat i jinam. Pak je nacisti odvlekli do koncentráku. Předtím židovský lékař říkal mé matce, že má pro celou rodinu připravené injekce, že ženu a děti na transport nepustí. Nakonec všichni nastoupili, neměl sílu zabít rodinu. Z koncentráků se Židů vrátila jen hrstka."
Načež pan hrabě zavzpomíná na svou učitelku ruštiny. Byla to Židovka. „V Boskovicích žila židovská rodina, dceru si vzal za ženu bulharský komunistický předák Dimitrov. Před válkou zavčas odvezl celou rodinu do Sovětského svazu. Když pak po válce začalo vyučování, já byl v sextě a přišla mladá kantorka. Uměla bezvadně rusky. Byla to Dimitrovova neteř. Celou válku studovala v Moskvě. Brzy pochopila, že já se rusky učit nebudu. Nezkoušela mě a já v tichosti procházel. Vloni jsem ji tady potkal, radostí jsme se objímali. Byla to nesmírně hodná a slušná žena."
Rozdíl mezi šlechtou a politiky
Při povídání s Hugem Mensdorffem-Pouillym přijde řeč i na mrzačení českého jazyka. Rozčiluje ho, stejně jako lidská nevychovanost. A tak se dostáváme k politice.
V našem časopise jsme nedávno psali, že demokracie selhává, a položili provokativní otázku. Přišel čas na návrat monarchie?
To je slovo do pranice. Kdo by ale byla hlava monarchie? Já jsem mnohdy říkal několika starostům, jaký je rozdíl mezi nimi a námi: Vy jdete od voleb k volbám, my od generace ke generaci. To platí i o vládnutí. Panovník nastoupí a je! Jako císař Franz Josef, to byla nějaká doba, co sloužil. Nebo královna Viktorie či královna Alžběta. Teď se všichni bojí, že Zeman bude znovu kandidovat na prezidenta. Ale také se neví, kdo by ho mohl nahradit.
Měl byste nějakého favorita?
Možná bych o někom věděl, ale kdo by ho přemlouval. Mám dojem, že ze slušných lidí by se nikdo nehlásil.
Co s takovými prezidenty, kteří se derou na Hrad.
Co s takovými prezidenty, kteří se derou na Hrad. Jeden byl slušný a jako jediný ze všech – od Masaryka po Zemana – to nechtěl dělat. Bránil se, ale přemluvili ho. Emil Hácha. Věděl, že strká hlavu do oprátky. Neměl důvod jít do politiky. Manželka mu zemřela, dcera se rozváděla, on šel do důchodu a chtěl překládat anglické básně. To uměl.
Pan hrabě nás pozval na oběd a my ho pak svezeme autem do Prahy. Od loňského roku neusedá za volant, auto řídil 67 let. Na sedmdesátku to už nedotáhl. Cestou kriticky komentuje dvě nepříjemnosti, před nimiž nemáme šanci ujet. Všudypřítomná žlutá záplava řepky a rozkopaná dálnice D1.
„V osmdesátých letech mě komunisté začali pouštět ven. Asi doufali, že se nevrátím a zbaví se mě. V Německu na dálnicích pracovali i v noci. Tady se nedělá ani za světla."
Před kým Hugo Mensdorff-Pouilly smeká, jsou muzejníci. „Jsou to vzdělaní lidé, kteří se za mizerné peníze starají, aby lidé viděli něco hezkého. Ohromně je obdivuji," říká uznale. Druhý den ho čekal slavnostní večer, na kterém se vyhlašovali vítězové národní soutěže muzeí Gloria musealis. V porovnání s tím, jak jsou placeni profesionální sportovci, berou muzejníci almužny.
Děti Vietnamců řádně studují, zatímco české mají radši marihuanu a sex.
Pan hrabě nás pozval na oběd a my ho pak svezeme autem do Prahy. Od loňského roku neusedá za volant, auto řídil 67 let. Na sedmdesátku to už nedotáhl. Cestou kriticky komentuje dvě nepříjemnosti, před nimiž nemáme šanci ujet. Všudypřítomná žlutá záplava řepky a rozkopaná dálnice D1.
„V osmdesátých letech mě komunisté začali pouštět ven. Asi doufali, že se nevrátím a zbaví se mě. V Německu na dálnicích pracovali i v noci. Tady se nedělá ani za světla."
Před kým Hugo Mensdorff-Pouilly smeká, jsou muzejníci. „Jsou to vzdělaní lidé, kteří se za mizerné peníze starají, aby lidé viděli něco hezkého. Ohromně je obdivuji," říká uznale. Druhý den ho čekal slavnostní večer, na kterém se vyhlašovali vítězové národní soutěže muzeí Gloria musealis. V porovnání s tím, jak jsou placeni profesionální sportovci, berou muzejníci almužny.
Společnost dostává „chléb a hry" a je spokojena?
Ale to byl konec Římské říše, protože Římané už nedělali nic jiného. Přišli bojovní Germáni a zlikvidovali je. Tohle že je konec Evropy? To je smutné. Zeměpisně ji zlikvidovat nejde, ale Evropany ano. Nemají děti a bude tu míchanice všeho možného. Asiatů je tu dost, ti jsou pilní a dřou. Chodím rád pro ovoce k Vietnamcům, mají pořád otevřeno. Jejich děti řádně studují, zatímco české mají radši marihuanu a sex.
Z čeho se radujete vy?
Ráno se probudím, už to je krásné. Pořádně jsem se nasnídal, provedl Rakušany, teď si s vámi povídám. Zítra jdu na slavnost do Obecního domu. Do konce týdne mám ještě dva koncerty. Mohu poděkovat pánbíčkovi, vždyť by to tak nemuselo být.
Rod Mensdorff-Pouilly
Původně francouzský rod Pouilly přijal jméno Mensdorff dle vesnice Mensdorf v Lucembursku za Alberta Louise Pouillyho v roce 1792. Za velké francouzské revoluce se příslušníci staré francouzské rodiny vystěhovali do Německa. V roce 1818 získal rod hraběcí titul v Rakousku.
V roce 1839 byl rodu udělen český inkolát (povolení zůstat na našem území a příslušnost mezi zdejší šlechtické rody). V té době získal panství a zámek Preitenstein (Nečtiny) v západních Čechách, který zůstal v jeho vlastnictví do roku 1945.
V roce 1843 do rodinného majetku přibyly Boskovice díky sňatku Alfonse Fridricha (pravnuk Alberta Louise) s dědičkou boskovického panství Terezií Rosou Františkou z Dietrichsteina. Jejich syn hrabě Alfons Vladimír se oženil s Idou hraběnkou Paarovou (prarodiče Huga Mensdorffa-Pouillyho). Dědicem Boskovic se stal jejich syn Alfons Karel, který si vzal hraběnku Marii Strachwitzovou ze Zdounek (rodiče Huga Mensdorffa-Pouillyho).
Za nacistické okupace byla na boskovické panství uvalena nucená správa. Hrabě Alfons Karel byl nějakou dobu zadržován gestapem. Na začátku 50. let ho komunisté internovali v táboře nucených prací v Hodoníně u Kunštátu. Majetek byl rodině konfiskován a navrácen po pádu komunistického režimu.
Foto: J. Rasch
Hugo Franz Maria Karl Friedrich Alfons Heinrich Rafael Mensdorff-Pouilly (86)
Jeho otcem byl Alfons Karel hrabě Mensdorff-Pouilly (1891–1973), matkou Marie hraběnka Strachwitzová ze Zdounek (1901–1971). Byl pátým z osmi sourozenců a posledním z dětí, které se narodily na boskovickém zámku.
Navštěvoval gymnázium v Brně a později v Boskovicích. K maturitě už ale nebyl připuštěn.
Jako jediný ze sourozenců (tři kvůli nemoci zemřeli předčasně) neemigroval. Byl nasazený u Pomocných technických praporů. Za komunistického režimu se živil jako řidič, myl auta a pracoval v automobilové dílně.
Po listopadu 1989 žil 4 roky v Paříži, kde byl zástupcem konzula na československé, později české ambasádě. Poté působil na pražském velvyslanectví Suverénního řádu maltézských rytířů.
Je členem správní rady rodinné firmy MP Holding, která spravuje majetek rodu.
Šedesát let žije v Praze. Letos v září to bude 30 let, co je rozvedený. Má syna Jana (52), který žije s rodinou v Praze, je programátor. Jediná vnučka Jana (23) studuje práva.
Článek vyšel 3. června 2016 v Dotyku č. 23/2016 a v Dotyku Styl Royal č. 6/2016.