"V rámci velké kolonizace na území Koruny české působili od počátku 13. století lokátoři, jejichž úkolem bylo zakládat vesnice a dále široce v území působit. Za vznikem Neolokátoru stála myšlenka navázat na jejich činnost," popsal Jan Trejbal důvod vzniku platformy neolokátor, která sdružuje odborníky z oblasti prostorových a sociálních věd.

Je u nás existence lokátorů historicky doložená?

Je, jde o historicky doloženou profesi. Od počátku 13. století bylo kolonizováno například Českobudějovicko, Českomoravská vrchovina, Jizerské hory, pustá a zalesněná podhoří Český les, Krušné hory, Lužické hory, nebo i Krkonoše. Lokátoři zpočátku přicházeli z Bavorska, na sever Čech z Durynska a Horního Saska a na severovýchod z Lužice a Horního Slezska. Hodně se touto problematikou zabývá například profesor Žemlička. Lokátoři zakládali vesnice a města, i na zelené louce.

Jak to souvisí s platformou Neolokátor?

Dlouhodobě se věnuji tvorbě v krajině a ve venkovském prostředí. V roce 2011 ve mně uzrála myšlenka, rozvinout ateliér nebo platformu za účelem novodobé spolupráce, která by týmově navazovala na ty středověké postupy a pozoruhodné osobnosti, kteří museli být svým způsobem geodety, urbanisty, geografy i pracovat s novými nájemníky...

Spolupráce mezi odborníky se i po šesti letech jeví jako potřebná a opodstatněná. Specialisté zatím o sobě dostatečně neví. Přitom tu středověkou univerzálnost už v sobě nemáme.

Měl jsem za to, že vesnice a města zakládali nejčastěji panovníci, pokud tedy nebylo dané místo osídleno samovolně.

Ale ti panovníci na to neměli vzdělání, takže využívali lokátory. Existovaly přímo lokátorské školy, většinou v německých zemích. Třeba Bělá pod Bezdězem je doložený příklad města založeného lokátorem úplně na zelené louce. Na Fakultě architektury ČVUT v Praze probíhá v současnosti výzkum týkající se i lokátorství, kde zkoumáme asi 26 měst po celé České republice. U některých z nich se přitom domníváme, že mohly být rovněž založeny lokátory neboli tehdejšími geodety. V Jihlavě i v Českých Budějovicích je doloženo působení lokátora. Největší lokátorské dílo v celé České republice je Nové Město pražské.

To je přece benchmark Karla IV.

Tenhle benchmark není ve skutečnosti tak úplně jeho. Protože to, jak bude to město velké, kde bude náměstí, jak bude město vypadat, je nejspíš do značné míry práce lokátorského týmu. Na vytvoření Karlova náměstí pracovalo dokonce víc lokátorů. Na svou dobu to byli mimořádně, mezioborově vzdělaní lidé.

Jak se dá "lokátorství" přenést do moderních podmínek, když tu jednak máme územní plánování a jednak je česká krajina oproti středověku daleko zastavěnější?

Neolokátor, jak jsem ho založil, se věnuje třem základním věcem. Úvodem můžu uvést film, který vznikl jako diplomová práce na Akademii výtvarných umění, kde jsem filmovou řečí poskládal fiktivní postavu novodobého lokátora.

Zdroj: Youtube

Ve filmové řeči je to sice hezké, ale chtěl jsem to uvést do praxe. Tak jsem založil platformu, která se bude právě této činnosti věnovat. Myslím, že i po šesti letech zůstává jedinou platformou, která se u nás na mezioborové přesahy zaměřuje. Třeba v západním Německu, v Berlíně se při plánování rozdíly mezi těmito obory už hodně stírají. Ale u nás, až na světlé výjimky, je to pořád tak, že přírodovědec se zabývá výhradně přírodou, sociolog sociologií a všechny ty činnosti jsou striktně odděleny. Přitom se vysloveně nabízí, aby se ta práce propojila. Jak v horizontální, tak vertikální linii.

Lze to vysvětlit jednodušeji?

Děláme tři základní věci. Za prvé vytváříme mezioborové studie, především pro maloměsta a vesnice. Pro ministerstvo práce a sociálních věcí jsme od roku 2014 zpracovávali studii 14 míst. Každý v Neolokátoru zpracuje úvodní tezi, a pak na mapě dané oblasti hledá z hlediska své profese možné potenciály podle požadavků zadání. V tomto případě byl celý projekt byl zaměřen na získávání míst pro dlouhodobě nezaměstnané, takže jsme hledali potenciály v území, kde by se dali lidé zaměstnat. Týkalo se to i Kyjova a okolí, kde z toho vyšla třeba i taková psí louka za malým sídlištěm, u níž popisujeme, jak dané místo udržovat, a způsoby, jak by se mohlo víc využít.

Takových míst je ale v každé naší práci mnoho. Stovky základních potenciálů, které poté zpracováváme do desítek projektových záměrů. Dodnes se podle těchto studií pracuje a projekt dokonce pokračuje dál.

Podobným způsobem, už ne pro ministerstvo, jsme později zpracovávali lokaci například v Postoloprtech nebo v Polabí, kde jsme o neolokátorství natočili i televizní dokument pro Českou televizi. Důležitou roli zde hraje i náš vlatní software, který jsme pro tyto studie vytvořili. Na mapě města propojujeme srozumitelně potenciály z oblasti různých věd, jež barevně vyznačujeme - červená je architektura, zelená přírodní vědy a podobně - přičemž oranžová představuje syntézu a naznačuje, kde se nám jednotlivé neolokace prolínají. To je hodně důležité. Lidé z jednotlivých vědních oborů se musí při práci na studii potkávat, nemůže se uplatňovat jen jedna profese. Výsledkem je mapa, která identifikuje rozvojové potenciály místa. Tvorba studií je tedy první věc, které se věnujeme.

V čem se neolokátorství liší třeba od územního plánování?

Když přijdu za starostou obce, mám s sebou jako pomůcku tužku, na níž je napsáno, jaké typy mezioborových výzkumů můžeme vytvořit a k čemu jsou dobré - třeba program rozvoje obce, který zahrnuje strategické plány, územní studie veřejných prostranství, zadání územního plánu i další dokumentace. Všechny tyto typy představují horizontální linii naší práce, tedy jednotlivé dokumentace, které dokážeme vytvořit. Tužka je součástí přehledu, který tvoří vertikální linii, představující jednotlivé vědní disciplíny a témata, jež mohou daní vědci na základě dat řešit.

Z jednoho mezioborového výzkumu se tak starosta dozví mnohem víc, než by se dozvěděl třeba jen od urbanisty, a navíc, což je hodně důležité, z jednoho výzkumu lze vytvářet různé formy dokumentace. Územní studii, strategický plán a další.

Co bych chtěl zdůraznit, je to, že v dnešní době neexistuje ani v malých obcích propojenost mezi jednotlivými druhy dokumentace, což je katastrofální. Moje zkušenost je taková, že obce sice mají vytvořen strategický plán, zadání územního plánu, třeba i územní studie, když jsou dobré, mají regulační plán - ale ty věci spolu většinou vůbec nekomunikují. Strategie není obsažená v územním plánování, prostorové souvislosti naopak nejsou zahrnuty do strategického plánu obce a podobně. To mi dnes přijde vysloveně skandální. A není to věc, kterou bych si vymyslel, řekne vám to každý, kdo se té oblasti věnuje.

Čím je to způsobeno?

Příčiny by se daly najít ve změnách legislativy až po roce 1990. Na začátku 90. let se nevytvářely strategické plány, ale takzvané územní generely a programy rozvoje obcí, jejichž součástí byla i prostorová schémata.. Bylo to něco mezi strategickou rozvojovou studií a územním plánem.

Pak se to ale rozjelo dvěma směry. Na jedné straně dál existuje jasně zákonem popsané územní plánování, na druhé vznikla lobby firem, které dělají strategické plány. Ty vznikají často na koleně, firmy do obce ani nezajedou a berou to jako rychle vydělané peníze. Hodně to dělají třeba poradenské společnosti. Vytvoří strategický plán, žádný architekt ani odborník ho sice nikdy neviděl, ale pro dotace je splněno. Strategické plány totiž na rozdíl od územních nepřikazuje obcím legislativa. Územní plán musí obec ze zákona samozřejmě mít, ale strategický plán zákon nevyžaduje. A co víc - nikde není jasně řečeno, co má obsahovat. Důvodem, proč se strategické plány vůbec dělají, je jednak to, že mít nějakou strategii dobře politicky vypadá, ale především jsou důležité pro unijní dotační programy, protože dotaci Evropské unie nedostanete, pokud nemáte vizi.

Naší snahou je ukázat, že to jde i jinak. Teď děláme pilotní projekt na příkladu tři a půl tisícového města, kde chceme ukázat, jak se dají jednotlivé dokumentace a plány propojit. Podle mě je to opravdu důležité. A stejně tak je důležité dělat to mezioborovým způsobem.

Kolik lidí vlastně dává vaše studie dohromady, když pracují mezioborově? Kdo všechno je součástí neolokátoru?

Jsou to čtyři základní obory, čtyři lidé. Za prvé kulturně-historické vědy, kde může být podle zadání kulturní antropolog, historik a archeolog. Za druhé přírodní vědy, kde se nám nejvíc osvědčila spolupráce s geobotaniky, což jsou lidé, kteří se věnují současně půdním a geologickým souvislostem. Za třetí je samozřejmě členem týmu architekt - urbanista, což je většinou člověk, který dělá také konečnou syntézu v daném místě. A za čtvrté jsou velmi důležití "dataři" poskytující socio-ekonomická data. Já osobně spolupracuji velice rád se sociálními geografy. Tyto čtyři profese spolu musí velice úzce spolupracovat, a pokud to dělají, dosahují velmi kvalitních výsledků. Poskytujeme také podporu architektonickým kancelářím, pokud třeba nemají dost kontaktů na "nestandartní" typy odborných profesí.

Co který z nich konkrétně přináší? A která z těch pozic je vaše parketa?

Jsem urbanista a také výtvarný umělec. Uvedu příklad. V roce 2015 se objevil ve Vltavě u pražské Tróje nový ostrov, kus země, který vyplavila voda, a na jeho příkladu jsem práci takového novodobého lokátora podrobně ukazoval. Že musí mít GPS, kterou si skicuje lokaci. Že musí odebrat vzorky, které analyzuje. Že historik a kulturní antropolog musí prozkoumat živé i mrtvé vrstvy lokace - kulturní antoropolog zjišťuje, jaké jsou v daném místě spolky, jak tam funguje kultura, jaké tam existuje sportovní vyžití a v jakém stavu je místní komunita, historik zkoumá, jaké se k danému místu vážou historické tradice a jak se v něm žilo dřív. V tomto směru se osvědčila spolupráce s novověkými historiky, protože středověcí historici mají sice velký přehled o památkách, ale o způsobu života v určitém prostoru se zachovalo mnohem víc informací z 19. nebo z 20. století. Dosvědčují mimo jiné, že náš život hodně souvisí s křesťanskými tradicemi, které jsou zde stále silně přítomné, ať někdo chce nebo ne.

Pak také přicházejí ke slovu přírodní vědy. Ty se zabývají vším od zelené infrastruktury a propojení intravilánu (souhrnné označení pro zastavěné plochy obcí, pozn. aut.) s extravilánem (nezastavěné části katastrálního území obcí) přes vyváženost území až po témata jako zemědělství, eroze a sucho, která jsou dnes velmi důležitá.

Dále zjišťujete, jak v lokaci funguje místní samospráva, neziskové organizace, cestovní ruch - a jestli ho tam místní lidé chtějí mít nebo nechtějí. Zajímá vás hospodářský vývoj místa, bytové statistiky, nezaměstnanost, doprava, statistické informace o stáří obyvatelstva a tak dál. Jestli obce vzájemně spolupracují, jestli jsou spojeny v nějakém svazku obcí, jestli mají svého lékaře nebo je potřeba dojíždět...

Pak přijde urbanista nebo architekt a začne se zabývat otázkami, jako je celková prostorová idea, jak a kam se rozvíjet, jaké jsou tam urbanistické tendence, začne řešit uspořádání veřejného prostoru, parkování, prospěšnost staveb, rekonstrukce... Je to zkrátka syntéza všech výše uvedených disciplín.

Načež už záleží jen na tom, do jakého typu dokumentace výsledky vložit. Třeba v Postoloprtech jsme to zaměřovali víc komunitním směrem a zabývali se tím, jak místní komunita může prostředí zlepšit pomocí potenciálu, který v něm najdeme.

K čemu jste došli?

Pomůžu si matematikou. Postoloprty představovaly lokaci, v níž bylo jedno větší město a v okolí čtrnáct vesnic. Protože byl projekt zaměřen komunitním směrem, nasbírali jsme nejdřív kolem 190 potenciálů, které reagovaly na to, co tam už je. Jeden z nich se třeba týkal už existující chráněné krajinné oblasti, kterou navrhl aktualizovat. Z těchto 190 potenciálů vzniklo asi třicet krátkodobých impulsů. Prostřednictvím počítačového softwaru jsme je pak převedli do projektových záměrů a odprezentovali místním lidem v kině. Pro mezioborový tým to byla práce asi na tři měsíce.

Z těch třiceti záměrů si mají místní vybrat, co budou realizovat?

Ne, těch třicet záměrů může fungovat jako projektový zásobník. Důležitá je ale ta provázanost s územním plánováním. Některé jsou střednědobé, některé dlouhodobé, něco lze realizovat hned.

Můžete zmínit pár úplně konkrétních příkladů?

Jistě. Velice rychle se dala aplikovat třeba obnova starých pozapomenutých cest. Nasadili jsme na ně partu "křovinářů" s místních technických služeb, kteří je začali vysekávat, aby se Postoloprty daly třeba jen obejít. Totéž později vzniklo v Odolené vodě a dalších městech. Je to věc pro místní, která je rychle vidět a umožňuje lepší prostupnost územím.

Zůstaly přitom polní cesty polními cestami, nebo se vylily betonem a přibyla u nich cedulka Dotováno z prostředků EU?

Mám na to odpovídat (smích)? Ne, nic jsme betonem nevylévali, naopak jsme se snažili obnovit strukturu cest tak, abychom podpořili pěší turistiku. Současně jsme aplikovali některé vděčné principy ze zahraničí, jako je například takzvaný bird watching, tedy popularizované sledování ptáků. Jde o jednoduché drobné zásahy, které mohou prostředí oživit.

Další věcí bylo obnovení zaniklé historické plovárny. Na základě komunikace s lidmi, kterou obstarali antropologové, a na základě historických souvislostí jsme tvořili takzvanou "urbální akupunkturu místa", kdy z nějakého nevyužitého menšího prostoru jednoduchým zásahem vytvoříte veřejný. Třeba i s pomocí palet za pár desítek tisíc jednoduchou plovárnu.

Dřív také, když člověk do Postoloprt přijel autobusem, nemělo pro něj město zřejmý začátek ani konec, byl to neuchopitelný prostor. Proto jsme ve spolupráci s místním panem farářem obnovili veřejné prostranství okolo fary, kde je i autobusová zastávka směrem z Prahy a Chomutova. Všechno jsou to veskrze drobné zásahy, které ale pomáhají vytvářet charakter daného místa. Teď má projekt pokračovat dál.

A polní cesty zůstaly polními cestami?

Ano, zůstaly. Plošné asfaltování polních cest je šílenost. Souvisí to ale s tím, že každá doba přináší nějaký diktát v podobě takzvaných osvědčených principů. Nikdo to sice nepřikazuje, ale je to "osvědčený princip". Takže potom třeba pokládáme zámkovou dlažbu všude, i tam, kam nepatří. Existuje-li na to dotace - tak se staví i uprostřed ničeho, třeba kousek od Kladna narazíte na kruhový objezd uvnitř pole.

Bohužel, odborníci, urbanisté si za tohle mohou tak trochu sami. Jak se nám daří popularizovat obor, aby k takovým excesům nedocházelo? Maximálně se jednou za čas objeví někdo, kdo se proslaví natolik, že ho začnou média vnímat, jako teď například Jiří Sádlo ( český přírodovědec a biolog, mimo jiné autor či spoluautor knih Biologie krajiny, Krajina a revoluce, Krajina jako interpretovaný text, Prázdná země – listopadová část roku nebo Praha a Brno, pozn. aut.). Ten je ovšem mimořádný, že se dokáže nejen věnovat vědě, ale dokáže o ní i jasně mluvit a popularizovat ji. Takových lidí je ale jako šafránu.

Co třeba architekt Adam Gebrian?

Adam Gebrian je přesný příklad toho, že kde není konkurence, tam to není optimální. Šel cestou popularizace, podobně jako svého času historik architektury Zdeněk Lukeš, ale jeden člověk dnes nemůže ze své podstaty obsáhnout všechno. Třeba se vůbec nemluví o českém venkovu. Gebrian je navíc jeden. Začal na internetu, pak následoval zájem, takže se začal objevovat i v rozhlase, pomalu aby se roztrhl, ale ptám se - stačí jeden mediálně činný kritik architektury na celou republiku?

Takže popularizaci máte také v popisu činnosti?

Tím se pomalu dostáváme k dalším dvěma bodům činnosti vedle vytváření studií. Studie jsou jedna věc. Druhá činnost Neolokátoru, jež umožňuje, aby to vůbec fungovalo, je práce na vědecké úrovni. Na ČVUT i na UMPRUM se snažím vědecky a statisticky pracovat, protože v našem prostředí nic na toto téma není a v zahraničí mají jinou legislativu, takže jejich projekty nejsou globálně přenositelné k nám. Třeba to, co funguje v anglosaském světě, u nás nemá šanci.

Opět se zeptám na konkrétní příklad.

Třeba po roce 1990 u nás vznikly takzvané územně-analytické podklady, v jejichž rámci bylo definováno 119 "sledovaných jevů v území". Postupně se ale ukázalo, že to nestačí, protože popsat krajinu 119 kategoriemi je i z hlediska zdravého rozumu zkrátka nedostatečné. Takže třeba Institut plánování a rozvoje hlavního města Prahy rozsekal 119 kapitol týkajících se krajiny na další podkapitoly a už jich má přes 210. Je to klasický příklad, kdy všichni vědí, že současný stav není optimální - ví to dokonce i Ministerstvo pro místní rozvoj ČR, vědí to na univerzitách - ale stejně to pořád funguje podle původní aktualizované vyhlášky. Tohle by se třeba v anglosaském světě pravděpodobně nestalo.

Hlavní výzkumnou hypotézou mého studia je tvrzení, že na jedné analýze území lze za rozumné peníze vytvořit víc typů územně-plánovacích podkladů. Podle mě jsou územně-plánovací podklady zaklínadlem ke všemu. Ne územní plán. Ten totiž nevzniká tak, že přijde architekt a osvítí ho Duch svatý. Tak to dnes nefunguje. Funguje to tak, že existují územně-plánovací podklady a další dokumentace, z nichž ten krásný územní plán vzniká. A zatímco územní plán je dobře legislativně ošetřen, ve zbytku panuje neuvěřitelný chaos. Jak jsem říkal, dokumentace spolu nekomunikují a řekněte mi, co z toho pak může v průměru vycházet.

To řekněte vy. Má to řešení?

Řešením by bylo, kdyby starostové spolupracovali s architekty a urbanisty, kteří se tomu problému věnují. Třeba na Fakultě architektury ČVUT vznikla pod profesorem Janem Jehlíkem nová metodika zadávání územních plánů, kde je vše přehledně popsáno a každý starosta, zastupitel nebo stavební úřad podle ní dokáže postupovat. Ale vědí o ní třeba místní zastupitelé? Také teprve nedávno se jako zázrakem stalo, že měřítkem pro výběr zpracovatele územního plánu nemusí být už pouze cena. Ještě donedávna byla, což byla voda na mlýn "zavedeným urbanistům". Teď už může kterékoli město říct, že vybírá nejen podle ceny, byť ta zůstává důležitým kritériem, ale i podle obsahu. Jsme tedy vlastně na dobré cestě.

Třeba to zamezí případům, kdy celá republika zná Kamenné Žehrovice jako "ty s tou zpackanou školou"...

Fiktivní Arch Vader z Facebooku, který to rozvířil, je můj kolega, dokonce jsem ho pozval i na své přednášky na AVU, škola je ale v zásadě drobnost. Stejně to zateplení dřív nebo později vyklovou ptáci, mají to rádi. Nebo to spadne i samo. Nechci to úplně zlehčovat, jen chci naznačit, že je to viditelná chyba, tak se o ní mluví, ale problém je spíš v tom, že tu vznikají celé problematické enklávy, o jejichž rozvoj se nikdo nestará.

Když má město svého městského architekta, který na městu intenzivně pracuje, jako třeba v současnosti Litomyšl nebo Mnichovo Hradiště, tak je to na městu okamžitě vidět. Ale vedle těchto pozitivních příkladů existují naopak periferie "zmaru" jako jedna vesnice hned za Kladnem směrem na Rakovník (bydlí tam i zajímavý umělec Martin Zet), kde najdete starostu, který vám na rovinu řekne: "Já už vůbec nic dělat nebudu.Máme kanalizaci, máme zámkovou dlažbu na hlavní ulici a to stačí. Lidi mě tak nějak berou, tak proč bych měl vůbec cokoli rozvíjet a přidělávat si práci?"

Vznikají tím jakési zvláštní mikrostáty či vnitřní periferie, které si žijí odtrženě, a pokud v nich má dojít k nějaké změně, tak to ani tak nezáleží na místních lidech - mezi nimi se vždycky najde někdo, kdo by chtěl udělat něco pro děti nebo pro komunitu obce - ale na místním zastupitelstvu. Bez jeho vůle se dnes nic systémově nepohne.

Na druhé straně, nemá ten starosta pravdu v tom, že vesnici nerozvíjí, protože nemá pro koho? Třeba je tam jen pár starousedlíků, kteří už o změny nestojí, a nikdo jiný tam nežije. Česká vesnice se moc nerozvíjí...

To je klišé, není to už úplně pravda. Ano, třeba ve Francii najdete doslova obce duchů, ale tady v Čechách to prostě neplatí. Nejaktuálnější statistiky hovoří jinak. Jistě, ve všem existují výjimky. Ale tvrzení, že česká vesnice vymírá, jednoduše neplatí. Minimálně v dosahu větších měst, včetně krajských a okresních, vesnice fungují a jsme dokonce na takové úrovni, že když si někdo třeba v Klatovech otevře vegetariánskou restauraci, tak se tím uživí.

Kolem čeho se dnes lidé na vesnici sdružují?

Na to existuje spousta studií, v zásadě ale platí, že lidé jsou vděčni za smysluplnou nabídku, a pokud je, tak jí využijí. Když při místní faře existuje komunitní centrum, tak ho navštěvují, potkávají se tam a nemusí být vůbec ani věřící. Když ve vsi funguje efektivně hasičský nebo sportovní spolek, má stejný význam. Zajímavým fenoménem, který vzpomíná legendární Václav Cílek, jsou okrášlovací spolky. Po roce 1990 jich vznikly desítky.

Dodávám k tomu, že projedete-li se českou krajinou, uvidíte, že všechny kapličky a křížky v polích jsou již po socialismu opravené a nabílené vápnem. Neříkám, že nadále neexistují rozbořené velké zámky a kláštery, ale drobnější architektonické krajinné prvky bývají v pořádku. Ale teď je otázka, co dělat drobnějšího dál? Na to se vždycky ptám.

U Postoloprt jste zmiňoval spolupráci s místním farářem. Souhlasil byste s názorem mého dědečka, že vesnice, která nemá kostel, nestojí za nic?

Zcela souhlasím. Neuhádl byste mimochodem, s kým jsem se minulý týden viděl. Byl to přímo kardinál Dominik Duka. Jsem věřící a církev a rozvoj patří mezi témata, která mě dlouhodobě zajímají. Naše schůzka tedy sice nezačala úplně nejlíp, protože jsem pana kardinála oslovil "Jeho Eminence" místo skloňovaného "Vaše Eminence", ale nakonec jsme spolu strávili hodinu a navázali kontakt mezi Fakultou architektury a jednou poradenskou firmou. Říkal, že to je potřebné a že by se dokonce mladí kněží mohli učit, co to je urbanismus a architektura.

Myslím, že se to netýká jen kněžích. Letos v březnu jsme propojili na vědecké půdě v Centru teoretických studií přírodovědce a architekty. Také to bylo zajímavé, strávili jsme tam den a došli k závěru, že se vlastně vzájemně potřebujeme. Vždycky jde o první krok. Někdo musí být dostatečně drzý a lidi propojit, pak už si to najde cestu samo.

Zbývá třetí oblast činnosti Neolokátoru.

Ano, ta třetí a poslední je samotná publikační osvětová a výtvarná činnost. Vysílání rozhlasových pořadů, výstavy, performance, rozhovory do médií. Už v roce 2006 jsem si vymyslel projekt člověka/kameramana kráčejícího krajinou, který bude mít na zádech batoh s anténou a bude vysílat přímý přenos z toho, kam jde. Teď třeba vzniká pořad pro Slow TV nazvaný Cesty kulturní krajinou, který startuje na přelomu září a října. Projdeme zde s odborníky různá místa v celé republice a budeme o nich mluvit. Chci se takto podívat i do své "rodné vsi" - Lhoty u Kamenice nad Lipou, kde jsem jako náctiletý kopal metro od naší chaty do centra vsi. Jak jsem na to přišel, už nevím, ale tuším, že lenost je vlastně základem naší kreativity.

Jan Trejbal

Jan Trejbal

Vystudoval obor Glass and Free-form design na Fakultě architektury ČVUT a následně pokračoval na Akademii výtvarných umění (AVU) v Praze, kde se zabýval interdisciplinárnmi souvislostmi mezi uměleckým a přírodovědným pohledem na svět. V roce 2011 založil platformu Neolokator.cz, která chce dlouhodobě podporovat regionální rozvoj. Věnuje se i pedagogické činnosti, konkrétně založil předmět "Topologie tvorby kulturní krajiny" na AVU v Praze a aktuálně vyučuje na pražské Vysoké škole umělecko-průmyslové předmět "Veřejný prostor" prof. Kurta Gebauera, kde zodpovídá za exkurzní část.