Na rohu Majdanu nás přivítal náš průvodce Constantin – mladý, mírně podsaditý Ukrajinec, který se s námi po celou cestu bez rozpaků dělí o své názory na Rusko, ukrajinské politiky a vůbec všechno, co s tím souvisí. Obdivuji jeho bystré postřehy a myslím, že tenhle chlapík má rozhodně na víc než na to, aby dělal turistického průvodce. Uvědomuji si ale, že to musí být vzhledem k nynější hospodářské situaci na Ukrajině dost těžké.

Na okraji Kyjeva dostáváme informace, jak se chovat v prostředí kontaminovaném radioaktivitou: zůstat na zabezpečených stezkách, ničeho se nedotýkat, zakrýt si tělo a nekouřit! O něco později zjistíme, že zejména ta část o kouření bude z větší míry ignorována.

Písnička na cestu

Zatímco se Thomas dostává z kocoviny, já se zájmem vstřebávám další informace od Constantina, sleduji dokument BBC o černobylské havárii a zaposlouchám se do nečekaně dobré rockové písničky s textem „Sleeping in the dirt of Cherno-ho-ho-byl toni-i-i-ght" („Dneska přespávám ve špíně Černobylu"). Ukázalo se, že tato písnička (Chernobyl kapely Crucifix) nás bude doprovázet celou cestu.

Po zhruba 2 hodinách a 120 kilometrech jízdy po hrbolatých cestách směrem na sever se dostáváme na místo oficiálně zvané „Uzavřená zóna Černobylské jaderné elektrárny". Dozvídáme se, že to, co původně existovalo jako oblast o poloměru 30 km od elektrárny, nakonec pokrývá větší část Ukrajiny. I Bělorusko má vlastní zónu – Poleskou státní radiačně-ekologickou rezervaci (Zapovědnik). Ta ohraničuje běloruské území, které bylo nejvíce zasaženo radioaktivním spadem z Černobylu.

Při průjezdu prvním stanovištěm bezpečnostní kontroly obloha zešedne a začíná pršet. Zdá se, že to syrové počasí svým způsobem patří k nedotčeným lesů a polím a nekonečným silnicím, na kterých se místo aut prohání vysoká zvěř a toulaví psi (kteří, jak se dozvíme, se stávají kořistí vlků, jakmile udeří zima). S Thomasem si hned vybavíme seriál „Živí mrtví" nebo film „Já, legenda", ve kterém Will Smith hraje jednoho z posledních lidí, kteří na světě přežili.

Černobyl je ve skutečnosti v Pripjati

Přestože je jaderná elektrárna ještě nějakých 20 kilometrů daleko, s překvapením zjišťujeme, že už jsme v Černobylu. Je nám řečeno, že jaderná elektrárna se ve skutečnosti nachází nedaleko města Pripjať, které navštívíme později. Další překvapení: přestože toto město vypadá jako město duchů, Constantin nám sděluje, že pracovníci ostrahy a administrativy uzavřené zóny zůstávají ve městě dlouhodobě. Často se střídají, aby nepřekročili maximální přípustnou roční dávku radiace.

To pravděpodobně vysvětluje existenci restaurace, ve které se před další cestou hlouběji do zóny posilníme obstojným ukrajinským jídlem. Jako člověk ze Západu jsem vždy překvapen, jak moc důležité je pro lidi z východní Evropy umýt si před jídlem ruce. Podle Constantina se tento zvyk ještě více zintenzivnil po havárii, kdy bylo lidem doporučováno mytí rukou, aby se zabránilo kontaminaci jídla případnými ozářenými částicemi.

Po návštěvě několika památníků včetně nedávno zřízeného, připomínajícího události ve Fukušimě, pokračujeme v cestě. S Thomasem jsme upozorněni na to, abychom nepili vodu jinde než v autobusu, protože bychom tím zvýšili riziko radioaktivní kontaminace. S tímto poznatkem procházíme druhou a zároveň poslední bezpečnostní kontrolou před Černobylskou jadernou elektrárnou na okraji Pripjati.

Svět bez lidí

Okolí je čím dál víc surreální. Vypadá to, jako bychom poslední známky civilizace nechali někde daleko za sebou. Takto by svět vypadal bez nás, lidí. Je to poměrně elektrizující zážitek, který vám dává snadno zapomenout na to, že vstupujete do jedné z nejvíce kontaminovaných oblastí na naší planetě.

Na cestě do jaderné elektrárny si už z dálky všimneme gigantického sovětského zahorizontálního radarového systému zvaného Duga. Ten byl součástí sovětské sítě včasného varování ABM. Průvodce nás informuje, že systémy Duga měly mimořádně velký výkon, v některých případech i více než 10 MW, a vysílaly v krátkovlnných pásmech. Jejich signál se objevoval bez varování a měl podobu pronikavého opakujícího se ťukání při frekvenci 10 Hz, podle kterého mu také posluchači vysílání na krátkých vlnách říkali „ruský datel".

O radaru Duga se předchozího večera v jednom kyjevském strip clubu zmínil náš dobrý přítel Adrej z Kyjeva. Andrej se připojil ke skupině, která si říká „Stalkeři". Lidé, kteří společně s dalšími jedinci stejného smýšlení strávili několik dní, týden či déle v uzavřené zóně. Skrývají se před ostrahou, potulují se kontaminovanými lesy, spí s plynovou maskou v opuštěných budovách a – ano – lezou na obří konstrukce, jako je Duga, z jejíhož vrcholu je vidět elektrárna.

I když tuto aktivitu nemusíme považovat za zdraví prospěšnou, připomíná nám, že Černobyl spoustu lidí svým způsobem fascinuje. Možná že to pomůže uchovat temné vzpomínky na tuto havárii i pro budoucí generace.

Nešťastná čtyřka

Od radaru Duga už vidíme Černobylskou jadernou elektrárnu. Vystupujeme z maršrutky a stojíme před prvními budovami toho, co se mělo jednou stát největší jadernou elektrárnou v Sovětském svazu. Před havárií byly v provozu čtyři reaktory ruského typu RBMK, dva se stavěly a dalších šest bylo v plánu.

Kolem obrovské umělé nádrže na chladicí vodu z řeky a rozestavěných chladicích věží (které nebyly všechny využity) se dostáváme k reaktoru č. 4. Tento kanálový varný reaktor s uranovo-grafitovým moderátorem stál v sobotu 26. dubna 1986 na začátku toho, co je všeobecně považováno za nejhorší havárii v historii jaderné energetiky na světě. Havárií bylo postiženo rozsáhlé území Evropy. Radioaktivní mrak se dostal až do Norska, přičemž západní státy byly o havárii informovány až po několika dnech.

Jak tak stojíme u památníku před vstupem ke kompletně zničenému reaktoru č. 4, začíná se hlásit o slovo Geigerův detektor, který drží Constantin v ruce. Typické pípání opakující se v rychlých intervalech doplňuje surreální scenérii. Přestože jím naměřená hodnota záření v sievertech (Sv) není při krátkodobém vystavení škodlivá, je vyšší než běžně se vyskytující hodnoty záření.

Reaktor 4 je uzavřen pod sarkofágem z betonu a olova, který má zabránit úniku radioaktivity. Naši pozornost hned upoutá tzv. nový bezpečný kontejnment stojící vedle zničeného reaktoru. Tento nový sarkofág, z velké části financovaný Evropskou unií, je už těsně před dokončením. Ukazuje se, že budeme jedni z posledních návštěvníků, kteří spatří zničený reaktor, protože nová konstrukce bude přesunuta nad původní nestabilní sarkofág již zanedlouho.

Zatímco běžní návštěvníci nemají k reaktoru č. 4 přístup, mnoho lidí k němu musí docházet pravidelně, aby opravili netěsnosti a jiná poškození nebo přípravili přesun nového bezpečnostního kontejnmentu.

Constantin naznačuje, že už bychom se měli vrátit do autobusu, abychom nebyli v silně kontaminované zóně příliš dlouho. To, co přijde, v nás zanechá ještě hlubší dojem než zničený reaktor: město Pripjať.

Návštěva města duchů

Jen co by od Černobylské jaderné elektrárny kamenem dohodil, stojí město Pripjať, které v roce 1986 bývalo vzorovým městem Sovětského svazu a domovem přibližně 49 000 lidí. Měla to být esence komunismu obývaná lidmi, kteří byli rovnější mezi rovnými, město s 15 základními školami, 25 obchodními domy, 27 kavárnami, bufety a restauracemi, kiny, 10 sportovními centry, 3 vnitřními bazény, 10 střelnicemi, 2 stadiony, zábavním parkem, přístavem s rychlým lodním spojením do Kyjeva... Celkově věci, o kterých by si podle vyprávění mých příbuzných z bývalé NDR mohli lidé v komunistických státech nechat jen zdát.

Dostáváme se do centra města, kde si můžeme všimnout opuštěných budov, které si vzala zpět matka příroda. Constantin nám představuje dominanty města, jako je již dlouho opuštěné ruské kolo v pripjaťském zábavním parku, bazén Lazurnyj a stadion Avanhard. Zatímco v jiných opuštěných obcích, které nebyly zasaženy radioaktivitou, se setkáváme s vandalismem, tady se se to zdá až nemožné, protože všechno, čeho se dotknete, může znamenat problém. A skutečně – vše, co vidíme, zůstalo více méně nedotčeno. Panenky, nemocniční vybavení, knihy, školní lavice, kinosálové sedačky, bary...

Přestože se zdá, že šlo o okamžitou evakuaci, skutečnost byla jiná. Obyvatelé města si šli po své práci, aniž by věděli, co se stalo. Dozvídáme se, že v průběhu několika hodin od výbuchu onemocněly desítky lidí. O něco později si lidé stěžovali na velké bolesti hlavy, kovovou pachuť v ústech a nekontrolovatelné záchvaty kašle a zvracení. V časných hodinách 27. dubna 1986, více než 24 hodin po první explozi, byla nařízena evakuace Pripjati. Podle počátečního rozhodnutí to mělo být na tři dny. Později ale bylo rozhodnuto, že to bude natrvalo.

Obyvatelé města si šli po své práci, aniž by věděli, co se stalo. V průběhu několika hodin od výbuchu onemocněly desítky lidí.

Při procházce Pripjatí vidíme tento trvalý stav zblízka. Thomas a já jsme se narodili až po havárii a na tomto místě získáváme letmou představu o tom, jak hrozná musela být. Během několika málo dní se šťastný život v komunismu změnil v noční můru. Vše, co lidé vybudovali, museli opustit. Jejich život devastovalo něco, co ani není vidět a co má zhoubný vliv nejen na bezprostřední okolí, ale také na život lidí ve vzdálených oblastech.

Na věčnou paměť

A o tom to v podstatě je: radioaktivita je neviditelná. Není ani cítit. Příliš velké množství radioaktivity prostě zabíjí, případně „pokud máte štěstí", způsobí vám „jen" vážné zdravotní problémy. I když lidé do současnosti vyvinuli technologie, které umožňují nakládat s jadernou technologií bezpečněji, nenašli žádné dlouhodobé řešení pro ukládání jaderného odpadu a podle všeho ani nejsme schopni plně zabránit haváriím, jaká se odehrála ve Fukušimě.

Návštěva Černobylu nám připomíná, že bychom měli nakládat s jadernou technologií opatrně a nepolevovat v jejím dalším vývoji a zvyšování bezpečnosti. Černobyl je ukázkou toho, co se může lidstvu stát. To, co tu vidíte, bude vypadat podobně i za 100 či 200 let. Neudělejme tutéž chybu znovu.