Marie Andělová: Snad jsem se narodila ve Varšavě. Někdy v jednačtyřicátém

10. březen 2019 četba na 12 minut
Marie Andělová

Marie Andělová

Foto: Post Bellum

/PŘÍBĚHY 20. STOLETÍ/ Koncem padesátých let se osmnáctiletá Marie Vondráčková (dnes Andělová) dozvěděla, že je židovská dívka a že její rodiče nejsou její pokrevní příbuzní. Vondráčkovi se jí ujali, když jí byl rok - a zachránili jí život. Evě Doleželové (Tejčkové) bylo dvanáct let, když zjistila, že její matku odvezlo gestapo, které zřejmě „na Židovku Tejčkovou“ upozornil soused Jan Budínský. Žena v Osvětimi zemřela. 

Zůstala jen mašle z maminčiných šatů

Eva Doleželová se narodila jako Tejčková 18. června 1932 v Ostravě do česko-židovského manželství. Otec František studoval Vysokou školu báňskou v Příbrami, kde potkal Zdenu Edelsteinovou.

„Vzali se v roce 1926. Otec pak dostal práci na Dole Honegger v Karviné, tam se narodil můj bratr Vladimír a po něm já. Žili jsme pěkně až do roku 1938.“ Po mnichovské dohodě zabrali Karvinou Poláci: „Přinutili nás odejít. Tatínek odvezl mě a bratra ke strýci a tetě do Kunčic - a celý náš veliký sedmipokojový byt musel během čtyřiadvaceti hodin vystěhovat.“

František Tejček sehnal bydlení v centru Ostravy a jako báňský inženýr získal místo na Dole Ludvík. Po německé okupaci chránilo před antisemitskou persekucí jeho židovskou ženu a jeho děti tzv. smíšené manželství, rodiče také v roce 1939 nechali Vladimíra a Evu pokřtít. Eva vzpomíná:

„Neměla jsem pocit nouze. Všichni tam měli velké zahrady a i za války se smělo chovat drobné zvířectvo, třeba králíci a tak. Blízko nás ale bydlel člověk, který se jmenoval Budínský. Teprve později jsme zjistili, že to byl udavač. Asi Němec, přesně nevím. Udal i naši maminku. To už bylo v průběhu války, skoro ke konci. Jako záminka posloužilo, že maminka údajně pobírala normální potravinové lístky místo horších lístků židovských, označených JUDE.“

Jednoho červencového dne v roce 1943 zastavilo před domem Tejčkových auto a gestapo odvezlo Zdenu Tejčkovou, rozenou Edelsteinovou, do ostravské věznice. Byla doma sama, na podlaze v koupelně po ní zůstala jen mašle z šatů.

Ubohá malá máma

František za ní chodil do vězení, nosil jí jídlo a teplé prádlo, snažil se zajistit její propuštění, o čemž svědčí četné dopisy přátelům: „Nepsal jsem proto, že jsem měl dosti běhání do Ostravy, abych zásoboval Zdenu jídlem. Byl jsem pak 12. t. m. v Brně s protekčním doprovodem, ale ničeho jsme nedocílili. Ubohá malá máma, co vše musí vytrpět.“

V ostravské věznici zůstala Zdena Tejčková několik týdnů, pak ji odvezli do Osvětimi. František Tejček píše přátelům v jednom z dalších listů: „Měl jsem to již dosti pěkně zaběháno, když tu jako blesk přišla zpráva, že 1. listopadu odvezli Zdenu do Oswiecima. Toho dne v devět hodin dopoledne přijali ode mě v kanceláři věznice pěkný balík s jídlem a večer byla zvláštním poslem jako jediná odeslána. Všichni jsme naopak čekali, že bude propuštěna, a zatím tohle.“

František neměl tušení, co se v Osvětimi děje – a psal: „Zkrátka chtějí ničit člověka a rodinu. Ale to se jim nepodaří. Mluvil jsem se Zdenou (…) 11. října a prosil jsem ji, aby byla za všech okolností statečná a vrátila se mi a rodině zdráva zpět. Zdena je více drobná, ale je houževnatá. Též nebývala nikdy nemocna a myslím, že překoná všechna ta utrpení a bídu. (…) Čekám již netrpělivě na prosinec, zdali napíše. Sbírám informace o tom místě. Vím tolik, že pracují ženy jednak na poli (to snad nyní odpadá) a hlavně v továrnách na gumu a benzin. Dostávají též určité množství chleba týdně. (…) Ani nevíte, jak mi zde schází. Hlavně jak dětem schází to mateřské vedení a péče.“

V prosinci 1943 prožili Tejčkovi první Vánoce bez „mamičky“. Dne 27. prosince zemřela Zdena v Osvětimi na údajnou slabost srdce, což František oznámil jen nejbližším přátelům. Evě o matčině smrti dlouho neřekl nic: „Takový dobrák, taková hodná a starostlivá máma, a přece ji zničili. Evička ještě nic neví – nemám odvahu říct jí to – a Vláďa (…) je nešťasten. Jsme všichni nešťastni, až do smrti.“

Ukrývané dítě

Vladimír Tejček byl poté odveden do pracovního tábora. Ve strachu, že přijde i o dceru, rozhodl se Evu ukrývat, nejdřív u své sestry a jejího muže (manželé Martinákovi) v Ostravě-Kunčicích, pak ji strýc odvezl k matčině sestřenici (manželé Pokorní) do Prahy-Dejvic a nakonec k dalším příbuzným či známým do Slaného.

Eva vzpomíná, že žila ve starém a tmavém domě, kde se bála. Starali se o ni dobře, ale nepouštěli ji ven a už vůbec ne do školy, neměla přijít do styku s nikým, kdo by se vyptával. Ve Slaném zůstala až do osvobození. Její bratr Vladimír nacismus přežil, v roce 1945 z pracovního tábora s několika kamarády utekl.

Pak žili všichni znovu v Ostravě-Radvanicích, ale protože byl František Tejček na výchovu dcery sám, poslal Evu nejdřív do Měšic u Prahy, do zámeckého internátu pro výchovu a vzdělávání dívek. Po roce byl zámek uzavřen a Eva šla na vychování do kláštera ve Frýdlantu nad Ostravicí, kde ji otec navštěvoval jednou týdně, vždy v neděli.

Po roce 1948 byl František Tejček vyhozen ze zaměstnání (odmítl vstoupit do KSČ), jeho děti již nesměly studovat. Bratr Vladimír emigroval, nejdřív do Mnichova a pak do Austrálie a Eva s ním na dlouho ztratila kontakt. Pracovala jako sekretářka na Dole Šverma, vdala se za Antonína Doležela, narodil se jí syn, kterého pojmenovala po bratrovi.

Bývalý vrchní báňský měřič z Dolu Ludvík v Radvanicích Jan Budínský, který zřejmě udal Zdenu Tejčkovou, byl 31. ledna 1946 odsouzen k trestu smrti a popraven. Udal i několik svých českých spolupracovníků, z nichž někteří zahynuli v koncentrácích.

Paměť národa
Příběh Marie Andělové a Evy Doleželové zaznamenali dokumentaristé neziskové organizace Post Bellum pro sbírku Paměť národa. Ta je dostupná na www.pametnaroda.cz jako archiv pamětníků.

Paměť národa uchovává vzpomínky pro budoucí generace díky soukromým dárcům a podporovatelům z Klubu přátel Paměti národa, kteří pravidelně přispívají drobnými dary. Připojit se můžete i Vy. Děkujeme!

PŘEDCHOZÍ ČÁST
Část 2/2
DALŠÍ ČÁST

Akční letáky