Na schodech k hradu míjíme ruské turisty, oporu zimní sezony. Oproti minulému roku jich sem zavítala polovina. Podobně slabší návštěvnost hlásí i jiné památky.
„Máte štěstí, včera tady celý den seděla mlha," vítá nás hrabě Zdeněk Sternberg. Slunce dokonale osvítilo hrad tyčící se na strmé skále vysoko nad řekou Sázavou. Lednový den připomíná spíše předjaří.
„Takové zimy z mládí nepamatuji. Vždy tu byla spousta sněhu, hráli jsme hokej, bruslili. Teď není sníh, ani led," porovnává. Může za to globální oteplování? „Těžko soudit. To ví jen Václav Klaus," zavtipkuje pan hrabě.
Blahobytné krásné stáří stojí za bačkoru.
Povídáme si v jedné z nejstarších místností původního hradu, který nechal v roce 1241 postavit Zdeslav ze Sternberga. Nyní tu má pracovnu kastelánka Zuzana Míková. Spolehlivou pravou rukou pana hraběte je už šestnáctý rok.
Svůj hrad Zdeněk Sternberg moc často neopouští. Společenská setkání ho už nelákají. Zato z povzdálí a s velkým zájmem sleduje společenské dění. Má perfektní přehled o posledních událostech doma i ve světě. Paměť mu výborně slouží. Zažil všechny české prezidenty, a jak se střídali, vyjmenuje bez sebemenšího zaváhání.
„Blahobytné krásné stáří stojí za bačkoru," přesto říká vitální starý pán urozeného původu. Kdo trpí migrénami, bolestmi kloubů, kostí či zubů, měl by se vydat na hrad Český Šternberk. Bude-li se pomalu procházet po vrchu, na kterém hrad stojí, a přitom si stisknutými rty mručet „hm", po deseti až dvaceti minutách se mu uleví. Tento recept na bolesti doporučuje Wikipedie.
Místo, kde žijete, má prý také příznivý vliv na celé pohybové ústrojí. Myslíte, že i díky němu jste ve svých letech v dobré kondici?
Tak o tom jsem neslyšel. Možná kus pravdy na tom je. Je tu klid, dobrý vzduch. Dálnice je odsud poměrně daleko a nekazí ovzduší.
Jaké to je žít v 21. století na středověkém hradě?
Mně to připadá normální. Jako jinému bydlení v dvoupokojovém bytě v paneláku. Všechno je zvyk.
Také jste bydlel v malém bytě v Praze. Jak jste se s velkou změnou vyrovnával?
To je dávná historie. Jako malý kluk v kvartě jsem byl přemístěn do malého bytu v Praze na Újezdě. Dost jsem zpočátku trpěl. Byl jsem zvyklý na prostory a pohyb. Tam byla jen předsíňka, kuchyň a dva pokoje. V bytě byli ještě dva strýcové, kteří mě hlídali před nástrahami velkoměsta. Já říkám, že nejlepší lidská vlastnost je adaptace. Umění zvyknout si na jakoukoliv situaci.
Colloredové na tom byli za protektorátu daleko hůř než my ostatní restituenti. Němci jim bezplatně zkonfiskovali veškerý majetek.
V tom vás život opravdu prověřil. Byl jste již v důchodu, když jste se ujal majetku navráceného v restitucích. Bylo to s chutí, nebo z povinnosti?
Z povinnosti. Často s tím byly velké problémy. Hrad je obrovský a k němu ještě pozemky. Máme lesy a zemědělské hospodářství. Ale já už jsem v cílové rovince.
Foto: J. RASCH
Svatební mše v kapli
Letošní rok je pro vás významný, budete mít s manželkou diamantovou svatbu. Už víte, jak ji oslavíte?
Manželka by v den svatby chtěla mši v naší kapli. Půjde to? (Obrací se na kastelánku, zda na neděli 10. května může zarezervovat kapli na rodinnou oslavu.)
Brali jsme se v roce 1955. Ze šachty jsem dostal 14 dní dovolené a jeli jsme na svatební cestu z Prahy do Jeseníků.
Cestovali jsme vlakem a nocovali v grandhotelu v Hradci Králové, to byl ten nejlepší. Mám s ním spojené hlavně dva zážitky. Nejdříve jsem za oknem uviděl nasvícený obrovský plakát s portrétem Klementa Gottwalda. Když jsem odhrnul deku na posteli, leželo na prostěradle vyloupnuté kuří oko.
Láká vás ještě cestování, nebo si raději užíváte klidu domova?
Nikam moc nevyjíždím. Od toho mě chrání můj věk. Víte, když vám bude 92 let, je užívání už něco jiného. Mám pár zájmů, kterými se zabývám. Trochu je to historie, něco dohledávám, něco napíšu. Dost mi to ale ztěžuje, že strašně špatně vidím. Ani s lupou nejsem schopný číst. Mám tedy přístroj, který mluví. Vložím do něj text a on povídá. Psát rukou už mi také moc nejde. Blahobytné krásné stáří stojí za bačkoru.
Na hradě jste prožil dětství. Jaká místa jsou vám tu nejmilejší?
Těžko bych vybíral. Všechna jsou mi důvěrně známá. Dříve jsme s rodiči žili o poschodí výš. Byly tam ložnice, jídelna, salony. Nyní tudy vede celý okruh expozice. Vše je mi bezprostředně blízké, však jsem to také zařizoval. Když jsme hrad přebírali od státní správy, bylo to tu úplně jiné. Byla snaha nepřipomínat bývalé majitele.
Je pravda, že jste měl v pokoji truhlářský ponk?
Ponk přímo ne, byl to pracovní stůl a truhlářské nářadí, to je pravda. Ne, že bych chtěl být truhlářem. Každého kluka vábí hoblík a kladivo. Dostávám dost často otázku: „Čím jste chtěl být?" Neměl jsem žádný vyhraněný zájem na nějakém zaměstnání. Ale koníčků jsem měl spousty, to jsem asi zdědil po svém otci.
Co vás bavilo?
Jako kluk jsem sbíral minerály. Pak, když to tu zabrali, sbírku jsem věnoval muzeu v Ratajích nad Sázavou. Asi tam stále leží. Také jsem sbíral známky, nadšeně fotografoval, zabýval se genealogií.
Foto: J. RASCH
Váš syn Filip žije ve Vídni. Bude jednou rodové sídlo spravovat na dálku?
To určitě ne. Správu už teď řídí on a konzultuje se mnou. Sám to již nezvládám. Syn ale nechce opustit advokátní kancelář, kterou ve Vídni provozuje. Jezdí sem nejdéle po deseti dnech.
Po restituci byl kastelánem na Českém Šternberku váš synovec Jiří Sternberg, který pak převzal zámek Jemniště. Byl u vás na učení?
Něco na tom je, co říkáte. Byl absolutní laik, ale byla to doba, kdy jsme byli všichni začátečníci. Zůstali tu státní zaměstnanci, které jsme převzali. Většinou byli absolutně nevyhovující, takže jsme je postupně měnili. Synovec byl velice snaživý. Ke konci, kdy převzal Jemniště, byl napůl tady a napůl tam.
Vídáte se s hraběnkou Dianou Sternbergovou, která vlastní zámek v Častolovicích?
Jsem s ní velice zadobře, výborně se mi s ní povídá. Byla cizinkou, když přišla do Častolovic. Teď mluví velmi dobře česky. Vídáme se ale jen sporadicky.
Ani za starých časů nebyly mezi rodinami těsné vztahy. Pamatuji, že se naši rodiče navštěvovali v létě, když byli na zámku v Zásmukách, což je blízko. V Častolovicích žili rodiče Diany v zimě.
Když člověk dlouho žije, má možnost porovnávat. Ekonomicky nebylo nikdy tak dobře jako v současné době. Zní to trochu banálně, ale je to pravda. Nedá se to vůbec srovnat ani s blahořečenou první republikou.
Nyní se znovu obnovuje soud o zámek Opočno. Rozumíte tomu, proč ho stát nechce vrátit Kristině Colloredo-Mansfeldové?
Nerozumím. Colloredové na tom byli za protektorátu daleko hůř než my ostatní restituenti. Němci jim bezplatně zkonfiskovali veškerý majetek. To u nás nebylo.
Otec zůstal vlastníkem a na majetek byla uvalena takzvaná nucená správa, aby s ním nemohl nakládat. Kdyby nacisté válku vyhráli, asi by hrad převzal nějaký zasloužilý vojevůdce. Ale Colloredům Němci zabavili panství bez náhrady.
Výchova se neošálý
Jaké aristokratické zvyky, ke kterým vás vedli rodiče, dodržujete?
Sluhové a komorníci už dávno nejsou. Žijeme docela normálním způsobem. Donedávna manželka vařila. Neměl jsem žádnou posluhu, postel jsem si stlal sám. Samozřejmě, z výchovy si člověk odnesl jisté zásady na celý život. Stolování bylo velice přísné. Moje matka dbala na to, jak se drží vidlička, co se nožem na talíři nemá krájet. Kdo je odmala způsobně veden, se pozná na každém jeho gestu. Je to vidět i na řečnících v parlamentu. Někdo to v sobě má a někdo nemá.
Stále vás baví sledovat politiku?
Velmi podrobně ji sleduji každý den. Ne, že by člověk nutně musel. Je to ze zájmu o to, co se děje. Ještě pozdě večer sedím u televize u pořadu Události, komentáře. Pak jdu s pejskem ven na terasu.
V dřívějších rozhovorech jste říkal, že nikdy jsme se neměli tak dobře. Pořád si to myslíte?
Když člověk dlouho žije, má možnost porovnávat.
Neměl jsem žádnou posluhu, postel jsem si stlal sám. Samozřejmě, z výchovy si člověk odnesl jisté zásady na celý život.
Ekonomicky nebylo nikdy tak dobře jako v současné době. Zní to trochu banálně, ale je to pravda. Nedá se to vůbec srovnat ani s blahořečenou první republikou. Ekonomické zvraty v posledních desetiletích jsou nesrovnatelně kratší a rychlejší než v minulosti. Přesto podle mého názoru – a všichni mi dávají za pravdu – na tom lidé na venkově, ani ve městech nikdy nebyli ekonomicky tak dobře. To ovšem neznamená, že byli spokojení. To nebyli nikdy. Když jedete autem po vesnicích, u každé chalupy stojí auto. My jsme do Šternova (sousední vesnice, kam je to asi tři kilometry – pozn. red.) chodili jedině pěšky, ač by naše rodina měla na auto.
Foto: J. RASCH
Přesto jsou mnozí Češi nespokojení.
Žije se převážně v tom negativním a média k tomu přispívají. Neustále líčí vše zlé, široce rozmazávají loupežná přepadení, havárie, nedávno teroristické vraždy v Paříži. Když se píše o tom, že někdo udělal dobrý skutek, je to nuda. Nikoho to nezajímá.
Žil jste přes dvacet let v Rakousku. I tamní média informují o útocích a katastrofách. Proč tam není „špatná nálada"?
Je tam úplně jiný život. Země šla od konce války jiným směrem. Nejen ke mně, ale i k mnoha uprchlíkům se tam chovali velice dobře.
Příchod uprchlíků a problémy s přistěhovalectvím se nyní široce řeší. Měla by je Evropa dál přijímat?
Určitě. Taková je doba, nedá se tomu zabránit. Možná krátkodobě, kdyby Francouzi zavedli vízovou povinnost.
Problém je v tom, že imigranti se musí adaptovat, když přijdou do jiného prostředí. Já jsem se také musel adaptovat po příchodu do Rakouska. Vůbec jsem se nestýkal s jinými emigranty. Chtěl jsem se od toho odtrhnout a dostat se dál. O víkendech jsem studoval rakouskou administrativu, zatímco někteří jiní Češi seděli v hospodách a lkali zármutkem, že museli odejít.
Zdá se vám, že mladá česká demokracie vyspívá, nebo se jí to moc nedaří?
Nikdo nemohl očekávat, že vše půjde naráz. Že se změní systém a zároveň i mentalita lidí. Jsem nyní vzhledem ke svému věku dosti izolován, ale mám dojem, právě mladí lidé, generace z 80. let, je v těchto vlastnostech daleko zralejší. Je to přirozené.
Pro lidi, kteří za minulého režimu něčím byli a samozřejmě byli straníky, to bylo kulminační období jejich života. Proto na něj v dobrém vzpomínají. Pamatuji z dětství, kdy starší lidé říkali – za císaře pána, to bylo něco.
Záleží nejen na občanech, i státní správa se musí adaptovat. V tom je stále rozdíl, pokud mohu srovnat magistrát ve Vídni a v Praze, nebo ministerstva. Přístup úřadů je jiný. Tady je vše strašně komplikované a úmorné.
Imigranti se musí adaptovat, když přijdou do jiného prostředí. Já jsem se také musel adaptovat po příchodu do Rakouska. Vůbec jsem se nestýkal s jinými emigranty. O víkendech jsem studoval rakouskou administrativu, zatímco někteří jiní Češi seděli v hospodách a lkali zármutkem, že museli odejít.
Můžete porovnat na konkrétní zkušenosti?
Ta je každodenní. Každý den sedím s paní kastelánkou a probíráme poštu. Neustále řešíme spoustu směrnic. Pečujeme o hrad, který je národní kulturní památkou, ale je k neuvěření, jak je vše spletité a obtížné. Nejen pokud jde o památkovou správu, ale celkově.
V České republice se ujal přístup, kdy se pořád jen jedná. Je tu taková váhavost, jenom ne převzít odpovědnost a říct jasně svůj názor.
Když jsem pracoval v rakouském potravinářském koncernu, příslušný referent na poradě vylíčil problém, navrhl řešení. Do zápisu se dal termín a šlo se k dalšímu bodu. Tady se projednání prvního bodu zadrhne na hodinu a půl.
Medaile za zásluhy od Klause
Zažil jste všechny české prezidenty. S kterými jste se setkal?
S T. G. Masarykem jsem se osobně nepotkal, ale samozřejmě si na tu dobu pamatuji. Nepotkal jsem se ani s Benešem, Háchou. Osobně ani s Gottwaldem, Zápotockým, Svobodou a Husákem.
Pak byl Havel. Toho jsem viděl na jednom setkání dávno předtím, než se stal prezidentem. Od Klause jsem na Pražském hradě dostal vyznamenání. Když mi předával řád, říkal, že se jednou bude muset na náš hrad podívat.
A přijel?
Kdepak. To byla fráze.
Přijal byste státní vyznamenání od současného prezidenta Miloše Zemana?
To nebezpečí mi nehrozí. Ale asi ano. Není to osobní vyznamenání od prezidenta Zemana. Nejsem jeho obdivovatel. Už jen způsob, jak mluví. Když tu bude sedět a odpovídat na vaše dotazy, bude to líčit stylem, jako byste byla úplně hloupá. Víte už předem, jaká vedlejší věta bude následovat. Připadáte si jako blbec.
Neustále řešíme spoustu směrnic. Pečujeme o hrad, který je národní kulturní památkou, ale je k neuvěření, jak je vše spletité a obtížné.
Neděsí vás, že se tahle země opět přichyluje k Východu?
Tato politika státu vychází hlavně od dvou prezidentů – Klause a Zemana. Oběma je vlastní tendence směrem na Východ. Jen s rozdílem, že Klaus úplně odmítal Evropskou unii a Zeman tak napůl.
Dokud jsme členy EU a NATO, nebezpečí nehrozí. Rusko není zdaleka tak potentní velmoc, jako byla za Brežněva. Je to vidět na tom, co se stalo během několika týdnů.
Zabraly sankce a díky tomu, že OPEC těží jako blázen, je nadbytek ropy a její cena prudce klesla. Rusové jsou už téměř na kolenou.
Vidíte to i na návštěvnosti hradu. Jak ubylo ruských turistů?
V zimě byla vždy nejsilnější ruská klientela. Oproti loňsku přijelo letos ruských návštěvníků o polovinu méně.
Neruší vás davy turistů, které hradem procházejí během letních prázdnin?
Neruší. Máme nahoře náš soukromý východ a kdykoliv můžeme vyjít ven. Přímo kolem dveří pokoje, v němž sedávám, ale projde za rok kolem sta tisíc návštěvníků.
Po návratu z Rakouska vás nemile překvapila krajina kolem Českého Šternberka. Mění se k lepšímu, nebo jste si zvykl?
Byl to veliký rozdíl. Když jedete po rakouském venkově, nebo v Alpách, tam je kultura obývání prostoru daleko lepší. Stále je to rozdíl, přestože se tu mnohé zlepšilo. Nejen hrad.
Když jsme ho přebírali, byl ve špatném stavu. Příšerné to bylo i všemožně kolem. Dnes tu hospodaří náš zemědělský podnik Šternov, co to dalo práce pole a krajinu zlepšit! Máme přes dva tisíce hektarů polí a luk, na Rokycansku také asi dva tisíce hektarů.
V zimě byla vždy nejsilnější ruská klientela. Oproti loňsku přijelo letos ruských návštěvníků o polovinu méně.
Jistě je to i ekonomický přínos pro dnešní panství?
Důležité je celkové zhodnocení – hrad i hospodaření v krajině. Podstatné je, aby vše prosperovalo. Nečekám návratnost kapitálu, který jsem do toho vložil. Konečným záměrem není jenom vydělat. U nás neplatí železný zákon, kterým se řídí současná ekonomie.
Zdeněk Sternberg (91)
vypráví svém životě
Hrabě Zdeněk Sternberg se narodil 15. srpna 1923 v Praze jako druhé dítě a nejstarší syn Jiřího hraběte ze Sternberga a jeho manželky Kunhuty hraběnky Mensdorff-Pouilly.
Životopis není opsán ze žádné encyklopedie. O svém životě od mladých let vypráví sám pan hrabě.
Do 14 let jsem byl privatista (výuka od domácího učitele – pozn. red.) tady na hradě. Do Prahy jsem přišel na gymnázium ve školním roce 1938/39. To byla doba mobilizace, začátek protektorátu a úplné změny ve školách i v celém prostředí. Tak to šlo po celé dvacáté století. Byl jsem při Pražském povstání v roce 1945. Při takzvaném Vítězném únoru jsem byl účastníkem demonstrace studentů, když šli na Hrad za prezidentem Benešem.
Pak nastal stalinismus, popravy. To nemusím líčit, každý ví, jak to bylo. Byli jsme na prvním místě mezi těmi, vůči nimž byl namířen třídní boj. Stačilo vyslovit jméno. Otec měl štěstí, že se ho tu zastali místní lidé a mohl zůstat na hradě jako státní kastelán. To bylo výjimečné, nikde jinde se to nestalo. Všechny vlastníky z jejich sídel vyhnali.
Po válce do roku 1949 jsem studoval. Ukončil jsem práva na Univerzitě Karlově, ale nepromoval jsem. To mi zamítli. Padesátá léta byla hrozná. 1. října 1950 jsem nastoupil na vojnu. Po 14 dnech základního výcviku v Litoměřicích mě přemístili do jednotek PTP (Pomocný technický prapor). Pracoval jsem jako horník – nejdřív jako voják, později v civilu. Civilista na tom byl o stupínek lépe než voják.
Pak jsem se z dolu v Karviné vrátil do Prahy v domnění, že budu „kádrově očištěn". Měl jsem všelijaká potvrzení, jak jsem plnil normy. Marně jsem se však snažil najít nějaké zaměstnání. Hrozil mně postih – když někdo neměl zaměstnání, byl to trestný čin. Ptal jsem se na mnoha místech a zpočátku vždy říkali, dobře, umíte perfektně německy. Jakmile uslyšeli jméno, okamžitě mě odmítli.
Pak jsem se náhodou v nějaké společnosti sešel se zaměstnancem karlínského divadla, bylo to na Silvestra. S jeho protekcí jsem v roce 1956 nastoupil do sboru kulisáků. Bylo v něm 23 jevištních dělníků. Začal jsem v technice a nakonec jsem to dotáhl na zástupce jevištního mistra. Bylo to velice náročné, ani ne tak fyzicky, ale na paměť a manažerskou pohyblivost. Řídil jsem přestavby a musel si pamatovat tisíce položek. A šlo o čas, přestavby byly limitované na vteřiny.
Když zemi obsadila vojska Varšavské smlouvy, s manželkou a synem jsme odcestovali do Rakouska na výjezdní doložku. A rozhodli se, že zůstaneme. Požádal jsem o politický azyl a neprodleně ho získal. Už 1. prosince 1968 jsem nastoupil do potravinářského koncernu, v roce 1973 jsem byl jmenován prokuristou a nakonec zástupcem generálního ředitele. V Československu jsem byl odsouzen za opuštění republiky a nemohl sem jezdit. Když v Rakousku skončila má aktivní dráha, začalo se to tu hýbat. Jako důchodce jsem se v roce 1992 ujal restituovaného majetku.
Článek vyšel 6. února 2015 v Dotyku č. 6/2015 a v Dotyku Styl Royal č. 2/2015.