75 let od vylodění v Normandii: Otevřelo se peklo, mrtvoly se válely všude...

6. červen 2019 četba na 10 minut
Vylodění v Normandii

Vylodění v Normandii

Foto: ČTK

Tak mohutnou vojenskou invazi nikdo nepamatoval. Skoro 200 tisíc vojáků hlavně americké, britské a kanadské armády, tisíce bitevních lodí a letadel zaútočilo na Němci okupovanou Francii. Bylo ráno 6. června 1944, když začala vojenská operace Overlord. Do historie vešlo toto datum jako den D.

FOTOGALERIE

D Day D Day D Day

Do konce války zbýval necelý rok, když se 6. června vylodila spojenecká vojska ve francouzské Normandii. Po několika letech od počátku války se otevřela druhá fronta a Němci se ocitli v kleštích. Z východu armádu nacistů hnala v té době již jednoznačně vítězící a postupující Rudá armáda, v poražené Itálii operovaly od roku 1943 spojenecké jednotky, a teď se otevřela fronta i v západní Evropě.

„Myslím si, že ani po desítkách let většina historiků stále náležitě nedocenila význam invaze,“ uvedl před časem pro Deník historik a publicista Jaroslav Čvančara.

„Byla to největší a nejzávažnější vojenská operace v dějinách lidstva. Nikde jinde nemuseli lidé řešit tolik problémů jako při vylodění v Normandii – nejen bojové, ale také meteorologické nebo technické. Vylodění se účastnilo 176 tisíc mužů a 4000 lodí. Spojenci se poučili z minulých let a neúspěšných pokusů o vylodění, které sice stály spoustu obětí, ale zároveň přinesly i nové poznatky. Vyvíjela se proto nová technika, například bagry pro ničení překážek nebo obojživelné tanky, které mohly zasáhnout do boje rovnou z lodí. Operace Overlord začala úspěšně. První den padlo sice několik tisíc spojeneckých vojáků, jenže ztráty byly menší než například v bojích o Duklu. Spojenecká vojska se vylodila na pobřeží, propojila obsazené pláže, pokračovala do vnitrozemí a likvidovala německé síly.“

Německá obrana francouzského území nebyla silná. „Bojovaly zde spíše podřadnější německé jednotky, neboť pověstné jednotky SS byly nasazeny jinde. Němci už neměli v roce 1944 lidi, kteří většinou byli na východní frontě. Proti spojencům ve Francii stáli i staříci nebo mladí kluci z Hitlerjugend.“ 

Konečně přišla Noc N

Během invaze počátkem června do bojů pozemní československé jednotky z Anglie přímo nezasáhly. „Byly příliš malé, takže neměly možnost obměny při ztrátách, a proto je nenasazovali,“ vysvětloval historik Jaroslav Čvančara. Čechoslováci se ale vylodili o několik týdnů později a bojovali na obsazeném francouzském území.

Přesto Češi do vylodění v Normandii 6. června aktivně zasáhli. „Českoslovenští letci u britského letectva už týdny a měsíce před invazí bombardovali cíle na francouzském území,“ pokračoval Jaroslav Čvančara. „Stíhači pak při invazi chránili konvoje ze vzduchu.“

Kromě 310. stíhací perutě se akce účastnili i letci z 68. noční perutě.

„Že se chystá invaze, jsme věděli několik dní předem,“ vzpomínal před deseti lety stíhací pilot generál Miroslav Štandera (1918), který v roce 1944 sloužil u 68. noční perutě. „Nikomu to neuniklo. Nesměli jsme telefonovat, posílat dopisy ani chodit na vycházky. Byli jsme jako uvázaní.“

Konečně nadešel Den D, pro noční stíhače Noc N. „Jako piloti noční letky jsme tehdy patrolovali a létali sem a tam nad Kanálem mezi Anglií a Francií. Létali jsme i nad pobřežím. Dole pod námi jsme viděli spousty velkých bitevních lodí a také ohnivou palbu. Byl to tehdy ohňostroj, jako je třeba u nás v Plzni na Nový rok.“

Nacistické letectvo proti vyloďovacím operacím tehdy takřka nezasáhlo. Jednak bylo smeteno převahou spojenců, jednak německá letadla bránila prostor nad Německem. 

„Nepotkali jsme tehdy jediné německé letadlo. Splnili jsme úkol,“ dodával tehdejší podporučík Miroslav Štandera. 

Báli se mořské nemoci

Přesto čeština v červnu 1944 i na plážích Normandie zazněla. „V americké armádě působilo za války mnoho Čechů a Slováků, přistěhovalců a jejich potomků,“ pokračuje Čvančara. „V příručce americké armády z roku 1943 se píše, že v ní slouží 66 tisíc Čechoameričanů. Přitom v Anglii za války nepůsobilo více než pět tisíc Čechoslováků včetně letců. Mezi prvními, kteří padli při invazi, byl například americký výsadkář Jan Fořt, původem z Domažlic, a další hrdinové, jejichž předkové pocházeli z Čech.“

Mezi těmi, kteří se vylodili v uniformě americké armády, byl seržant Norbert Auerbach (1922) z druhé tankové divize.

„Naše jednotka se vylodila na pláži Omaha 9. června,“ vzpomínal před deseti lety. „Už ale tři nebo čtyři dny předtím jsme čekali v Anglii. Poslední večer před naloděním jsme měli poslední večeři, poslední jídlo před bojem. Vypluli jsme na lodi bez kýlu. Na rozbouřeném moři se s námi houpala ve velkých vlnách. Tak 95 procent z nás na palubě mělo mořskou nemoc.“

„Tehdy jsem se díval na invazi jinak než později nebo dnes,“ dodával Auerbach.“ Spíš jsem to považoval za dobrodružství než jako boj proti zlému Německu a proti nacistům. Když jsem byl před invazí v Americe, měl jsem strach, že válka skončí dřív, než do Evropy dojedu a než bude vylodění.“

Norbert Auerbach potvrzoval, že vzpomínky na vojenskou operaci zůstaly i po desítkách let pozitivní. „Vylodění bylo úspěšné a splnili jsme, co jsme měli splnit. Kvůli mořské nemoci se všichni vojáci chtěli dostat rychle pryč z lodi a raději už by bojovali. Neměli strach ze střelby, jako spíš z houpající se lodi,“ usmívá se Norbert Auerbach.

„Byl jsem tehdy obyčejný seržant. Moc málo jsme tenkrát věděli, co se děje kolem a jak veliká je to akce. Nebyli jsme v obraze. Viděli jsme padesát až sto metrů pláže, a víc nic. Bylo to namáhavé. Kolem mne byli samí mladí lidé, průměrní Američané, kteří o politické situaci v Evropě moc nevěděli. Jen to, že Francie je obsazená Němci.“

Příslušníci tankové brigády pak pokračovali do vnitrozemí. Kolem se válely mrtvoly vojáků. 

„Na mrtvá těla jsme se ale nedívali,“ pokračoval Auerbach. „Neztráceli jsme čas. První dny byly velmi namáhavé a nebezpečné. Vzpomínám na úzké silnice mezi poli, byly obrostlé po obou stranách stromy. A všude tam mohli čekat schovaní Němci. Na žerty jsme neměli čas. Před invazí jsme ale stále žertovali. Každý voják, když bojuje, ví, že někdo může umřít, ale nevěří, že se to stane zrovna jemu samotnému. Jinak by snad do boje ani nešel,“ dodával Norbert Auerbach, který se po válce proslavil jako filmový producent.

Na plážích Normandie se v červnu otevřelo peklo…

Plukovník Václav Vondrák (1912) se vylodil v Normandii jako velitel tanku.

Před patnácti lety, u příležitosti 60. výročí vylodění v Normandii, získal plukovník Václav Vondrák (1912) z Prahy z rukou francouzského prezidenta J. Chiraka nejvyšší francouzské státní vyznamenání – stal se rytířem Čestné legie. Prezident tak ocenil velitele tanku, který se v roce 1944 zúčastnil osvobození Francie.

„V květnu 1944 byla naše československá tanková brigáda převelena do jihovýchodního Skotska, poblíž Edinburghu, kde jsme dokončili výcvik. Maršál Montgomery, kterému byla naše brigáda podřízena, ale zamítl žádost našeho velení o zařazení do prvního sledu při invazi. Odůvodnil to slovy, že jsme malá jednotka a jako taková by neměla z čeho doplňovat ztráty. Nalodili jsme se proto až v srpnu a přepravili nás do Normandie, kde jsme byli soustředěni v prostoru Falaise. Zde se odehrávaly nejtěžší boje.

Při vjezdu do přístavu jsme byli ohromeni mamutí velikostí akce. Řada úmyslně potopených lodí současně s betonovými kvádry sloužily jako podklad pro provizorní most zabíhající tak daleko do moře, aby jeho hloubka dovolila připlout lodím až na doraz. Z věže tanku jsem měl dobrý přehled a zmocňovala se mě hluboká úcta k těm, kteří zde přistáli jako první počátkem června.

Dovedl jsem si představit, kolik lidských životů bylo zaplaceno za každý metr pevné půdy. Moře bylo tehdy klidné a neprozradilo, co pohřbily jeho hlubiny. Jen mohutný bunkr nad útesy byl němým svědkem, že nedávno se zde v červnu otevřelo peklo. Jeho střílny vypadaly jako tlama netvora s vylámanými zuby. To byly následky dělostřeleckých zásahů.

Naše vylodění proběhlo s anglickou disciplínou a přesností. Zatímco jsme projížděli po mostě na pevninu, potkávali jsme raněné, schopné chůze, kteří se naší lodí vraceli do anglických nemocnic.

Mezi nimi byl i náš instruktor z parašutistického výcviku. Měl obě ruce zlomené, ale když mě poznal, podařilo se mu zvednout jeden palec, aby mi popřál štěstí. Bylo to dojemné.

Cestou jsme všude viděli známky urputných bojů. Míjeli jsme kanadský tank, který měl průstřel protitankovým kanónem zrovna ve výši řidiče a předního střelce. Nacházeli jsme opuštěné německé zbraně, některé jsme pak při bojích dokonce použili. Můj tank se vyhnul kostře vojáka, zřejmě přejetého tankem, protože byla vylisovaná jako květina v památníku. Podle zploštělé přilby se jednalo o Němce.

Naše tanková brigáda se později přesunula do obklíčeného přístavu Dunkerque, jehož německé velení se nám vzdalo až v květnu 1945," vzpomínal před deseti lety Vondrák.