Stephen King napsal desítky bestsellerů, tvorbu některých si vůbec nepamatuje. „Až do roku 1987, kdy jsem odešel na detox, jsem do sebe pral sněhové koule kokainu, ty zapíjel tvrdým alkoholem,“ přiznal se zhýralec, jehož románová prvotina Carrie z roku 1973 zaboduje natolik, že King posléze uživí zástup dealerů s kokainem.

Středoškolačka Carrie je psychicky deptaná outsiderka, jejíž dar telekineze (pohyb tělesy silou myšlenky) učiní z nevinného maturitního plesu jatka. Máme hledat v Carrie samotného Kinga? Ne tak docela.

King, jenž byl odmala fyzicky dosti výrazný díky svým brýlím i své výšce (dorostl 193 cm) platil sice za podivína se zálibou v černočerném humoru, nicméně se spolužáky vycházel dobře. Mnohem horší to bylo s učiteli a autoritami vůbec.

Stephen vyrůstal s matkou a starším bratrem. Otec, po němž se jednou najdou na půdě stohy rukopisů nepřijatých nakladateli, byl nezodpovědným individuem – když měl jeho syn druhé narozeniny, ledabyle prohlásil „jdu do krámu pro cigarety“. A už ho nikdo nikdy neuviděl.

Ztráta otce chlapce celkem pochopitelně nasměrovala k nedůvěře v mužské plémě, poleptala mu sebevědomí. Na druhou stranu, utkvěla v něm touha po úplné rodině – Stephen si již ve třiadvaceti vzal Tabithu, svou lásku z univerzity. Pár je spolu dodnes, přivedl na svět tři děti (Naomi, Joea a Owena), přičemž se pilně angažuje v charitě. Specialitou Stephena a Tabithy je financování stipendií pro děti ze znevýhodněných rodin, často z rodin svobodných matek, počítajících každý dolar.

Život se Stephenem, stíhaným kupou démonů a fóbií nemohl být jednoduchý. Umělci, který jako sedmnáctiletý prorazil s povídkou I was a teenage Grave Robber (Byl jsem mladistvým vykradačem hrobů), až chorobně imponovaly hřbitovní a pohřební motivy, naopak jej děsil strach ze znetvoření, pohřbení zaživa či číslovky 13. Mimochodem, King dodnes v knihách přeskakuje stánku 13, nikdy se nezastavuje ani na stránkách 94, 193 anebo 382. Jednoduše proto, že jejich součet dává dohromady třináct.

Citlivá a nemírně talentovaná duše si – přes neochvějnou podporu Tabithy – vypomáhala drogami a alkoholem, což až v jeho 40 letech ukončila sezení u psychoanalytika, který mu zjevil to, co ze své duše vytěsnil. Jednak šlo o událost z jeho pouhých čtyř let, kdy si s kamarádem hráli u kolejí, když z tunelu přisupěl vlak a malého chlapce smetl a jeho rozprsklými ostatky doslova potřísnil nebohého Stephena. Toho, již o něco o staršího, ještě čekal hrůzný nález babičky, jen několik dní po smrti. Jak King později sdělil i ve své autobiografii nazvané O psaní (rok vydání 1999), babičce vytrvale přikládal před ústa zrcátko ve víře, že jej orosí její dech.

Nejlepším terapeutem ale byl King sám sobě, ze svých pochybností a démonů se jednoduše vypsal. Ti, kdo neholdují Kingovým knihám, přitom nezůstali ochuzeni. Mnohé filmové kingovské adaptace jsou hotová mistrovská díla. Nejznamenitější, kritiky nejoceňovanější je jednak Osvícení (z roku 1980) o postupném rozpadu duše rozervaného spisovatele, otce od rodiny, znamenitě zahraného Jackem Nicholsonem. Vůbec nejoceňovanější, alespoň s přihlédnutím k internetovému filmovému portálu imdb.com je Kingovo Vykoupení z věznice Shawshank; paradoxně jde o jedno z nemnoha Kingových nehororových děl.

Tím ale tipy na „kingovské“ filmy nekončí. Dnes, zrovna když autor s více než 350 milionů prodaných výtisků slaví sedmdesátku, přitahuje do kin velmi zdrařilá adaptace románu To. Je o dávném, zrůdným klaunem zosobněném zlu, rozkrývaném partou dětských hrdinů. King si tu promítl dávnou nedůvěru ve svět dospělých, svět řízený muži.