Marie Andělová: Snad jsem se narodila ve Varšavě. Někdy v jednačtyřicátém

10. březen 2019 četba na 12 minut
Marie Andělová

Marie Andělová

Foto: Post Bellum

/PŘÍBĚHY 20. STOLETÍ/ Koncem padesátých let se osmnáctiletá Marie Vondráčková (dnes Andělová) dozvěděla, že je židovská dívka a že její rodiče nejsou její pokrevní příbuzní. Vondráčkovi se jí ujali, když jí byl rok - a zachránili jí život. Evě Doleželové (Tejčkové) bylo dvanáct let, když zjistila, že její matku odvezlo gestapo, které zřejmě „na Židovku Tejčkovou“ upozornil soused Jan Budínský. Žena v Osvětimi zemřela. 

FOTOGALERIE

Tejčkovi Eva Doleželová se synem Vladimírem Eva Doleželová-Tejčková

Příběhy 20. století jsou tentokrát věnovány židovským dětem, které přežily válku ukryté. V České republice jich žijí desítky až stovky, jejich osudy z doby okupace i následujících desetiletí však dosud nikdo podrobně nezpracoval.

Rodiče Sutowští

Není jasné, kdy a kde se Marie Andělová narodila. Z vyprávění ví, že na počátku měla příjmení Sutowská. Přišla na svět v polské Varšavě nebo na Volyni anebo také na jiném místě. Sourozence zřejmě neměla. Datum narození jí později vybrali adoptivní rodiče: 4. listopadu 1941, kdy slaví svátek Karel – tak se jmenoval její otec pan Sutowský, maminka byla Amélie.

Karel podle všeho pracoval jako obchodní příručí ve Varšavě, byl polský Žid (to spíš) či Polák. Amélie snad pocházela z bohaté židovské varšavské rodiny, které patřil obchod s textilem a několik činžáků.

Na podzim roku 1939 obsadili Němci a Sověti Polsko. Sutowští utíkali před nacisty na východ, buď ještě před tím, než se Marie narodila nebo krátce poté. Přišli na Volyň, do vesnice Novostavce, kde jim poskytla přístřeší česká rodina Vondráčkových. Po první velké válce patřila západní Volyň Polsku, ale v důsledku paktu Ribbentrop-Molotov ji zabral Sovětský svaz. Mariin otec jezdil prý tehdy prodávat oblečení po domech v Rovně a okolí.

V létě 1941 vpadla na Volyň armáda nacistického Německa a Karel Sutowský byl zatčen. Jeho žena Amélie se rozhodla, že ho půjde zachránit a požádala manžele Vondráčkovy, aby se postarali o Marii, pokud se nevrátí. „Rodiče Sutowští prý měli zlato a šperky, s tím utíkali, aby měli z čeho žít, tak to všechno vzala a chtěla manžela vykoupit. Bohužel tam zůstala taky,“ říká o matce Marie Andělová. Sutowští zahynuli, neznámo kdy a jak.

Rodiče Vondráčkovi

Anastázie a Václav Vondráčkovi měli tehdy v Novostavcích hospodářství a dvě děti, třináctiletého Miroslava a jedenáctiletou Emílii. Ve vesnici se vědělo, že mají doma také židovskou holčičku, ale nikdo je neudal. Marie vyrůstala v Novostavcích jako Vondráčková: „Maminka a tatínek Vondráčkovi byli slušní a inteligentní lidé. Od nich se nedalo čekat, že by se zachovali špatně.“

Počátkem roku 1944 osvobodila Volyň sovětská armáda. Čeští muži pak vstupovali do prvního čs. armádního sboru. V březnu 1944 se v Rovně nechal zapsat také osmatřicetiletý Václav Vondráček. Manželka Anastázie se synem Miroslavem přijela za ním, Miroslava zasáhla nešťastnou náhodou střepina granátu a zemřel. „Měl mě prý moc rád,“ říká Marie: „Zůstala jim jen dcera - no a potom já.“

„Měly jsme do čtverce vyrovnané dřevo. Maminka říkala, že dovnitř nanosila peřiny a v tom dřevě jsme spaly.“ Nakonec kvůli narůstajícímu násilí odešla s dětmi do Zdolbunova, kde se ukryla v domě místního lékaře: „Vyprávěla, že se tam například stalo, že vzali malé dítě, chytli je za nohy a zabili. Určitě mi zachránila život," vypráví. Václav Vondráček bojoval v 1. čs. armádním sboru do konce války, jeho žena zůstala na Volyni s dětmi sama. Měla strach z ukrajinských ozbrojenců, kteří zabíjeli Židy a terorizovali i ostatní obyvatele, v Novostavcích zabili několik lidí, mezi nimi i manželku starosty Karla Kašpara. Anastázie Vondráčková proto přečkávala s Marií a Emílií noci v úkrytu. 

Stěhování do Československa

V roce 1945 se Václav Vondráček usadil ve Vykýřovicích na Šumpersku, ve statku po německé rodině, deportované do Německa. Nejdříve za ním přijela dcera Emílie a v roce 1947 (během oficiální repatriace volyňských Čechů) i Marie a Anastázie:

„,Tatínku‘ jsem poprvé řekla, když jsme přijeli do Vikýřovic na nádraží. To už si pamatuju, že přijel na kole a měl na sobě vojenskou uniformu.“ Manželé Vondráčkovi ve Vykýřovicích hospodařili, ale po komunistickém převratu jim stát sebral polnosti a od té doby pracovali v družstvu.

Marie chodila do školy v Petrově nad Desnou a pak na gymnázium v Šumperku. V rozhovoru pro Paměť národa vzpomíná: „Když mi bylo osmnáct nebo možná o něco víc, zlobila jsem a maminka mi řekla, že slíbila mojí mamince, že se o mě bude dobře starat a vychová ze mě slušného člověka - a že já teď takhle zlobím. Tak jsem se dozvěděla, že jsem se narodila někomu jinému."

"Do té doby mi to občas někdo naznačoval, ale já tomu nevěřila, protože jsem měla milující rodiče a neměla jsem vůbec žádný důvod myslet si, že nejsou moji, že já nejsem jejich. (…)  Začala jsem pak blbnout, se svým prvním mužem. Ne, že bych utekla z domu, ale uchýlila jsem se jinam. Že bych se rodičům nějak odcizila, to taky ne, ale trošku to se mnou zamávalo," pokračuje Marie. 

Marie se brzy rozvedla a znovu šťastně vdala, za Rostislava Anděla. O rodičích Sutowských se toho moc nedozvěděla, navštívila však v Liberci někdejšího obchodního partnera svého otce, který jí toho prý „moc neřekl“. Na úřadech ji také odbyli, měla své starosti, pečovala o děti.

„Mamince Vondráčkové nebylo moc po chuti, že zjišťuji své kořeny. Ne, že by mi nadávala, ale prostě jsem vycítila, že se jí to nelíbí. Tak jsem s tím skončila. Nakonec, dali mi rodinu, dali mi lásku. Co jsem chtěla víc?,“ říká k hledání své rodiny. 

I její syn pokrevní příbuzné hledal – a našel, jednou je spolu s ním navštívila. Přijali ji prý vlídně, ale nevzpomíná si, kde to bylo a není s nimi ve styku. Všechno je to už dávno a pryč.

PŘEDCHOZÍ ČÁST
Část 1/2
DALŠÍ ČÁST