Douglas Murray, komentátor časopisu The Spectator, patří v Británii mezi známé kritiky islámu a západní imigrační politiky. Během listopadu by měla i v Česku vyjít (v překladu Alexandra Tomského) jeho kniha Podivná smrt Evropy, jež v Británii vyvolala v první polovině letošního roku nemálo kontroverzí.

Kniha, která se zaměřila na půlstoletí migrace na starý kontinent a na jeho proměny, obsahuje podle dosavadních recenzí na jedné straně řadu podnětných pasáží, například autentické příběhy několika běženců nebo analýzu selhávání politik vůči menšinám, na straně druhé ale nepatřičně adoruje ty, o nichž má autor dojem, že stojí v otázce boje proti islámu na téže straně jako on (například maďarského premiéra Orbána nebo britskou krajně pravicovou antiislamistickou skupinu English Defence League), přičemž přehlíží negativa spojená s jejich působením (například snahu zastrašovat média).

"Nebezpečný precedens"

Britskému žurnalistovi samozřejmě neušel verdikt Evropského soudu pro lidská práva z minulého týdne, diskutovaný i v Česku, který rozhodoval spor mezi nejmenovanou rakouskou občankou a rakouskými soudy o to, zda je přípustné označovat Mohameda za pedofila nebo zda jsou takové výroky urážkou náboženské víry a věřících (Mohamed je považován za zakladatele a proroka islámu). Podle rakouských soudů se žena tím, že tyto výroky opakovaně pronesla během svých přednášek s názvem „Základní informace o islámu“, dopustila znevažování náboženství. Dostala za to pokutu ve výši 480 eur (12,5 tisíce korun). Spor nakonec skončil u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku, a ten minulý týden rozhodl tak, že tyto výroky "překračují přípustné hranice objektivní diskuse" a "mohou podněcovat náboženské předsudky a ohrožovat náboženský smír". Podle rozsudku byly komentáře zmíněné ženy neobjektivní, neopíraly se o historický základ a byly proneseny jen ve snaze očernit islám, jako manifestace, že Mohamed není hoden uctívání, nikoli s úmyslem podpořit veřejnou diskusi.

Podle Murraye rozsudek Evropského soudu pro lidská práva zavádí evropskou společnost do slepé uličky. Britský novinář v této souvislosti argumentuje svou sbírkou hadísů, tedy zpráv o činech a výrocích Mohameda, jak je uznávají i islámští učitelé.

"Kdykoli jsem se do nich podíval, vždy jsem se dozvěděl o zakladateli islámu hodně zajímavého: například v knize o omývání se mohu dočíst, co si Mohamed myslel o močení a o tom, jak se u něj má stát. Také tam najdu rady na téma, co dělat s výkaly a s krví vycházející z těchže částí těla. Mohu se tam také poučit o názorech proroka islámu na to, co dělat se stopami ejakulátu. Sulejman ibn Yasar líčí, co o tom řekla Mohamedova poslední manželka Aisha: ´Právala jsem skvrny po spermatu na prorokových šatech a on se chodil modlit, zatímco šaty na něm byly ještě mokré,´" popisuje Murray.

"Citovat tuto pasáž může být v Evropě ještě stále legální, ale další svazky už by mě mohly dostat do opravdových problémů. Například v části hadísu známé jako "Ansárovy zásluhy" (ansáry jsou označováni pomocníci proroků, pozn. red.) se píše: ´Tři roky po Khadíjině smrti se Prorok uchýlil do Mediny. Zůstal tam asi dva roky a pak se oženil s Aishou, šestiletou dívkou. Manželství bylo naplněno, když jí bylo devět let. Zůstala s ním devět let (dokud nezemřela).´ Asi všichni se shodneme, že je to ošemetné. Všechny náboženské zvyklosti mají své podivnosti. Některé křesťany a židy nedávno pohoršilo, když jsme se s Joe Roganem smáli tomu, jak jejich náboženská tradice nahlíží na rouhání. Ale co jsme měli dělat? Předstírat, že legenda o Elíšovi a dvou medvědicích není v Bibli? Že není směšná a divná? Nebo všechna vydání textu spálit?" ptá se dále Murray (podle legendy o Elíšovi roztrhaly dvě medvědice 42 dětí, které se prorokovi Elíšovi posmívaly, že je plešoun, pozn. red.).

Podle Murraye proto Evropský soud pro lidská práva chyboval. "Hadísy jsou vedle Koránu nejdůležitějším základním textem Koránu a opakovaně uvádějí, že zakladatel islámu provozoval sex s devítiletou dívkou. Kterou si vzal za ženu, když jí bylo šest, zatímco jemu bylo v té době třiapadesát. Dnes bychom to označili za pedofilii, a tak bychom to také měli bez rozdílů nazývat. Samozřejmě, že většina z nás chápe, že v historii existovaly různé normy, a měli bychom se snažit porozumět jejich kontextu. Ale není problematické rozhodnout, že se o někom nebo o jeho činech nesmí říct nic kritického? Jde o mimořádně špatný precedens," argumentuje Murray.

A co Savile?

Murray v této souvislosti upozorňuje na kauzu bývalého moderátora dětského vysílání BBC Jimmyho Savileho (idolu několika generací britských dětí), který byl po své smrti obviněn z toho, že během své moderátorské kariéry stovky dětí sexuálně zneužil. "Dnes víme, že v 70. letech se oddělení zábavy v BBC na zneužívání dětí nijak nezaměřovalo. Vypadá to, jakoby se to v té době bralo jinak. Ale pořád můžeme takové chování kritizovat, byť žije spousta lidí, kteří Savileho znali a mají na něj krásné vzpomínky. Jak divně by asi vypadalo, kdyby Evropský soud pro lidská práva rozhodl, že Savileho pozdější zneuctění má být trestáno zákonem, a ani pravda ani důkazy by tomu nezabránily. A to je to, k čemu soud dospěl v případě s Mohamedem. Samozřejmě to nedává smysl: Pokud nám je dovoleno tvrdit, že nedávno zesnulý Jimmy Savile měl nevhodné vztahy s nezletilými dívkami, proč má být protizákonné pronést totéž o mnohem déle mrtvém Mohamedovi? Odpověď se skrývá v tom, na co se soud nízce a slizce vykrucuje: prý jde o ´náboženský smír´," uvádí britský žurnalista.

Protože Británie i v případě brexitu nadále zůstane právně vázána evropskou Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, a bude tedy spadat pod pravomoc Evropského soudu pro lidská práva, pak podle Murraye existují jen dvě cesty, jak se s rozsudkem štrasburského tribunálu vyrovnat. "Za prvé, všichni bychom mohli odsouhlasit, že texty, které v tuto chvíli leží vedle mě (a k nimž se dostanete ve většině zemí světa během pár kliků počítačovou myší), neexistují. Nebo, že existují, ale výše zmíněné pasáže v nich nejsou. Druhou možností je, že budeme souhlasit se Štrasburkem, že některé věci se nemají říkat ani tehdy, pokud jsou pravdivé (a pokud to někdo poruší, že má přijít trest). To ale znamená, že vznikne-li v budoucnu nějaké Savileho společenství, které bude uctívat třeba jeho vkus, pokud jde o módu, nebo jeho široce uznávaný životní elán, může také vyžadovat, aby se o jeho pedofilii už nikdo ani nezmiňoval. A pokud by to někdo zmínil, kdo rozhodne, že pohněváním Savileálců nebyl ohrožen obecný smír?" ptá se Murray.

Problémem štrasburského verdiktu je podle něj to, že v Evropě dvouúrovňové kritické prostředí, a sice prostředí, kdy je sice možné kritizovat někoho, kdo je mrtvý, ale jen tehdy, pokud dotyčným není Mohamed. Což může dát časem určité skupině výhodu. "Pokud nebude možné mluvit bez rizika postihu o Mohamedově soukromí, proč by měli mít lidé nadále možnost mluvit o dalších aspektech jeho kariéry? Islám se tak stává jediným ideovým souborem, o němž se nikdo nesmí kriticky zmiňovat - a to ve společnosti, která má být svobodná. Rozhodnutí Evropského osudu pro lidská práva se mi nelíbí a budu i nadále říkat, co budu chtít, když budu chtít. Věřím, že hodně lidí v celé Evropě bude i nadále ctít právo dělat totéž," uzavírá Murray.