Plán na ozbrojené povstání na Slovensku se začal rodit už v roce 1943. Československý prezident v exilu Edvard Beneš předal při své návštěvě v Moskvě v roce 1943 memorandum, obsahující plán ozbrojené akce i povstání. Beneš současně podepsal v Moskvě 12. prosince 1943 Československo-sovětskou smlouvu o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci, která rovněž zaznamenala ohlas v hnutí odporu. Samotné povstání vypuklo 29. srpna 1944 ve 20 hodin.

Vojenské ústředí a Slovenská národná rada

V roce 1943 už se Slovenskem šířila revoltující atmosféra mezi důstojníky Slovenské armády, stojící do té doby na straně Hitlera. Slovenská republika, známá také jako "Slovenský štát", byla sice formálně nezávislá, ale reálně od začátku patřila mezi satelity Třetí říše, v důsledku jejíž agrese proti svobodnému Československu také vznikla.

Jako spojenec nacistického Německa se Slovenská republika zúčastnila druhé světové války na straně fašistické Osy Berlín - Řím - Tokio. V jejím politickém systému pak dominovala Hlinkova slovenská ľudová strana, fungující podle nacistického vzoru, včetně účasti na takzvaném konečném řešení židovské otázky, kdy nechala deportovat většinu slovenských Židů do nacistických koncentračních a vyhlazovacích táborů.

Během roku 1943 tak začalo být zřejmé, že nemá-li se Slovensko zařadit po válce po bok poražených nacistických režimů, bude nezbytné masové politické i vojenské vystoupení, které by se postavilo proti fašismu.

Pokud jde o vojenskou přípravu, začalo vznikat mezi vyššími důstojníky Slovenské armády několik opozičních center, z nichž nejvýznamnější se utvořilo na Velitelství pozemního vojska v Banské Bystrici ve skupině kolem podplukovníků Jána Goliana, Mikuláše Ferjenčíka a Dezidera Kišš-Kaliny a majora Miloše Vesela. Z této skupiny vzniklo na jaře 1944 Vojenské ústředí, které dalo podnět k přípravám slovenského ozbrojeného boje. Ján Golian byl jmenován v březnu 1944 prezidentem Edvardem Benešem dočasným vůdcem vojenských aktivit na slovenském území.

Politická opozice fašistického režimu byla na Slovensku dlouho roztříštěná a tvořil ji zčásti komunistický a zčásti občanský odbojový blok. Slovenští komunisté operovali až do roku 1941 pod vlivem Moskvy s myšlenkou takzvaného sovětského Slovenska, jinými slovy s poválečným připojením Slovenska k Sovětskému svazu. To jim ale znemožňovalo spolupráci s ostatními odbojovými složkami slovenské společnosti, jež v souladu s politikou Benešovy exilové vlády v Londýně počítali s obnovením společného žití Čechů a Slováků v rekonstruovaném Československu

Až do roku 1943 tak fungovaly na Slovensku dva nezávislé opoziční směry, které vzájemně nijak nespolupracovaly. Až pod vlivem Benešova jednání v Moskvě a podepsání Československo-sovětské smlouvy, jakož i jednání vůdců tří stěžejních protifašistických mocností v Teheránu vznikl před Vánoci 1943 společný programový dokument, známý jako Vánoční dohoda. Touto dohodou byl zřízen ilegální společný odbojový orgán - Slovenská národní rada - který se měl stát jediným reprezentantem politické vůle slovenského národa doma. Ve vedení Slovenské národní rady zasedli tři komunisté (Karol Šmidke, Gustáv Husák a Laco Novomeský) a tři zástupci bloku "občanského" (Jozef Lettrich, Ján Ursíny a Matej Josko). Vánoční dohodu podepsali ještě Peter Zaťko a za sociálnědemokratickou stranu Ivan Horváth. Později se členem SNR stal i sociální demokrat Jozef Šoltész a další zástupci občanských skupin. Zpráva o vzniku Slovenské národní rady byla zaslána na vědomí československé londýnské vládě Edvarda Beneše, který s jejím vytvořením souhlasil.

Povstání partyzáni urychlili, ale zkomplikovali

Slovenská národní rada se sešla s Vojenským ústředím naposledy 27. července 1944 v Žarnovické kotlině u Čremošného, kde obě strany probíraly politickou i vojenskou stránku povstání. To mělo probíhat v souladu s postupem sovětské armády. Podle původního plánu měli vojáci dvou pěších divizí bránících linii na východním Slovensku navázat spojení s přibližujícími se sovětskými jednotkami a otevřít jim karpatské průsmyky do oblasti středního Slovensko. Sovětská vojska by tak vpadla do týlu německých vojsk ve východních Karpatech.

Plán ale ztroskotal na zvýšené aktivitě partyzánských skupin. Klíčovým datem se v tomto směru ukázalo datum 21. srpna 1944, kdy partyzáni sešli z pohoří Velké Fatry a začali okupovat obec Sklabiňa, načež se se odpor rozšířil i do Brezna, Podbrezové a Ružomberku. Zde se partyzáni pokusili vytvořit takzvaný partyzánský rajón, který nebyl pod kontrolou centrální slovenské vlády v Bratislavě a jenž navíc ležel nedaleko významné vojenské posádky v Tučianském Sv. Martině.

Vláda v Bratislavě vyhlásila kvůli aktivitě partyzánských skupin už 12. srpna na Slovensku stanné právo. Po obsazení obce Sklabiňa partyzány začal jednat i německý vyslanec na Slovensku Hans Elard Ludin a poslal 24. srpna do Berlína žádost, aby sem byly vyslány německé jednotky. Slovenská armáda dostala zprávy o soustřeďování německých jednotek na moravských hranicích 25. srpna a začala urychlovat přípravy na ozbrojené povstání.

Počínaje 29. srpnem ale začalo vojenské obsazování Slovenska německými jednotkami, které měly nejdřív se souhlasem slovenské vlády potlačit partyzánské hnutí. Jako záminka pro útok posloužilo Němcům pobití německé vojenské mise generála Otty, která se vracela z Rumunska, byla zadržena v Martině 27. srpna 1944 a postřílena na dvoře martinských kasáren. Skutečným důvodem pro rychlý německý nástup se ale stalo spíš místní povstání v Ružomberku, rovněž ze dne 27. srpna 1944, jež Němce přesvědčilo, že slovenská vláda nemá situaci pod kontrolou. Německý generál Hubicki se proto 28. srpna 1944 vydal společně s Ludinem k předsedovi slovenské vlády Jozefu Tisovi a informoval ho o příchodu německých vojsk. Tiso souhlasil a slíbil, že nespolehlivou slovenskou armádu zbaví zbraní. Téhož dne se konalo také jednání slovenské vlády, která přijala příchod německých vojsk.

Prvním cílem německého nástupu se stala likvidace partyzánů v důležité průmyslové oblasti mezi Ružomberokem, Žilinou, Martinem a Zvolenem, kam Němci poslali zhruba 15 tisíc mužů. Velitel žilinské posádky ale odmítl vydat kasárny a nařídil ráno 29. srpna svým vojákům, aby se proti německým jednotkám začali aktivně bránit. V 10 hodin se nad žilinskou posádkou rozezvučel letecký poplach, což byl signál k vojenské vzpouře.

Slovenské národní povstání pak začalo oficiálně ve 20 hodin téhož dne, kdy Vojenské ústředí v Banské Bystrici zareagovalo na postup německých vojsk z Polska a Maďarska a vydalo předčasně rozkaz k zahájení ozbrojeného boje. Dohodnutý signál zněl: "Začněte s vystěhováním, platí od 20:00 dnešního dne". Povstání na Slovensku tak vypuklo bez přímého rozkazu Slovenské národní rady či zahraničního ústředí československé vlády.

Ráno 30. srpna svolal velitel povstání Golian, jenž byl dnem jeho zahájení povýšen do hodnosti plukovníka, poradu všech důstojníků a oznámil jim, že od tohoto okamžiku je Slovensko ve válce s Německem a že všechny jednotky slovenské armády se od nynějška považují za jednotky 1. československé armády. Všechny stávající slovenské předpisy a nařízení byly zrušeny a mužstvo muselo složit novou přísahu. Rozhlas v Bánské Bystrici vysílal od začátku povstání zprávy, které byly zachyceny nejen na celém Slovensku, ale i v Londýně a v Moskvě. Povstání slovenského lidu definitivně začalo.

Povstání se neudrželo

Povstání vůči mohutné přesile trvalo téměř dva měsíce za neustálého zmenšování povstaleckého svobodného území. Až do poloviny října se povstalci celkem úspěšně bránili německé agresi. Dne 6. října 1944 se podařilo po nesmírně těžkém boji překonat sovětské armádě a 1. československému armádnímu sboru v Dukelském průsmyku hranice Slovenska, bohužel bez šance na hlubší postup a účinnou pomoc povstání. Týž den odletěla ze Sovětského svazu do Banské Bystrice na pomoc povstání část 2. československé paradesantní brigády spolu se zástupcem československého vládního delegáta pro osvobozená území Rudolfem Viestem, který se stal po Goliánovi velitelem 1. československé armády na Slovensku a též předsedou Rady na obranu Slovenska.

Hladký průchod Dukelským průmyskem měly původně zajistit dvě divize východoslovenské armády v počtu víc než 30 tisíc vojáků. Jejich velitelé však nebyli v otázce podpory povstání jednotní a celý plán úplně ztroskotal 2. září poté, co obě divize téměř kompletně odzbrojila německá jednotka Heinrici společně s 24. tankovým sborem. Celkem bylo zajato asi 22 tisíc slovenských vojáků. Jen zhruba 1500 vojáků přešlo do hor a později se přidalo k povstaleckým vojskům.

Problémem povstání byla od samého začátku nedostatečná koordinace akcí mezi armádou a partyzány, která vedla ke zbytečným ztrátám. Partyzáni se také na povstaleckém území dopouštěli násilí na civilním obyvatelstvu. Členové 1. československé partyzánské brigády M. R. Štefánika zavraždili 17. září poblíž Zvolena jedenáct lidí, za což byli povstaleckými orgány popraveni tři muži. U obce Sklené postříleli příslušníci 1. čs partyzánské brigády J. V. Stalina 21. září 187 místních obyvatel německé národnosti. Po porážce povstání posloužily tyto akce jako záminka pro německé represálie.

V polovině října 1944 pak Němci uskutečnili v sousedním Maďarsku puč, při němž sesadili regenta Horthyho a nahradili jej Férencem Szálasim. Přes maďarsko-slovenskou hranici přešla díky tomu 19. října 1944 německá armáda a zahájila útok i od jihu. Němci také odzbrojili slovenskou armádu na západě Slovenska.

Dne 25. října 1944 muselo předsednictvo Slovenské národní rady i vojenské velení ustoupit z ohrožené Banské Bystrice do Donoval. O dva dny později Banská Bystrica padla. Téhož dne rozhodlo velení povstání o přechodu od frontálního boje k ústupové partyzánské válce, při níž přestalo existovat povstalecké území. Členové Slovenské národní rady se stáhli do hor.

Dne 3. listopadu byli zradou zajati velitelé povstání Rudolf Viest a Ján Golian, kteří byli odvezeni do Německa a tam popraveni. Jednotky, které ustoupily do hor, měly málo zbraní, munice a potravin a nebyly vybaveny zimním oblečením, což je z velké části vyřadilo z dalších bojů. Některé partyzánské skupiny však vedly boje s Němci prakticky celou zimu a na jaře 1945 se účastnily pomocných akcí při osvobozování Slovenska.

Po porážce povstání nastala na Slovensku vláda teroru. Kvůli spolupráci s partyzány nebo účasti v povstání vypálili nacisté řadu vesnic, muži byli popravováni nebo posíláni do koncentračních táborů. Symbolem tohoto vraždění se staly masové popravy v obci Kremnička u Banské Bystrice, kde bylo od listopadu 1944 do března 1945 zavražděno více než 700 osob (vedle vojáků a partyzánů šlo i o Židy a ženy s dětmi) a v obci Nemecká, kde byli u místní vápenky masově popravováni členové odbojového hnutí včetně těch, kteří byli jen podezřelí. Na obou těchto válečných zločinech se bohužel podíleli i někteří příslušníci slovenského národa, konkrétně příslušníci 5. polní roty Hlinkovy gardy pod velením Slováka Jozefa Nemsily a příslušníci pohotovostních oddílů z Povážské Bystrice.

Mělo to smysl?

Slovenské národní povstání bylo sice poraženo, svůj hlavní cíl - změnit náhled spojeneckých mocností na Slovensko - však dokázalo díky svému rozsahu a intenzitě splnit. Slovensko tak bylo zařazeno mezi vítězné státy druhé světové války, čehož mohla československá vláda využít při jednání o poválečné obnově Československa.

Kromě Slováků v něm bojovalo také přibližně dva tisíce Čechů, a dále Poláci, Rumuni, Rusíni, Ukrajinci, Francouzi, Bulhaři, Jugoslávci a další, což přispělo k mezinárodnímu ohlasu tohoto největšího ozbrojeného vystoupení slovenského národa.

Za minulého režimu se stalo Slovenské národní povstání díky účasti komunistů v Slovenské národní radě "výkladní skříní" při líčení protifašistického odboje, přičemž účast komunistů byla oproti činnosti občanského bloku a proti vojenskému velení povstání výrazně zveličována. Povstání bylo prezentováno především jako čin komunistických politiků, nikoli vojáků. "Jedna bestiální a zvrhlá totalita si symbol vzpoury proti totalitě jiné vepsala do štítu jako vlastní demokratickou tradici," komentoval to po listopadu 1989 slovenský novinář Peter Schutz v tehdeším deníku Denní telegraf.

V souvislosti s rozdělením Československa v první polovině 90. let však přibylo na Slovensku hlasů, které označovaly povstání za zradu slovenské státnosti a úderem proti slovenské suverenitě. Tyto hlasy se ozývají ve slovenské politice dodnes (reprezentantem takového postoje je například slovenský nacionalistický politik Marian Kotleba), na druhé straně však řada Slováků i představitelů slovenské politické reprezentace oceňuje povstání jako jednu z největších a nejvýznamnějších událostí moderních slovenských dějin a jako rozhodné vystoupení proti zlu fašistického režimu.