Historie
Sověti obsadili Československo za den. Odcházeli ale déle než rok
Fotografie zachycuje dům pobořený tankem č. 314.
Foto: Post Bellum
Eduard Vorobjov vstoupil 21. srpna se svou jednotkou sovětských vojáků na území Československa. Bál se, jak budou lidé reagovat, ale se vším si poradil. Na druhé straně pak stál zvídavý mládenec Jan Kovanic, který slyšel v rádiu o vstupu cizích vojsk do Československa. Neváhal, nasedl na kolo a jel se na okupanty podívat přímo do centra Liberce. Pohled z obou stran barikády přinášíme v den 50. výročí srpnové invaze.
FOTOGALERIE
Generálporučík Vorobjov byl vždy vzorný voják. Vojenské učiliště ukončil se zlatou medailí a chtěl pokračovat na vojenské akademii v Moskvě. V tom mu ale zabránila invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa.
Ráno 19. srpna 1968 mu přišel povolávací dopis: „Přišel starší poručík Dima Kitajev a přinesl mně dopis. Psal podplukovník Čerenko: ‚Soudruhu kapitáne Vorobjove, vojenská jednotka se připravuje na vyplnění bojového úkolu. Vaše přítomnost v pluku je nutná.‘“
Začala u vás válka, nevracejte se. Jak prožívali srpen 68 Češi v zahraničí?
Vorobjov neváhal a k jednotce se vrátil. „Když jsem přijel, tak vojákům už rozdávali munici, šedesát patron a dva granáty. Každý podepisoval, že použije zbraň a začne střílet jen jako odpověď na střelbu. Jinak se zbraně nesměly používat.“
ČECHOSLOVÁCI NA SCESTÍ
Vorobjov situaci v Československu pečlivě sledoval v dobovém sovětském tisku. „Když jsme vstupovali do Československa, byl jsem hluboce přesvědčen, že jsou v zemi síly, které chtějí svrhnout československý lid z cesty socialistického rozvoje,“ vzpomíná a dodává, že neznal jediného člověka, který by chtěl, aby se v ČSSR bojovalo, a aby se opakovaly maďarské události.
Prapory, barikády, volání, střelba i smích. Tak vypadaly ulice 21. srpna 1968
Když jeho pluk překročil 20. srpna v noci Československé hranice, nečekala ho otevřená náruč. Místní lidé jim nechtěli dát ani vodu a seděli na silnici tak, aby sovětská vozidla nemohla projet. „Nevěděl jsem, jak se z této situace dostat.
Od těch jedenácti automobilů šly mraky jedovatého kouře. Pak mě napadlo toto, dal jsem rozkaz, aby si všichni vzali plynovou masku a řidiči na místě šlápli na plný plyn. Po chvilce mladí lidé začali nadávat a křičet, zvedli se a odcházeli,“ vzpomíná na svůj trik Vorobjov.
GORBAČOVOVA SLOVA
Obsazování šlo hladce, Čechoslováci se neměli jak bránit, proto byl generálporučík koncem roku 1968 odvelen na jiné úkoly v zemích sovětského bloku. V roce 1987 se ale s rozkazem přímo od tajemníka sovětských komunistů Michaila Gorbačova do Československa vrátil. „Prosím tě, věnuj velkou pozornost disciplíně a dodržování zákonů,“ řekl mu na cestu Gorbačov.
Viděl jsem přistávat ruské Antonovy, vzpomíná režisér Václav Vorlíček
Tři měsíce po sametové revoluci, dne 26. února 1990 byla v Moskvě podepsaná dohoda mezi vládami SSSR a ČSSR o odchodu sovětských vojsk. „Dne 30. června 1991 jsem já, poslední velitel, poslední okupant, odjel z Československa,“ vzpomíná Eduard Vorobjov, který se do okupovaného státu už nikdy nevrátil.
HROZILI JSME PĚSTIČKAMI
Jan Kovanic během pražského jara pečlivě sledoval politické a společenské dění. „Zažívali jsme pocity svobody, věřili jsme Otovi Šikovi a čekali jsme, že do deseti let budeme tam, kde bylo Rakousko,“ vzpomíná na uvolnění Jan Kovanic z Liberce.