Začínal jako novinář, pak si dodělal doktorát, přešel do advokacie, stal se úspěšným komerčním právníkem, naučil se plynně anglicky, francouzsky a rusky. A pak si řekl, že je na čase obrátit se od jednotlivostí k obecnějším záležitostem. Po splnění předepsaných podmínek ho prezident Zeman jmenoval soudcem a od 1. února nastoupil k Nejvyššímu správnímu soudu (NSS). Kdyby ale na Pražském hradě stál místo něj jeho bratranec, herec Petr Rychlý, asi by si toho nikdo nevšiml. Až do aktu samého ho totiž nikdo z exekutivy nekontaktoval. I o této pozoruhodné netečnosti jsme si povídali.

V seznamu soudců NSS u vašeho jména ještě není ani fotografie, což je neklamné znamení, že jste nastoupil teprve před týdnem. Jaké to je překročit práh tak ctihodné instituce?

Je to fascinující, ale také náročné. Mám za sebou dvacet let v advokacii, kde už jsem velmi dobře zvládl rutinu své profese. Teď se dostávám do nového prostředí, takže se musím hodně učit. Přicházím s pokorou.

Proč jste se jako úspěšný komerční právník rozhodl stát se soudcem?

Z mého pohledu je ta motivace pochopitelná, byť v komerční advokacii jde spíš o ojedinělou záležitost. Když se na stránkách NSS objevilo sdělení o mém jmenování, kolegové advokáti reagovali velmi pozitivně, blahopřáli mi a vnímali to jako profesní posun. Řekl bych, že mi – v dobrém – záviděli, protože soud, kam přicházím, je nejvyšší soudní instancí ve správním soudnictví a má perfektní reputaci.

Nepředhazoval vám někdo, že jste jako vedoucí partner mezinárodní advokátní kanceláře Wolf Theiss zastupoval Lukoil v kauze dluhu vůči českému státu, přičemž v ní figuroval i prezidentův poradce Martin Nejedlý jako jednatel Lukoil Aviation Czech?Z hlediska prestiže jde nepochybně o krok dopředu, ale finančně si asi nepolepšíte, že?

To sice ne, ale plat soudce u NSS je velmi důstojný a byl bych velice neskromný, kdybych měl proti němu námitky. Soud navíc nabízí větší míru jistoty, protože komerční advokacie je velmi turbulentní prostředí. Příjem na partnerských pozicích je tam sice velkorysý, ale závisí na finančních výsledcích a je spojen s velkým stresem. Justice je skvělá v tom, že zajišťuje slušný příjem, ale především umožňuje soustředit se na právnické otázky.

S mým jmenováním to nesouvisí. S panem prezidentem Zemanem se neznám, viděl jsem ho jako novinář v 90. letech a pak ještě jako advokát Allen & Overy při poskytování poradenství Société Générale ohledně privatizace Komerční banky. Skupina Lukoil byla klientem Wolf Theiss a já jsem pracoval na různých věcech. V tomto případě jsme od klienta dostali instrukci, abychom české pobočce pomohli v jejím sporu a také při její likvidaci. Byla to komerční práce jako každá jiná.

Ten spor jste prohráli, Lukoil Aviation Czech musel českému státu zaplatit zhruba 32 milionů korun. Není zvláštní, že dluh zaplatila nizozemská pobočka mateřské společnosti, nikoli Martin Nejedlý?

Mohu odkázat jen na veřejnou zprávu likvidátora. Bylo by ale asi fér dodat, že šlo o solventní likvidaci, to znamená, že společnost zaplatila závazky vůči obchodním partnerům i zaměstnancům, vypořádala dluhy a poté zanikla. Ta likvidace byla úspěšná zvláště v porovnání s jinými, kdy společnosti končí v insolvenci.

S prezidentem Zemanem jste se tedy znovu po letech viděl až při jmenovacím aktu. Co mu předcházelo, nějaké pohovory, prověřování, schůzky na ministerstvu spravedlnosti?

Jmenovací proces byl pro mě poměrně překvapivý. Na jedné straně u NSS jde o velice transparentní záležitost. Musel jsem se představit soudcovské radě a plénu NSS, odpovídat na odborné i jiné otázky. Bylo to velmi důstojné. Po srpnové prezentaci na plénu NSS jsem čekal na kontakt z ministerstva spravedlnosti, které připravuje návrh soudců ke jmenování. Přišla mi ale jen pozvánka na psychologické testy, které jsem úspěšně absolvoval. Jinak mě nikdo neoslovil. Snad by bylo normální, kdyby si ministerstvo ověřilo, zda kandidát skutečně existuje, jak vypadá a působí. Možná by bylo na místě i nějaké společenské setkání. Takhle to šlo všechno mimo mě. Schválila nás vláda a šlo to do prezidentské kanceláře.

A pak jste dostal písemnou pozvánku na Hrad.

Vůbec ne. Ze soudu mi sdělili telefonicky, že sraz kandidátů je na vrátnici ministerstva. Odtud 33 soudců odjelo autobusem na Hrad, kde husím pochodem odkráčeli na třetí nádvoří. Ještě jsem žertoval s doprovázející referentkou, jestli nemá kroužky jako v mateřské škole, protože hlavně šlo o to, abychom se někde nezdrželi či snad dokonce neztratili. Tento zážitek je podle mě přesně argumentem pro vznik Nejvyšší soudcovské rady a soudcovské samosprávy. Přijde mi opravdu neobvyklé, že takto významný ústavní akt se děje jaksi automaticky podle byrokratického postupu. V manuálu úředníků přitom chybí jednoduchý pokyn, aby se s těmi adepty sešli, nebo je alespoň e-mailem informovali o průběhu celého procesu. O svém jmenování jsem se dověděl asi týden před ním, a to ústně. Písemnou pozvánku jsem nedostal.

Od novinářské profese jste se přes advokacii posunul k soudu. Skoro bych řekla, že se vracíte od práce pro sebe k práci pro společnost. Byl tam tento motiv?Tak to je na Hradě běžná praxe, držitelé státních vyznamenání jsou také zváni telefonicky.

Ale já vím, že tohle je letitá praxe, asi nesouvisí s tím, kdo je aktuálně prezidentem nebo ministrem. Myslím, že – snad s výjimkou Otakara Motejla – ke jmenování soudců takto přistupovali všichni ministři.

Určitě. To je úmysl, nikoli náhoda, mám-li parafrázovat Vítězslava Nezvala. Nelákala mě jen prestiž soudu, ale také větší míra vlivu na společenské dění. To je jádro soudcovské profese.

Někdy ten vliv ovšem není nejlepší. V kauze Rath prvoinstanční soud po pěti letech poslal Davida Ratha a manžele Kottovy na 8,5 a 7,5 let do vězení. Odvolací vrchní soud ale verdikt zrušil s tím, že při schválení odposlechů soudce jen opsal argumenty státního zástupce. Z laického hlediska jde ale o naprosto formální argument. Nemůže to mít devastující účinky na pověst justice i právní vědomí občanů?

Nemohu komentovat konkrétní kauzu, ale obecně bych vaše slova relativizoval. Beru je jako legitimní pohled novinářky...

Nejde jen o můj pohled, podobně se na to dívá i ministr spravedlnosti Robert Pelikán, původním povoláním advokát, který podal v této věci stížnost k Nejvyššímu soudu. Něco na tom tedy asi bude.


Když se podíváte na 28 posledních let, justice byla vždycky předmětem kritiky. Po roce 1989 šlo o to, že velké množství soudců bylo spojeno s minulým režimem, po jejich obměně zase podle veřejnosti soudy soudily pomalu, pak to bylo dohadování o platech či jednotlivé kauzy, které veřejnost rozčilovaly. Podle mě to ale patří k rozhodování soudů, nutně budou vždy existovat nepopulární verdikty, které jdou proti přirozenému vnímání lidí. Od toho nezávislá a nevolená justice je.

Je tu od toho, aby se hnidopišsky držela paragrafů, nebo dbala na ducha zákonů, jak vždy zdůrazňoval jeden z otců Ústavy ČR soudce Vojtěch Cepl?

Osobně se přikláním spíš k tomu, co se hanlivě označuje jako právní pozitivismus. Podle mě je nutné držet se toho, co je v zákoně napsáno, a stejně tak se musejí striktně respektovat procesní pravidla, ať už jde o občanský soudní řád, trestní řád, nebo soudní řád správní. To není populární, protože někdy se může stát, že když dodržíte všechny předpisy, dospějete k ne zcela spravedlivému výsledku. Dobrý příklad je rozsudek pro zmeškání: když se strana za určitých podmínek nedostaví, spor prohraje. Přitom z hlediska podstaty věci mohla mít pravdu. Jenže procesní přísnost je nezbytná, zaručuje, aby práva šla, jak se říká. V trestním řízení je zase základním kamenem ochrana obviněného, která začíná presumpcí neviny, což je extrémně nepopulární institut. Když si totiž lidé přečtou nějakou svodku nebo policejní odposlechy, které by mimochodem neměly být veřejné...

...tak mají verdikt hned hotový.

Ano, udělají si vlastní úsudek. Po pravdě řečeno, i já si ho udělám.

Po pravdě řečeno, i prezident Miloš Zeman si ho udělal, když řekl, že pokud někoho chytí s krabicí od vína plnou milionů, je to dostatečný důkaz pro odsouzení.

Nikdo nám nemůže zakázat úvahy nad právními problémy nebo obviněními v trestních věcech. Presumpce neviny je ale nutná brzda, bez níž by se demokratický proces rozpadl. Je bolestivé, když jde proti instinktu lidu, avšak bez ní to nejde.

Ale ani tak by neměly vítězit paragrafy na úkor spravedlnosti čili formální pochybení nad obsahovými důkazy, nebo ano?

K tomu skutečně může dojít, avšak demokratický právní proces stojí na poučce, že je lepší pustit několik viníků než trestat jednoho nevinného. Není to jednoduché, protože společnost je spokojená, když pachatel dostane trest. Hlas lidu ale naštěstí rozhodující není, u soudu musejí obstát důkazy a také procesní přesnost. Navíc lidem občas uniká, že obviněný je potrestán už průběhem trestního řízení, někdy dokonce tráví nějakou dobu ve vazbě. Pro netrestaného člověka je samotný proces psychickým traumatem, které ho často poznamená na celý život.

Teď už je jasné, že soudci budou muset svolení k odposlechům opírat o vlastní zkoumání. Opak by znamenal, že se nepostupuje podle práva. Může to vést v tomto smyslu k nápravě?

Každý vyřešený případ je inspirací pro ty budoucí. V Anglii na tom stojí precedenční právo, ale i u nás judikatura pozitivně ovlivňuje kvalitu dalších rozhodnutí. Na druhou stranu právo není exaktní věda. Zákon je obecný a vždy poskytuje prostor pro výklad, proto se někdy mluví o neurčitých právních pojmech, například o „důvodech hodných zvláštního zřetele". V trestním právu jde třeba o polehčující nebo přitěžující okolnosti, kdy zákon sice předloží nějaký výčet, ale ten není definitivní. Soud rozhodne, co je možné obžalovanému připsat ve prospěch, nebo naopak k tíži. Realita je tak pestrá, že žádný přesný návod ji neobsáhne, osobnost soudce je z tohoto pohledu nenahraditelná.

Svět se za posledních pět let hodně změnil. Slovem loňského roku se stala post-pravda. Donald Trump ústy své poradkyně přiznal, že existuje alternativní skutečnost. Jinak řečeno, v politickém zápase je dovoleno používat cokoli. Může se opravdu bezbřeze lhát, nebo by se klamavá reklama měla zakázat i v politice?Nejvyšší správní soud má konečné slovo při stížnostech na průběh voleb. Cítíte v tomto smyslu nějakou vyšší odpovědnost, neboť můžete rozhodnout třeba o vyřazení prezidentského kandidáta nebo opakování voleb?

Nejsem členem volebního senátu NSS, ale jeho odpovědnost je opravdu veliká. Soud nikdy nenahrazuje volby, jen dohlíží na dodržování pravidel.

Dovoleno určitě není vše, musejí se respektovat volební zákony a ústava. Co se ale týká kampaní, nevidím tam nějaký dramatický posun. Snaha získat hlasy motivuje k různému způsobu jednání. Fenomén nových osobností mimo tradiční politické strany, které jsou na vzestupu, je velmi zajímavý, ale to už je oblast politologie, nikoli práva.

Dá se ještě vyhrávat s pozitivní a slušnou kampaní, která by neosočovala soupeře?

Hodně podle mě změnil nástup vizuálních médií, především internetu, kdy je podoba a chování kandidáta k dispozici on-line. To lidi hodně ovlivňuje. V 19. století si voliči přečetli noviny, nějaké letáky a zašli si možná na mítink. Koncentrovali se zřejmě více na obsah politických sdělení, což se dnes říci nedá. Politika se dělá do značné míry jako show, v níž je vizuální vjem často důležitější než slova.

Neměl by ve světě roztříštěné pozornosti o to víc znít hlas respektovaných osobností, například předsedů nejvyšších soudních institucí?

Myslím, že názor, který má odstup od politické všednodennosti, je velmi užitečný, ať už jde o osobnosti z justice, vědy či médií. Dnes víc než kdykoli dříve je každý rozumný hlas cenný. Ve světě, kde se hekticky co minutu reaguje na každý výrok, je jistá uměřenost zdravá a řekl bych i potřebná.

Je takových osobností dost?

Myslím, že jich je v České republice hodně, ale mediálně nejsou příliš atraktivní, což hlas rozumu není skoro nikde a nikdy. Emotivní hodnocení protivníka je zkrátka zajímavější, to si jako bývalý novinář pamatuji. Titulek vyzývající k tomu, abychom se na věc podívali s klidem, rozvahou a rozumem, asi není úplný šlágr, ale je to potřeba.

Nejen hlas, ale i příklad je důležitý. Nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman kritizoval doprovodné usnesení sněmovní vyšetřovací komise k reorganizaci policie, v němž se navrhuje, aby trestnou činnost žalobců neměli na starosti státní zástupci. Podle Zemana jde o neodůvodněné podezření, že by snad státním zástupcům nebylo měřeno stejným metrem. A to je věc, která se dotýká NSS, neboť zde se projednávají kárné žaloby na soudce, exekutory a státní zástupce. Jak důležitá je tato role?

Velmi, což je vidět i z toho, že členem kárného senátu se můžete stát až po třech letech výkonu soudcovské funkce. Průběh a výsledek kárných řízení jsou důležité, aby byla zachována nezávislost soudců a státních zástupců. Váš rozhovor s nejvyšším státní zástupcem jsem četl a sdílím názor, že politické aktuality bychom se neměli snažit řešit okamžitou změnou pravidel, či dokonce ústavy. Právníci jsou v tomto ohledu konzervativní, protože stabilita pomáhá nezávislosti justičních institucí. Samostatnost a neovlivnitelnost soudců a do jisté míry i žalobců zaručuje funkčnost systému brzd a protivah vůči moci výkonné a zákonodárné, která by to občas ráda řešila škrtem pera.


Která máte na mysli?
Posláním NSS, který vznikl v roce 2003, je řešit spory mezi občany a institucemi, ať už jde o státní, či krajské úřady. Kdy se člověk, který má pocit, že se mu děje ze strany státu nějaké příkoří, může obrátit na správní soud?

V zásadě vždy, když je nespokojen s konečným rozhodnutím správního orgánu. Týká se to nejen občanů, ale i firem. Například jde o stavební povolení, licence, přestupky, pobyt cizinců atd. Soud nezávisle rozhodne, zda nespokojený účastník správního řízení má, či nemá pravdu. V případě zamítnutí kasační stížnosti má NSS poslední slovo, jinak se věc vrací k nižšímu soudu nebo správnímu orgánu s právním názorem, jak má postupovat, aby bylo zákonu učiněno za dost. Škoda, že se u nás o rozhodnutích Nejvyššího správního soudu, byť jsou veřejná a velmi zajímavá, diskutuje méně než třeba v Americe.

Především ta, jež jsou na pomezí etiky a práva. V nedávné době třeba NSS rozhodl o povinnosti očkovat děti, což je velmi zajímavé téma. Stejně jako oblast ochrany osobních údajů a soukromí versus zveřejňování informací na sociálních sítích. V právních kruzích je judikatura Nejvyššího správního soudu hodnocena velmi pozitivně, protože je promyšlená a na vysoké odborné úrovni. Snad k tomu budu moci také přispět.

Tomáš Rychlý
* Narodil se 6. prosince 1969.
* Vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze.
* Po studiu pracoval jako redaktor v deníku Svobodné slovo a Právo.
* V roce 1997 nastoupil jako advokátní koncipient do AK Jana Kalvody. Později působil v AK Allen & Overy, byl partnerem v advokátní a patentové kanceláři Vyskočil, Krošlák & spol., seniorním advokátem v Clifford Chance Praha a od roku 2011 do letoška partnerem advokátní kanceláře Wolf Theiss, od července 2012 vedoucím partnerem její pražské kanceláře.
* Soudcem byl jmenován 18. ledna 2017 a od 1. února 2017 je soudcem Nejvyššího správního soudu.