Spadla nám k vám raketa, pardon, omluvily se před 40 lety USA Austrálii

11. červenec 2019 četba na 5 minut
Skylab, jak ho z vesmíru pozorovaly přilétající a odlétající posádky

Skylab, jak ho z vesmíru pozorovaly přilétající a odlétající posádky

Foto: Wikimedia Commons

"Měli jsme tvrdšího ptáka, než se čekalo," prohlásil odpoledne 12. července 1979 ředitel amerického kosmického projektu Skylab Richard G. Smith. Větou, která zní v češtině poněkud košilatě, označil zjištění, že zbytky vesmírné stanice Skylab, jež měly shořet v atmosféře, dopadly ve skutečnosti do australské pouště. Americký prezident Jimmy Carter se za to Austrálii omluvil.

"Měl jsem obavy, když jsem se dozvěděl, že v Austrálii dopadly zbytky Skylabu. Ulevilo se mi, když mi vaše vláda předběžně sdělila, že nedošlo k žádným zraněním. Přesto jsem pověřil ministerstvo zahraničí, aby bylo s vaší vládou v kontaktu a poskytlo vám neprodleně veškerou pomoc, již budete případně potřebovat," napsal v omluvném telegramu americký prezident Jimmy Carter poté, co zjistil, že konec první vesmírné stanice Spojených států neproběhl úplně podle plánu. Jeho slova zachytil pro budoucnost list The New York Times.

Odstartovala s problémy

Vesmírná stanice Skylab byla vynesena na oběžnou dráhu šest let předtím dvoustupňovou modifikací obří rakety Saturn V, která odstartovala dne 14. května 1973 z Mysu Canaveral. Na první pohled Saturn připomínal klasickou trojstupňovou raketu známou z programu Apollo, jenže nenesl servisní a velitelský modul a ve třetím stupni měl namísto motorů a nádrží s palivem vestavěnou orbitální kosmickou stanici.

Sedmdesát sedm tun vážící Skylab byl největším umělým objektem, jaký kdy kolem Země obíhal. Jeho existence ve vesmíru se však neobešla bez problémů. Při startu nosné rakety se utrhl protimeteorický štít a na oběžné dráze se rozvinul jen jeden solární panel. Orbitální stanice tak neměla dostatek elektrické energie pro přístroje na palubě ani pro klimatizaci a chlazení, takže její interiér se začal rychle přehřívat. Hrozilo proto, že bude neobyvatelná.

Několik dnů dosahovala teplota v její přední části 50 stupňů celsia a hrozilo, že se laky a umělé hmoty přehřejí a začnou produkovat jedovaté plyny. Start první posádky (velel jí astronaut Charles Conrad) tak byl o několik dnů odložen. Nakonec ke Skylabu zamířila 25. května 1973 a jejím prvním úkolem bylo především odstranit závady. Podařilo se jí to díky rozvinutí nové protisluneční clony, díky níž snížili teplotu ve Skylabu na 24 °C, a uvolněním a rozevřením zaseknutého solárního panelu. Práce ve vesmíru konečně mohla začít.

Nakonec se na stanici podívaly celkem tři tříčlenné posádky, které strávily ve vesmíru řadu měsíců.

Prokázala možnost přežít ve vesmíru

Skylab měl dva hlavní úkoly: za prvé šlo o to dokázat, že lidé mohou žít a pracovat ve vesmíru po delší dobu. Druhým úkolem bylo pozorování Slunce pomocí teleskopu ATM na stanici, které mělo rozšířit pozemské znalosti sluneční fyziky. Primární úkol se nakonec podařilo bezezbytku splnit, Skylab dokázal, že člověk je schopen dlouhodobě žít a pracovat ve vesmíru (nejdelší pobyt posádky ve stanici činil 84 dnů), čímž významně přispěl k rozvoji budoucích vesmírných programů, včetně dnešní Mezinárodní vesmírné stanice.

Výzkumníci pracující ve stanici měli k dispozici každý vlastní kóji na spaní, toaletu a skříňky na osobní věci. Stanice dále obsahovala dvě obytné místnosti, vědeckou laboratoř a skladovací prostory. Vedle toalet byly pro Skylab vyvinuty i nové sprchové kabinky, v nichž gravitaci nahrazovalo výkonné čerpadlo a voda se poté sterilizovala jódem. Nechyběla ani kuchyň s celkem pestrým jídelníčkem a tělocvičné nářadí uzpůsobené pro stav beztíže. Astronauti si dále mohli posloužit kostkami mýdla, byla tu pro ně k dispozici lékárna, nechyběl vysavač, knihy, karty a spali v nově vyvinutých spacích pytlích.

Samy posádky si ve vesmíru občas rády s něčím pohrály, například poslední expedice pod velením Geralda P. Carra si v prosinci 1973 vyrobila vlastní vánoční stromeček z prázdných konzerv.

Trosky skončily v poušti

Do zemské atmosféry měl Skylab podle předpokladů amerického Národního úřadu pro letectví a kosmonautiku (NASA) opětovně vstoupit do atmosféry v červenci 1979 nad severním Atlantikem a v oblasti nad Atlantským oceánem měl také celý shořet.

To se ale nestalo. Stanice proletěla atmosférou o několik tisíc kilometrů dál, než se očekávalo, a rozpadla se nad Indickým oceánem, přičemž řada poměrně velkých kusů trosek dopadla do australské pouště poblíž města Perthu v západní Austrálii. Incident se naštěstí obešel bez zranění, protože fragmenty vesmírné stanice se zřítily do řídce obydlené oblasti.

"Jsme rádi, že je dole, ale byli bychom ještě radši, kdyby se nikdy neobjevila nad Austrálií," okomentoval lakonicky pád stanice ředitel rpojektu Skylab Richard G. Smith poté, co utrousil svou poznámku o "tvrdším ptáku, než se čekalo". 

Místní městská rada Perthu pak udělila NASA pokutu za "znečišťování veřejného prostranství". Bylo to údajně poprvé a také naposledy, kdy americkou kosmickou agenturu něco takového potkalo.

Po konci projektu Skylab se NASA nicméně začala soustředit na novou oblast kosmického výzkumu, a sice pilotované raketoplány, schopné vznést se na oběžnou dráhu jako kosmická loď a po návratu na Zemi přistát jako letadlo. Odstartovala tak nová éra dobývání vesmíru.