Velmi bohatá na pozůstatky sopečné činnosti je zejména oblast severních Čech (konkrétně v pásu lemujícím Krušné hory), ale pozůstatky sopečných těles se vyskytují až u Plzně, Prahy a Pardubic.Odborné diskuze o přesných příčinách a zdroji třetihorní vulkanické aktivity stále pokračují a patrně ještě pár let potrvá, než se odborná veřejnost dobere definitivního stanoviska. Pokud k tomu vůbec někdy dojde.

Přesto nějaké výsledky již k dispozici jsou a na jejich základě je možné celý proces alespoň ve zjednodušené formě nastínit. Z chemického složení českých třetihorních sopečných hornin, stejně tak jako dalších třeti­- až čtvrtohorních sopečných oblastí střední a západní Evropy, je zřejmé, že magmata těchto sopek byla produkována ve svrchním plášti.

Je také více než jasné, že sopečná činnost střední a západní Evropy není spojena se subdukcí (tj. podsouvání zemských desek).

Goethova štola v úbočí vyhaslé sopky Komorní hůrka:

Chemické složení vulkanických hornin ale svědčí o tom, že docházelo k částečnému natavení pláště pod litosférickou deskou vlivem výstupu teplejších hornin do oblasti menšího tlaku. Který z hlavních modelů výstupu nahřátých horninových mas v zemském plášti je tedy pro oblast Evropy nejpřijatelnější? Původní myšlenka, že český třetihorní vulkanismus je důsledkem vzniku kontinentálního riftu, byla opuštěna. Geochemická charakteristika vulkanických hornin českých třetihor naznačuje jejich souvislost s horkou skvrnou nebo poukazuje alespoň na fakt, že magmata vznikala z mas plášťových hornin, které se dostaly do menší hloubky, kde mohlo začít jejich částečné tavení. I hypotéza o horké skrvrně pod střední Evropou má však vážnou trhlinu.

Horká skvrna je oblast v zemském plášti se stabilní polohou, zatímco litosférická deska nad ní se pohybuje. Horká skvrna, která by tak stála u zrodu Čertových zdí mezi Osečnou a Českým Dubem, by v době počátku vzniku Českého středohoří již byla v oblasti nizozemského pobřeží Severního moře. Podobně i samotné Středohoří by s jednou horkou skvrnou nevystačilo.

Za dobu aktivity Českého středohoří se totiž Evropa posunula natolik, že ona horká skvrna by se mezitím dostala pod německo­-nizozemské pohraničí. Přestože přesný průběh procesů vedoucích ke vzniku velkých porcí magmatu v plášti pod Českým masivem zůstává zahalen tajemstvím, je zřejmé, že z nějakého důvodu došlo k vyklenutí zemského pláště, který se tak mohl začít tavit.

Za vznikem Alp i sopečné činnosti v Česku stojí africká litosférická deska. Český masiv reagoval na tlaky této desky odlišně než Alpy, protože staré horniny konsolidované před zhruba 300 miliony let není možné tak snadno zvrásnit do vysokého pohoří. Oblast severně od Alp se místo toho lehce vyklenula a popraskala. Tyto praskliny pak umožnily výstup magmat k zemskému povrchu, a tím pádem i projevy sopečné aktivity. Jak se napětí měnilo, stupňovalo a zase uvolňovalo, otevíraly se a znovu zavíraly trhliny v kůře Českého masivu. Vulkanismus tak v mnoha dílčích etapách doprovázel vývoj Čech během posledních 70 milionů let.

Vulkanologem v Česku

Vulkanologie v Čechách na svůj rozvoj nějakou dobu čekala, ale posledních patnáct let znamenalo významný posun v pochopení vzniku a vývoje mnoha sopek u nás.

Prací vulkanologa v Česku je na starých a vyhaslých sopkách najít stopy a důkazy, které pomohou rekonstruovat charakter a průběh dávné sopečné činnosti. Tato detektivní práce není samoúčelná, protože procesy dokumentované na vyhaslých sopkách se dají srovnávat s procesy na sopkách činných a toto srovnání vede k lepšímu pochopení sopečných procesů. Některé procesy se totiž na stále aktivních sopkách studují velmi obtížně.

Zájem veřejnosti o sopečnou činnost, vyvolaný událostmi na Islandu, přivedl autora Vladislava Rappricha na myšlenku vysvětlit laické veřejnosti výsledky vulkanologických výzkumů českých sopek, a tak i vulkanologické činnosti obecně a seznámit čtenáře s českými sopkami. Kniha Za sopkami po Čechách vás provede po nejzajímavějších vulkánech českých třetihor a starších čtvrtohor.