Inspirace

Středověk měl na osidlování své lokátory, potřebujeme je také, říká Jan Trejbal

15. září 2017 četba na 26 minut
Jan Trejbal

Jan Trejbal

Foto: Klára Cvrčková

/ VIDEO, GALERIE / Středověcí lokátoři byli pozoruhodné osobnosti, kteří museli být svým způsobem geodety, urbanisty, geografy i pracovat s osídlenci. V dnešní době se rozvoj obcí řídí mnoha dokumentacemi, které spolu nijak nekomunikují. To je potřeba změnit, vysvětluje urbanista Jan Trejbal, zakladatel platformy Neolokátor.

Pak také přicházejí ke slovu přírodní vědy. Ty se zabývají vším od zelené infrastruktury a propojení intravilánu (souhrnné označení pro zastavěné plochy obcí, pozn. aut.) s extravilánem (nezastavěné části katastrálního území obcí) přes vyváženost území až po témata jako zemědělství, eroze a sucho, která jsou dnes velmi důležitá.

Jan Trejbal

Dále zjišťujete, jak v lokaci funguje místní samospráva, neziskové organizace, cestovní ruch - a jestli ho tam místní lidé chtějí mít nebo nechtějí. Zajímá vás hospodářský vývoj místa, bytové statistiky, nezaměstnanost, doprava, statistické informace o stáří obyvatelstva a tak dál. Jestli obce vzájemně spolupracují, jestli jsou spojeny v nějakém svazku obcí, jestli mají svého lékaře nebo je potřeba dojíždět…

Pak přijde urbanista nebo architekt a začne se zabývat otázkami, jako je celková prostorová idea, jak a kam se rozvíjet, jaké jsou tam urbanistické tendence, začne řešit uspořádání veřejného prostoru, parkování, prospěšnost staveb, rekonstrukce… Je to zkrátka syntéza všech výše uvedených disciplín.

Načež už záleží jen na tom, do jakého typu dokumentace výsledky vložit. Třeba v Postoloprtech jsme to zaměřovali víc komunitním směrem a zabývali se tím, jak místní komunita může prostředí zlepšit pomocí potenciálu, který v něm najdeme.

K čemu jste došli?

Pomůžu si matematikou. Postoloprty představovaly lokaci, v níž bylo jedno větší město a v okolí čtrnáct vesnic. Protože byl projekt zaměřen komunitním směrem, nasbírali jsme nejdřív kolem 190 potenciálů, které reagovaly na to, co tam už je. Jeden z nich se třeba týkal už existující chráněné krajinné oblasti, kterou navrhl aktualizovat. Z těchto 190 potenciálů vzniklo asi třicet krátkodobých impulsů. Prostřednictvím počítačového softwaru jsme je pak převedli do projektových záměrů a odprezentovali místním lidem v kině. Pro mezioborový tým to byla práce asi na tři měsíce. 

Z těch třiceti záměrů si mají místní vybrat, co budou realizovat?

Ne, těch třicet záměrů může fungovat jako projektový zásobník. Důležitá je ale ta provázanost s územním plánováním. Některé jsou střednědobé, některé dlouhodobé, něco lze realizovat hned.

Můžete zmínit pár úplně konkrétních příkladů?

Jistě. Velice rychle se dala aplikovat třeba obnova starých pozapomenutých cest. Nasadili jsme na ně partu "křovinářů" s místních technických služeb, kteří je začali vysekávat, aby se Postoloprty daly třeba jen obejít. Totéž později vzniklo v Odolené vodě a dalších městech. Je to věc pro místní, která je rychle vidět a umožňuje lepší prostupnost územím.

Zůstaly přitom polní cesty polními cestami, nebo se vylily betonem a přibyla u nich cedulka Dotováno z prostředků EU?

Mám na to odpovídat (smích)? Ne, nic jsme betonem nevylévali, naopak jsme se snažili obnovit strukturu cest tak, abychom podpořili pěší turistiku. Současně jsme aplikovali některé vděčné principy ze zahraničí, jako je například takzvaný bird watching, tedy popularizované sledování ptáků. Jde o jednoduché drobné zásahy, které mohou prostředí oživit.

Další věcí bylo obnovení zaniklé historické plovárny. Na základě komunikace s lidmi, kterou obstarali antropologové, a na základě historických souvislostí jsme tvořili takzvanou "urbální akupunkturu místa", kdy z nějakého nevyužitého menšího prostoru jednoduchým zásahem vytvoříte veřejný. Třeba i s pomocí palet za pár desítek tisíc jednoduchou plovárnu.

Dřív také, když člověk do Postoloprt přijel autobusem, nemělo pro něj město zřejmý začátek ani konec, byl to neuchopitelný prostor. Proto jsme ve spolupráci s místním panem farářem obnovili veřejné prostranství okolo fary, kde je i autobusová zastávka směrem z Prahy a Chomutova. Všechno jsou to veskrze drobné zásahy, které ale pomáhají vytvářet charakter daného místa. Teď má projekt pokračovat dál.

A polní cesty zůstaly polními cestami?

Ano, zůstaly. Plošné asfaltování polních cest je šílenost. Souvisí to ale s tím, že každá doba přináší nějaký diktát v podobě takzvaných osvědčených principů. Nikdo to sice nepřikazuje, ale je to "osvědčený princip". Takže potom třeba pokládáme zámkovou dlažbu všude, i tam, kam nepatří. Existuje-li na to dotace - tak se staví i uprostřed ničeho, třeba kousek od Kladna narazíte na kruhový objezd uvnitř pole.

Jan Trejbal

Bohužel, odborníci, urbanisté si za tohle mohou tak trochu sami. Jak se nám daří popularizovat obor, aby k takovým excesům nedocházelo? Maximálně se jednou za čas objeví někdo, kdo se proslaví natolik, že ho začnou média vnímat, jako teď například Jiří Sádlo ( český přírodovědec a biolog, mimo jiné autor či spoluautor knih Biologie krajiny, Krajina a revoluce, Krajina jako interpretovaný text, Prázdná země – listopadová část roku nebo Praha a Brno, pozn. aut.). Ten je ovšem mimořádný, že se dokáže nejen věnovat vědě, ale dokáže o ní i jasně mluvit a popularizovat ji. Takových lidí je ale jako šafránu.

Co třeba architekt Adam Gebrian?

Adam Gebrian je přesný příklad toho, že kde není konkurence, tam to není optimální. Šel cestou popularizace, podobně jako svého času historik architektury Zdeněk Lukeš, ale jeden člověk dnes nemůže ze své podstaty obsáhnout všechno. Třeba se vůbec nemluví o českém venkovu. Gebrian je navíc jeden. Začal na internetu, pak následoval zájem, takže se začal objevovat i v rozhlase, pomalu aby se roztrhl, ale ptám se - stačí jeden mediálně činný kritik architektury na celou republiku? 

Takže popularizaci máte také v popisu činnosti?

Tím se pomalu dostáváme k dalším dvěma bodům činnosti vedle vytváření studií. Studie jsou jedna věc. Druhá činnost Neolokátoru, jež umožňuje, aby to vůbec fungovalo, je práce na vědecké úrovni. Na ČVUT i na UMPRUM se snažím vědecky a statisticky pracovat, protože v našem prostředí nic na toto téma není a v zahraničí mají jinou legislativu, takže jejich projekty nejsou globálně přenositelné k nám. Třeba to, co funguje v anglosaském světě, u nás nemá šanci. 

Opět se zeptám na konkrétní příklad.

Třeba po roce 1990 u nás vznikly takzvané územně-analytické podklady, v jejichž rámci bylo definováno 119 "sledovaných jevů v území". Postupně se ale ukázalo, že to nestačí, protože popsat krajinu 119 kategoriemi je i z hlediska zdravého rozumu zkrátka nedostatečné. Takže třeba Institut plánování a rozvoje hlavního města Prahy rozsekal 119 kapitol týkajících se krajiny na další podkapitoly a už jich má přes 210. Je to klasický příklad, kdy všichni vědí, že současný stav není optimální - ví to dokonce i Ministerstvo pro místní rozvoj ČR, vědí to na univerzitách - ale stejně to pořád funguje podle původní aktualizované vyhlášky. Tohle by se třeba v anglosaském světě pravděpodobně nestalo.

Hlavní výzkumnou hypotézou mého studia je tvrzení, že na jedné analýze území lze za rozumné peníze vytvořit víc typů územně-plánovacích podkladů. Podle mě jsou územně-plánovací podklady zaklínadlem ke všemu. Ne územní plán. Ten totiž nevzniká tak, že přijde architekt a osvítí ho Duch svatý. Tak to dnes nefunguje. Funguje to tak, že existují územně-plánovací podklady a další dokumentace, z nichž ten krásný územní plán vzniká. A zatímco územní plán je dobře legislativně ošetřen, ve zbytku panuje neuvěřitelný chaos. Jak jsem říkal, dokumentace spolu nekomunikují a řekněte mi, co z toho pak může v průměru vycházet.

To řekněte vy. Má to řešení?

Řešením by bylo, kdyby starostové spolupracovali s architekty a urbanisty, kteří se tomu problému věnují. Třeba na Fakultě architektury ČVUT vznikla pod profesorem Janem Jehlíkem nová metodika zadávání územních plánů, kde je vše přehledně popsáno a každý starosta, zastupitel nebo stavební úřad podle ní dokáže postupovat. Ale vědí o ní třeba místní zastupitelé? Také teprve nedávno se jako zázrakem stalo, že měřítkem pro výběr zpracovatele územního plánu nemusí být už pouze cena. Ještě donedávna byla, což byla voda na mlýn "zavedeným urbanistům". Teď už může kterékoli město říct, že vybírá nejen podle ceny, byť ta zůstává důležitým kritériem, ale i podle obsahu. Jsme tedy vlastně na dobré cestě.

Třeba to zamezí případům, kdy celá republika zná Kamenné Žehrovice jako "ty s tou zpackanou školou"…

Fiktivní Arch Vader z Facebooku, který to rozvířil, je můj kolega, dokonce jsem ho pozval i na své přednášky na AVU, škola je ale v zásadě drobnost. Stejně to zateplení dřív nebo později vyklovou ptáci, mají to rádi. Nebo to spadne i samo. Nechci to úplně zlehčovat, jen chci naznačit, že je to viditelná chyba, tak se o ní mluví, ale problém je spíš v tom, že tu vznikají celé problematické enklávy, o jejichž rozvoj se nikdo nestará.

Jan Trejbal

Když má město svého městského architekta, který na městu intenzivně pracuje, jako třeba v současnosti Litomyšl nebo Mnichovo Hradiště, tak je to na městu okamžitě vidět. Ale vedle těchto pozitivních příkladů existují naopak periferie "zmaru" jako jedna vesnice hned za Kladnem směrem na Rakovník (bydlí tam i zajímavý umělec Martin Zet), kde najdete starostu, který vám na rovinu řekne: "Já už vůbec nic dělat nebudu.Máme kanalizaci, máme zámkovou dlažbu na hlavní ulici a to stačí. Lidi mě tak nějak berou, tak proč bych měl vůbec cokoli rozvíjet a přidělávat si práci?" 

Vznikají tím jakési zvláštní mikrostáty či vnitřní periferie, které si žijí odtrženě, a pokud v nich má dojít k nějaké změně, tak to ani tak nezáleží na místních lidech - mezi nimi se vždycky najde někdo, kdo by chtěl udělat něco pro děti nebo pro komunitu obce - ale na místním zastupitelstvu. Bez jeho vůle se dnes nic systémově nepohne.

Na druhé straně, nemá ten starosta pravdu v tom, že vesnici nerozvíjí, protože nemá pro koho? Třeba je tam jen pár starousedlíků, kteří už o změny nestojí, a nikdo jiný tam nežije. Česká vesnice se moc nerozvíjí…

To je klišé, není to už úplně pravda. Ano, třeba ve Francii najdete doslova obce duchů, ale tady v Čechách to prostě neplatí. Nejaktuálnější statistiky hovoří jinak. Jistě, ve všem existují výjimky. Ale tvrzení, že česká vesnice vymírá, jednoduše neplatí. Minimálně v dosahu větších měst, včetně krajských a okresních, vesnice fungují a jsme dokonce na takové úrovni, že když si někdo třeba v Klatovech otevře vegetariánskou restauraci, tak se tím uživí. 

Kolem čeho se dnes lidé na vesnici sdružují?

Na to existuje spousta studií, v zásadě ale platí, že lidé jsou vděčni za smysluplnou nabídku, a pokud je, tak jí využijí. Když při místní faře existuje komunitní centrum, tak ho navštěvují, potkávají se tam a nemusí být vůbec ani věřící. Když ve vsi funguje efektivně hasičský nebo sportovní spolek, má stejný význam. Zajímavým fenoménem, který vzpomíná legendární Václav Cílek, jsou okrášlovací spolky. Po roce 1990 jich vznikly desítky.

Jan Trejbal

Dodávám k tomu, že projedete-li se českou krajinou, uvidíte, že všechny kapličky a křížky v polích jsou již po socialismu opravené a nabílené vápnem. Neříkám, že nadále neexistují rozbořené velké zámky a kláštery, ale drobnější architektonické krajinné prvky bývají v pořádku. Ale teď je otázka, co dělat drobnějšího dál? Na to se vždycky ptám.

U Postoloprt jste zmiňoval spolupráci s místním farářem. Souhlasil byste s názorem mého dědečka, že vesnice, která nemá kostel, nestojí za nic?

Zcela souhlasím. Neuhádl byste mimochodem, s kým jsem se minulý týden viděl. Byl to přímo kardinál Dominik Duka. Jsem věřící a církev a rozvoj patří mezi témata, která mě dlouhodobě zajímají. Naše schůzka tedy sice nezačala úplně nejlíp, protože jsem pana kardinála oslovil "Jeho Eminence" místo skloňovaného "Vaše Eminence", ale nakonec jsme spolu strávili hodinu a navázali kontakt mezi Fakultou architektury a jednou poradenskou firmou. Říkal, že to je potřebné a že by se dokonce mladí kněží mohli učit, co to je urbanismus a architektura.

Myslím, že se to netýká jen kněžích. Letos v březnu jsme propojili na vědecké půdě v Centru teoretických studií přírodovědce a architekty. Také to bylo zajímavé, strávili jsme tam den a došli k závěru, že se vlastně vzájemně potřebujeme. Vždycky jde o první krok. Někdo musí být dostatečně drzý a lidi propojit, pak už si to najde cestu samo.

Zbývá třetí oblast činnosti Neolokátoru.

Ano, ta třetí a poslední je samotná publikační osvětová a výtvarná činnost. Vysílání rozhlasových pořadů, výstavy, performance, rozhovory do médií. Už v roce 2006 jsem si vymyslel projekt člověka/kameramana kráčejícího krajinou, který bude mít na zádech batoh s anténou a bude vysílat přímý přenos z toho, kam jde. Teď třeba vzniká pořad pro Slow TV nazvaný Cesty kulturní krajinou, který startuje na přelomu září a října. Projdeme zde s odborníky různá místa v celé republice a budeme o nich mluvit. Chci se takto podívat i do své "rodné vsi" - Lhoty u Kamenice nad Lipou, kde jsem jako náctiletý kopal metro od naší chaty do centra vsi. Jak jsem na to přišel, už nevím, ale tuším, že lenost je vlastně základem naší kreativity.

Jan Trejbal

Vystudoval obor Glass and Free-form design na Fakultě architektury ČVUT a následně pokračoval na Akademii výtvarných umění (AVU) v Praze, kde se zabýval interdisciplinárnmi souvislostmi mezi uměleckým a přírodovědným pohledem na svět. V roce 2011 založil platformu Neolokator.cz, která chce dlouhodobě podporovat regionální rozvoj. Věnuje se i pedagogické činnosti, konkrétně založil předmět "Topologie tvorby kulturní krajiny" na AVU v Praze a aktuálně vyučuje na pražské Vysoké škole umělecko-průmyslové předmět "Veřejný prostor" prof. Kurta Gebauera, kde zodpovídá za exkurzní část.  

PŘEDCHOZÍ ČÁST
Část 2/2
DALŠÍ ČÁST