V únoru 1469 vyvrcholila takzvaná druhá husitská válka Jiřího z Poděbrad a Matyáše z Korvína o nadvládu nad zeměmi Koruny české. Došlo k ní poté, co tehdejší papež, Pavel II., prohlásil den před Štědrým dnem roku 1466 Jiřího z Poděbrad za kacíře sesazeného z trůnu a vyhlásil proti kališnickým Čechám křížovou výpravu.

Proti papeži

Určitým paradoxem dějin zůstává, že právě Pavel II. (původně italský kněz Pietro Barbo) byl nejdřív v otázce řešení české reformace vstřícnější a mírnější než jeho předchůdce Pius II. (rodným jménem Enea Silvio Bartolomeo Piccolomini). Ten vůči Čechům vystupoval velmi autoritativně a odmítl žádost Jiřího z Poděbrad potvrdit basilejská kompaktáta, jež jim dovolovala přijímat "pod obojí". Namísto toho od začátku požadoval, aby český král Jiří z Poděbrad přestoupil ke katolické víře, odstranil kališnictví, a obnovil tak jednotu církve v Čechách.

Jiří z Poděbrad se pokusil v této situaci odvrátit pozornost od svého sporu s římskou kurií tím, že si zajistí spojence mezi evropskými panovníky. Proto vypravil slavné a legendární poselstvo vedené Lvem z Rožmitálu, jež mělo vládcům zemí západní Evropy nabídnout vytvoření mírové unie za cílem bránit Evropu proti tureckému útoku. Plán ale musel bez účasti papeže nutně zkrachovat.

V červnu roku 1464 povolal papež Pius II. Jiřího z Poděbrad před církevní soud, zemřel však dřív, než se soud uskutečnil.

Jeho nástupce Pavel II. bohužel nenaplnil naděje, které do něj Češi vkládali, a pod vlivem kardinála Karvajala volbu Jiřího z Poděbrad odmítl, a to právě kvůli tomu, že český král trval na dodržování basilejských kompaktát. Poděbradův zastánce a rádce, německý humanista a politik Řehoř z Heimberku, za to obvinil papeže z nemorálnosti, což byl krok, který později vyústil v jeho vlastní exkomunikaci z církve.

Roku 1467 papež potvrdil za vůdce českých katolíků nejvyššího purkrabího Zdeňka Konopišťského ze Šternberka, který byl mimochodem při volbě Jiřího z Poděbrad (svého příbuzného) českým králem v roce 1458 klíčovou osobou. Sám mu dokonce coby představitel katolické Zelenohorské jednoty při ní první složil hold. Postupně se však českému králi odcizoval a ve sporu Jiřího s papežem o basilejská kompaktáta se nakonec přiklonil na papežovu stranu.

Po marných pokusech o vyjednávání vypověděl Jiří z Poděbrad katolické šlechtě v čele se Zdeňkem ze Šternberka válku, oblehl a dobyl Zdeňkovy hrady Konopiště a Český Šternberk a Zdeněk Konopišťský musel uprchnout k uherskému králi Matyášovi Korvínovi - rovněž Jiřího příbuznému, dokonce zeti, potože Matyáš měl původně za ženu dceru českého krále Kateřinu. Ta však bohužel zemřela už v roce 1464 jako čtrnáctiletá - krátce po porodu mrtvého dítěte.

V březnu roku 1468 pak Matyáš Korvín zahájil boj proti české koruně sám, z titulu vykonavatele papežské klatby. Vpadl na Moravu, dobyl Třebíč, oblehl hrad Špilberk v Brně a opevněný klášter Hradisko u Olomouce (posádky obou opevněných sídel se nakonec po dlouhém obléhání vzdaly) a zničil i český pokus o protiúder, když rozprášil českou výpravu v bitvě u Zvole.

V únoru roku 1469 vyrazil se silným vojskem do Čech a zamířil na Kutnou Horu. To už mu ale přišel do cesty Vilémov.

Pozvání na oběd

Vilémov, ležící v podhůří Železných hor na okraji Českomoravské vrchoviny (Vysočiny), představoval pro Korvína de facto vstupní bránu do Čech. Jeho vojsko sem pochodovalo podél Železných hor přes Žleby, Ronov a Chotěboř.

České armádě pomohla znalost terénu, díky níž nepozorovaně přehradila výstupy z údolí řeky Doubravy, zvané též Doubravka, která jako levostranný přítok Labe protéká Železnými horami a plyne dál až do Kutné hory.

Za pomoci lidí z okolí se českým vojákům podařilo záseky dostat Matyášovu armádu do pasti, v čemž jim pomohlo i mrazivé zimní počasí se spoustou sněhu, a u Vilémova ji obklíčit, byť ne úplně neprodyšně.

Ze situace, která hrozila oboustranným krveprolitím, pomohl Matyášovi Jiří tím, že přijal jeho pozvání na oběd. Podle pověsti se oba panovníci setkali ve vesnici Úhrov (Ouhrov) pod starou lípou, jejíž zbytky dodnes stojí. Pravděpodobnější je však scenérie Alšova obrazu, na němž oba muži jednali v polospálené chalupě. Skutečné místo schůzky obou vladařů nicméně dodnes neznáme.

Podle Alšova obrazu to vypadá, jakoby Jiří z Poděbrad měl jasně navrch, diktoval podmínky a Matyáš se jim schlíple podroboval. Skutečnost však byla zřejmě méně dramatická. Možný vojenský střet mezi oběma tábory hrozil velkými ztrátami na obou stranách, takže je pravděpodobnější, že oba panovníci hledali možné řešení jako rovný s rovným a jednali vzájemně diplomaticky.

Jako výsledek setkání bývá zmiňován Matyášův slib, že zanechá dalšího nepřátelství vůči českému králi, po němž jej prý český král propustil. Pokud tomu tak opravdu bylo, pak šlo zřejmě o oboustranné východisko z nouze, které však bylo z české strany zcela nevynutitelné a také k žádnému dlouhodobějšímu příměří nevedlo.

Poslední boj Jiřího z Poděbrad

Už 3. května téhož roku se dal Matyáš Korvín zvolit v Olomouci katolickými pány českým králem a nepřestával se svými výpady do Čech a na Moravu.

Dvanáctého července roku 1470 se vojska Matyáše Korvína a Jiřího z Poděbrad utkala znovu, tentokrát na přechodu přes řeku Valovou. Byla to zároveň také jedna z posledních moravských bitev Jiřího z Poděbrad.

Vstříc hlavnímu vojsku krále Jiřího tudy táhl sbor hejtmana Václava Vlčka, jejichž spojení chtěl Korvín za každou cenu zabránit. Udeřil proto na Vlčkovo vojsko plnou silou a zdá se, že nečekaně. Matyášových jezdců bylo asi šest tisíc a měli tedy nad českým vojskem několikanásobnou převahu. Ačkoli byl Vlček v této bitvě poražen, podařilo se mu svým odporem zastavit uherský postup a přinutit Matyáše k návratu na jih (k čemuž přispěla i hrozba tureckého vpádu, jíž musel Korvín čelit v Uhrách).

Z Čech pak bylo začátkem roku 1471 vysláno poselství s návrhy, jak spory mezi českými katolíky a husity vyřešit. Bohužel, dřív, než se podařilo dosáhnout nějakého výsledku, král Jiří z Poděbrad dne 22. března ve svých padesáti letech zemřel. Příčinou byla údajně nemoc jater a ledvin, způsobená nezdravým životním stylem.

Na jeho místo zvolil český sněm polského krále Vladislava Jagellonského a spory s Korvínem pokračovaly dál. Až v roce 1479 došlo v Olomouci prostřednictvím tzv. olomouckých úmluv k narovnání situace, současně ale k rozpolcení českého království, označeného kdysi Karlem IV. za nedělitelné. Nadále měli užívat titulu český král dva panovníci, Vladislav s právem vládnout dědičně v Čechách a Matyáš, který získal – rovněž pro sebe i své potomky – Moravu, Slezsko a obě Lužice. Po smrti Matyáše Korvína byl Vladislav Jagellonský zvolen 15. července 1490 také králem uherským a z Prahy přesídlil natrvalo do Budína...