Zdroj: ČTK
Sověty porazil heroin. Afghánistán se stal jejich Vietnamem
V Afghánistánu to mělo jet po másle, tak jako v Československu roku 1968. Když Sověti na Vánoce 1979 spustili palbu, Západ se smiřoval, že do pár měsíců zrudne Afghánistán, a odsud celý Perský záliv. Místo toho zanikl Sovětský svaz. I díky zákulisním hrám USA a miliardovému obchodu s heroinem.
Píše se 2. únor 1989. Afghánský Kábul opouští poslední sovětští vojáci, demoralizovaní, prolezlí hepatitidou a tyfem. Doma je neuvítají jako hrdiny, přidají se k 470 tisíc raněných a nemocných pěšáků, bezejmenných nešťastníků, na něž vláda v Kremlu vynaložila v letech 1979-89 více než 2,4 miliardy dolarů. Zemi zachvátí „afghánská nemoc", obdoba americké kocoviny a deziluze z Vietnamu.
V druhé polovině 70. let byla prestiž Moskvy na vrcholu. Po americkém průšvihu ve Vietnamu (přečtěte si zde) a ropné krizi, která postihla především západní svět, nabyl Sovětský svaz dostatek sebevědomí, aby po hlavě vstoupil do záludného Afghánistánu. Nic nedbal, že tato hornatá, mezi jednotlivé národy a klany rozparcelovaná země, nebyla v moderních dějinách pokořena. Naposled se o to pokusili Britové ve třetí Anglo-afghánské válce v roce 1919 a pohořeli.
„Kdybychom se bývali zaměřili na zkušenosti Britů z války v rozsáhlém, holém a rozeklaném terénu, nezaložili bychom naši taktiku na využití motostřeleckých a tankových jednotek," podotkl po válce generál Boris Gromov. „Přednost měla dostat pěchota a trpělivost. Žádná plošná bombardování," děl velitel, „chybou též byla ignorace vlivu mudžahedínů, které si získala a bohatě dotovala CIA." Sovětská armáda se zkrátka „zapomněla" ve schématech války v přehledném evropském prostoru a rovněž hybridním způsobu okupace, jaký předvedli v Maďarsku (1956) či Československu (1968).
Přesto: když od Vánoc 1979 pronikaly první sovětské výsadky do Kábulu, a ten byl rychle obsazen, jevila se situace optimisticky. Jenže, jak si o 25 let později ověří Američané v Iráku, rychlý postup nepřátelskou orientální zemí má nejistou hodnotu.
V Afghánistánu se sovětský postup zadrhl již po pár týdnech. Horské masívy nad velkými městy ovládali mudžahedíni, polovojenští muslimští fundamentalisté. Jejich odpor popudila už jen sama záminka sovětského vpádu – vykonstruovaná žádost afghánských vládních představitelů o „pomoc". Hned na počátku „bratrské pomoci" došlo k nahrazení nevyzpytatelného komunistického premiéra Nur Mohammada Tarákího spolehlivějším Babrakem Karmalem (v letech 1978-79 krátce velvyslancem v Československu). Sovětské síly se v nepřátelské zemi (o velikosti větší než Francie) rychle vyšplhaly na 120 tisíc mužů a rozsah pěti divizí, čtyř brigád a čtyř samostatných pluků.
Většinu afghánského území – zvlněných vysočin a horských planin a štítů, však ovládali mudžahedíni, tajně vybavovaní účinnými ostřelovacími puškami a raketomety americké provenience.
Spojené státy, které od roku 1981 kormidloval agilní Ronald Reagan, vstoupily do konfliktu nepřímo – výsledná dotace 3,2 miliardy dolarů ovšem dokonce přesáhla tu sovětskou. Americké prostředky běžely do Afghánistánu bez vědomí Kongresu, přes CIA, přímo do rukou mudžahedínů.
„Tito gentlemani jsou morálním ekvivalentem amerických otců zakladatelů." Pozoruhodný výrok z roku 1985 nepronesl žádný blouznivý radikál, nýbrž Ronald Reagan, s jehož vědomím probíhala další morálně „zapachající" aktivita, a to obchod s afghánským heroinem.
Dnes je již dobře zmapováno, že pod ochranou CIA a ISI (Pákistánská rozvědka) putovalo opium z polí ovládaných mudžahedíny do Pákistánu, kde se z něj zpracovával a následně distribuoval heroin. Odhaduje se, že příjmy z prodeje narkotik vynesly 0,5-1 miliardy dolarů. Mimochodem, americká DEA (Národní úřad pro kontrolu obchodu s drogami) nepodnikla v 80. letech žádnou větší razii proti obchodu s heroinem.
Již od roku 1981, nejpozději 1982 muselo být sovětské generalitě zřejmé, jak problematický Afghánistán bude – Sovětům nebyl platný ani ikonický vrtulník Mi-24, i proto, že jej mudžahedíni „neutralizovali" neméně účinnou protizbraní, ručně odpalovaným, infračerveně naváděným raketometem země-vzduch FIM-92A Stingray.
Když navíc od let 1983-84 začaly počty mudžahedínů převyšovat ty sovětské, začlo se dobytí Afghánistánu jevit nemile utopicky.
Válka, která měla potvrdit sovětskou dominanci 70. let, odhalila vyprázděnost poválečné velmoci, která nebyla s to vybudovat životaschopné hospodářství. To se po nástupu Michaila Gorbačova v březnu 1985 a nastolené perestrojce dramaticky propadalo, což se promítalo i v Afghánistánu.
Nejpozději od roku 1986 šlo jen o to, jak z něj vyváznout s nejmenší ostudou. Ta se nakonec beztak konala – Kreml k definitivnímu odchodu ze země, která mu vylámala zuby, přiměla až hrozba USA a Kanady, že Sovětům vyhladovělým z neúrody roku 1988 zastaví dodávky obilí.
Agónie Moskvy se definitivně uzavřela 15. února 1989, ovšem v Afghánistánu mír neustane; vlastně až do dnešních dnů. Síla mudžahedínů, kteří se v roce 1996 zformovali do Tálibánu, vyústila v nárůst fundamentalismu symbolizovaného Al-Káidou. Spojeným státům se jejich geopolitická hra vrátila jako bumerang.
